Návštěva koncentračního tábora v Osvětimi 30.5.2008

Zobrazeno: 5409


Jen několik minut zbývá do čtvrté hodiny ranní a autobus se žáky 2.B a O2 vyráží na bezmála šestihodinovou pouť do Osvětimi, jednoho z nejpůsobivějších mement druhé světové války. Cesta utíká pod koly autobusu rychleji, než bylo naplánováno. Takže i přes dlouhé čekání, než se dívčí většina osazenstva autobusu vystřídá na toaletách, se do Osvětimi dostáváme se značnou časovou rezervou, díky které musíme na svou prohlídku téměř dvě hodiny čekat na lavičkách před muzeem.

Krásné počasí jako by nechtělo nikomu dovolit myslet na hrůzné události, které se odehrávaly na místech třeba jen několik metrů vzdálených od nás. Očekávání překonává jakékoliv jiné emoce a my všichni vcházíme dovnitř se smíšenými pocity. Dělíme se na dvě skupiny a po sluncem zalité cestě přicházíme k bráně s nechvalně známým nápisem „Arbeit macht frei“, kterou posléze vcházíme. Právě jsme překročili hranici světa, ve kterém má lidský život nějakou cenu. Po příští čtyři hodiny nás paní průvodkyně budou provázet světem chladnokrevného a nemilosrdného ponižování, mučení a vraždění.

Naše prohlídka začíná návštěvou jednotlivých bloků v části tábora zvané Osvětim I.

Tato část byla původně polským městem. Polské obyvatelstvo však bylo vysídleno a vznikl tak prostor pro vězeňský tábor, určený původně pro politické vězně. Později byla Osvětim vybrána jako místo vhodné pro uskutečnění tzv. konečného řešení židovské otázky.

Procházíme „baráky“ a jen stěží si dokážeme představit, že zrovna na místě, kde teď stojíme a prohlížíme si hrůzné fotografie, mohl před šedesáti lety někdo trpět.

To se však změní ihned, jakmile vejdeme do domu, ve kterém jsou vystavené předměty, které nacisté nestihli zničit. Staré zrezivělé hrnce a hrnečky, které si vězni přivezli a už v nich nikdy nic neuvařili; tuny vlasů, které jako by stále vázaly duše svých majitelů k těm červeným cihlovým budovám, či tisíce párů bot naházené přes sebe na jednu velkou hromadu, jako by symbolizovaly dlouhou cestu, kterou musí lidstvo ještě ujít.

Procházíme celým táborem a zážitky z různých „baráků“ splývají. V paměti nám určitě uvízne prohlídka bloku 11, kde byli vězni krutě mučeni v malých temných kobkách. Zážitek umocňuje původní nátěr na stěnách, kde z každého čtverečního centimetru malby čpí lidský strach. Cestou míjíme také domy, ve kterých Josef Mengele prováděl své pseudolékařské pokusy s dvojčaty. Aniž bychom si to uvědomili, blížíme se k jakémusi pomyslnému vrcholu všech těch zrůdností kolem nás, k plynové komoře.

Vcházíme dovnitř a spousta z nás si ani nedokáže představit, co se zde odehrálo.Denně tu umíraly stovky, ba i tisíce lidí, po nichž zde zůstaly jen vrypy od nehtů na holých začernalých zdech. Dveře vedoucí pryč z komory nám odhalí symbol tohoto absurdního šílenství - kremační pece. Překvapuje nás, že působí velmi malým a stísněným dojmem, v poměru k velikosti celého tábora. Jakmile vyjdeme ven, oslní nás slunce a věci, které se zde odehrávaly, se v té jasné záři zdají být neskutečné, nemožné. To však ještě nevíme, jak na nás zapůsobí návštěva další části tábora, zvané Osvětim - Březinka, kam se autobusem přesouváme.

 Stojíme před branou do tábora, kterou denně přijížděly transporty s lidmi bez soudu odsouzených na smrt. Hledíme na koleje, které vedou někam do ztracena k dalekému konci tábora a každého naprosto šokuje obrovská rozloha. Sto čtyřicet hektarů půdy nasáklé krví.

Na první pohled nás upoutá jedno z nejznámějších míst celého tábora - dlouhé nástupiště, ze kterého však zpátky do vlaku nikdy nikdo nenastoupil. Na něm se prováděly selekce. Vlevo byli posláni lidé bez jakékoliv naděje na život, vpravo lidé určení k pracím.

My se od brány vydáváme směrem napravo, k několika málo dřevěným barákům, které doposud stojí. Jakmile vejdeme dovnitř, před očima máme pouze kamna a po obou stranách u stěny jsou dřevěné palandy po délce celého baráku.V těchto ubohých podmínkách, většinou pouze několik týdnů, přežívalo společně i tisíc vězňů. Velkou část budov, včetně plynových komor a pecí, nacisté před koncem války sami zničili. O to více depresivně na nás působí, když se rozhlédneme po celém táboře a všude vidíme pouze ruiny těchto baráků.

Jejich komíny trčí k nebi a vyvolávají tak pocit, že hrůznost spalování v pecích je všudypřítomná.Velmi působivý je také pomník, který mezi ruinami plynových komor a kremačních pecí vytváří jakousi spojnici s poselstvím v několika různých jazycích.

Ve srovnání s návštěvou předchozí části tábora nabízí Osvětim - Březinka emocionálně mnohem hlubší zážitek. Mezi cihlovými domy si člověk uvědomuje historické souvislosti. Vyslechne si životní příběhy vězňů a jeho mysl si stále klade otázku „Proč, proboha?“ při prohlídce plynové komory, ale …

Stát na místě, které nedýchá, protože jej před několika desítkami let udusaly tisíce nohou pochodujících na smrt, každou hodinu, každý den? Rozhlédnout se kolem sebe a na dálku necelého kilometru vidět jen ostnatý drát? Tady můžeme jen bezmocně kroutit hlavou.

Se spoustou myšlenek nasedáme zpátky do autobusu. Máme před sebou šest hodin cesty zpátky do Havlíčkova Brodu. Všichni se baví, sdělují si zážitky a možná se až trochu křečovitě snaží udržet konverzaci. Někdo si prostě musí všechny dojmy po čase prohlédnout jakoby z povzdálí, stejně jako teď já.


Veronika Barcíková, 2.B

O škole

Studium

Projekty

Zřizovatel:  

Nová maturita

 
     
Francouzsky

Nabízíme vzdělání,
které jde s dobou...

chev