Zuhair ibn Abí Sulmá chválí Sinána

nasíb:
Čí je to ležení
v údolí Fadfadu
vyryté jak nápis v kameni?
Salmá. Tehdy zde byla,
slib lásky nevyplnila.
Tehdy mě zajala
narudlou šíjí,
ohebnou, vznosnou jak větve akácií,
mečem svých zubů taseným,
polibkem temným jako dým.

wasf:
Nech vzpomínání na ženy
a ujeď na hřbetě velbloudice
divoké jako osel splašený,
uprchlý tulák, který jak kalená střela
útočí na družku
s bílými pruhy vespod těla.
Neopustil ji ani na chvíli,
když na vrcholku Sawá
léto trávili.
V zimě jsou jejich trupy
vyhublé jak hrot oštěpu
oblýskaný a tupý.
V obavách, že je v nečekané
chvíli objeví lovec u vody,
kam chodí pít, ukrytý na čekané,
hned běží tam, hned běží sem,
až po něm stéká pot a kamení
odskakuje pod kopytem.

Tráví noc v neklidu, spánek k nim cestu nenajde,
dokavad příští den nevyvěsí svá znamení,
s družkou svou, žízní ochablou,
mizí v houštině rudého karkadé.
Zdáli se blyští voda v prameni.

wasf:
Má velbloudice uhání
jak osamělá gazela,
když pátrá s mláďátkem
po pastvině, kde by zmizela,
a v zaujetí nad každou písčinou s porostem,
kde stéká ranní rosa a chladivá je zem,
ztratí je z dohledu,
když přijde na ně vrah,
a kůži v doupěti,
poslední stopu, pokrývá prach.
Tu po noci, když roztrhne se temna záclona,
těká bezradně po písku,
nevědouc, kde sama dokoná.

Víš, jakou krásu znamená
ta smolná čerň,
jako by na boku byla dehtem natřená?

madh:
Teď míří napříč pustinou
jak mračno zářící a šedě pruhované
a k Sinánovi směřuje jak o závod,
setkat se s ním, když světlo šťastné hvězdy plane.
Jsi dobrý, Sinané, když v čase nepohod
v tvých ohradách, okolo ohniště za chladných dní,
se tísní lidé potřební
a když tvůj pohostinný stan
chudobným pocestným naznačí,
kde je jim pokrm přichystán.
Svůj lid jsi naučil, že jako ty si cení
– snad tomu nelze ani jinak být –
obezřetnosti, zbožnosti, odpuštění
i těm, kteří dovedli ukřivdit.
Není na světě krutých ran,
aby tě zdolaly,
i když je nejeden muž jejich žárem spalován.
Neohromí tě. Osud se o tebe tříští jak o skály.
Do boje táhneš s pancířem, který jak rybník blýská se
severním větrem hýčkaný.
Indický meč s ním na kráse
si nezadá. Mávneš-li jím, zazvoní břit
jak šakal, který uhání
k roklině vodou se napojit.

  • Petráček, Karel: Básníci pouště, Arabská poetika devíti století, Československý spisovatel, Praha 1977