Jednou sultán Bajbars nařídil Džuhovi, aby sestavil seznam všech hlupáků a nevzdělanců na jeho dvoře. Džuhá se zamyslel a usoudil, že kdyby skutečně napsal jména všech hlupáků – vezírů, vakílů, bejů a úředníků, sultán s tím stejně nic neudělá a on, Džuhá, si jen znásobí počet svých nepřátel. Proto se rozhodl jít na věc jinak. Ve smluvený den přinesl sultánovi list papíru, na němž byl ozdobný nápis: „Seznam hlupáků na dvoře sultána Bajbarse." Pod nadpisem bylo velkými písmeny zaznamenáno jediné jméno – sultán Bajbars. „Co to má znamenat?" zarazil se vládce. „To je seznam hlupáků na tvém dvoře," odpověděl Džuhá. „Chceš říci, že jediným hlupákem jsem já?" zvýšil sultán hlas. „Ano, starý brachu, hloupějšího nad tebe jsem nenašel," odvětil mudrc. „Jak to chceš dokázat?" opáčil sultán. „To je snadné. Jestliže jsi mi poručil sestavit soupis všech hlupců a nevzdělanců u dvora, znamená to, že připouštíš přítomnost takových lidí v nejvyšších místech naší říše a že o nich dokonce víš. Nehledě na to je zde trpíš, krmíš je, oblékáš, nasloucháš jejich žvástům a pochlebování a platíš je, ačkoli jsou pro tvou říši jen zátěží a příživnickou bandou. Musíš uznat, že jsi vlastně větším hlupákem než oni všichni dohromady." Bajbars řekl: „Jestli ti dokážu, že všichni moji dvořané jsou čestní a chytří lidé, co mi pak povíš?" „V tom případě budeš nejhloupějším člověkem pod sluncem a tvé jméno do seznamu právem patří." „Tomu nerozumím," zrozpačitěl sultán. „Podívej se, starý brachu, jestliže jsi přesvědčen o tom, že všichni tví dvořané jsou chytří a čestní lidé, a přitom mi poroučíš sestavit seznaní hlupáků, znamená to, že ty sám jsi hlupák, protože čestným a vzdělaným lidem nedůvěřuješ a považuješ je za hlupáky." Bajbars pochopil, že ho Džuhá zase dostává do úzkých. Rozčileně vykřikl: „A jestliže dokážu, že na mém dvoře je opravdu největší hlupák pod sluncem – a to ty?!" „Pak tvé jméno opět zůstane na seznamu, protože kdo jiný než největší hlupák poručí sestavit seznam hlupáků hlupákovi?" odpověděl klidně Džuhá. „A co mi povíš, ty tlučhubo, když teď poručím katovi, aby ti vyřízl jazyk?" zařval sultán. „Pak škrtnu tvé jméno a napíšu tam své, aby ti ani v budoucnu nikdo neříkal pravdu, aby ti všichni jen podlézali a lhali. Asi jsem skutečně největším hlupákem já, když jsem se domníval, že mamlúcký sultán Bajbars má sílu podívat se pravdě zpříma do očí." Bajbars se zamyslel, pak nechal Džuhovi přinést pytel dinárů a řekl: „Tady máš dárek na rozloučenou. Jdi odtud a v mém paláci se už neukazuj. Svými rozumy mi jen zbytečně kazíš náladu a vnášíš do mého panování složitosti." Džuhá odpověděl: „Dělej, jak chceš, starý brachu. Ale jedno ti povím. Člověku můžeš dát vyříznout jazyk, můžeš ho umlčet zlaťáky nebo ho můžeš odmítnout dál poslouchat. Ale trpká pravda zůstane. Té se nevyhneš." S těmi slovy si přehodil pytel přes rameno a ještě téhož dne opustil Káhiru. Tucet tváří Nasreddinových, přel. M.Mendel, Vyšehrad, Praha 1990