Tisíc a jedna noc Pohádka o kupci a džinnovi V noci první pravila Šahrazád: „Vypravuje se, ó šťastný králi, že byl jednou jeden kupec a ten měl mnoho jmění a jednání v různých městech. Jednoho pak dne nasedl a vyjel, aby vymáhal dluhy v jednom městě. Tu ho přepadlo vedro, i usedl pod strom a vložil ruku do svého sedlového vaku a vyňal skývu chleba a datli. Pak snědl tu skývu a tu datli. Když pak dojedl datli, odhodil pecku, a hle, octl se u něho 'ifrít dlouhé postavy a v ruce měl tasený meč. Pak se přiblížil k tomu kupci a pravil mu: ,Vstaň, abych tě zabil, jako jsi ty zabil mého syna!' I řekl mu kupec: ,Kterak jsem zabil tvého syna?' Pravil mu: ,Když jsi snědl tu datli a odhodil jsi její pecku, padla ta pecka mému synu na prsa, an šel mimo, i zemřel v tu chvíli.' Tu pravil ten kupec: ,My Bohu náležíme a my se k Němu vracíme! Není moci a není síly, leč u Boha vznešeného, nesmírného! Zabil-li jsem ho, pak jsem ho nezabil, leč omylem. Chci, abys mi odpustil.' Ale ten džinn řekl: ,Musím té zabít.' Potom ho přitáhl a povalil ho na zem a zvedl meč, aby ho udeřil. I dal se ten kupec do pláče a pravil: ,Odevzdávám svou věc Bohu.' A přednášel řka: ,Dva druhy dnů jsou, v jednom smutek, v druhém hodokvas, dnes štěstí, zítra trampoty, toí žití dvojí ráz. Rci tomu, kdo nás hanobí, že střídají se časy: „Zdaž někomu se kromě muže ctného vzepře cas?" Což nevidíš, když vichrů bouře prudce rozduje se, že vysoké jen stromy jsou jí dány na pospas? A nevidíš, že ve hloubi se moře perly tají, že mršiny však na povrch se z hloubi zvednou zas? Když jednou s námi zahrají si ruce osudu a z jeho krutých činů sledu škoda stihne nás, pak vězme, hvězd že na nebi je množství bez počtu, však zatmění že luně jen a slunci bere jas. A kolik člověk na zemi má rostlin čerstvých, suchých, jen v stromy bije kamenem, by s nich si plody střás'. Ty protivenství nebál ses, jež přinášívá sudba, a o dnech dobře smýšlel jsi, když plny byly krás.' Když pak ten kupec dokončil svou báseň, pravil mu ten džinn: ,Zkrať svou řeč! Při Bohu, musím tě zabíti.' I řekl kupec: ,Věz, ó 'ifríte, že mám dluh a mám mnoho jmění a děti a manželku a zástavy. Nech mě tedy, abych šel domů a doručil každému oprávněnému, nač má právo, a vrátil se k tobě na počátku roku. A mějž ode mne slib a úmluvu Boží, že se k tobě vrátím, abys se mnou učinil, co chceš. A Bůh je ručitelem za to, co pravím.' I učinil s ním ten džinn úmluvu a propustil ho. On pak se vrátil do svého města a vyřídil veškery své závazky a doručil oprávněným, nač měli právo, a pověděl to své manželce a svým dětem a udělal pořízení a zůstal u nich až do konce roku. Potom vstal a vykonal omývání a vzal si pod paždí svůj rubáš a rozloučil se se svou rodinou a svými sousedy a všemi svými příbuznými a vyšel nerad. Oni pak nad ním zdvihli nářek a křik. Pak šel, až dospěl k oné zahradě. A onen den byl počátkem nového roku. Zatím co pak tam sedel, pláče nad tím, co se mu zběhlo, hle, přistoupil k němu nějaký starý kmet, maje s sebou gazelu řetězem spoutanou. I pozdravil onoho kupce a přál mu dlouhého žití a řekl mu: ,Pročpak sis vybral samoten jsa toto místo k posedění, což obydlí to džánna není?' I zpravil ho ten kupec o tom, co se mu zběhlo s oním 'ifrítem. Tu se podivil ten stařec s tou gazelou a pravil: ,Při Bohu, bratře můj, tvoje věrnost je věru nesmírná a tvoje vypravování podivuhodné. Kdyby byla ta věc jehlami v oční koutky psána, věru, myslícím by výstraha tím byla dána.' Potom usedl vedle něho a pravil: ,Při Bohu, bratře můj, nehnu se od tebe, dokud nespatřím, co se ti zběhne s oním 'ifrítem.' Potom usedl u něho, i dali se do hovoru. A hle, onoho kupce přepadla bázeň a úděs a náramná zkroušenost a přílišná sklíčenost, zatím co ten muž s tou gazelou byl vedle něho. A hle, přistoupil k nim druhý stařec, maje s sebou dva psy. I pozdravil je. A ti dva psi byli černí chrti. Pak se jich tázal, když je byl pozdravil, a vyptával se jich a pravil jim: ,Proč jste si vybrali toto místo k posedění, což obydlí to džánna není?' I pověděli mu ten příběh od prvního do posledního. Ještě pak dlouho neseděli, když k nim přistoupil třetí stařec, maje s sebou mezkyni světle hnědé barvy. I pozdravil je a otázal se jich, proč sedí na tomto místě. Oni pak mu pověděli ten příběh od prvního do posledního – ale co se opakuje, to užitku neslibuje –. I usedl u nich. A hle, kotouč prachu a ohromná smršť se přihnala zprostřed oné stepi. Pak se ten prach rozhalil, a hle, byl to onen džinn, a v ruce měl tasený meč a jeho oči metaly jiskry. I přišel k nim a vytáhl onoho kupce za ruku z jejich středu a řekl mu: ,Pojď, abych tě zabil, jako jsi zabil syna mého a poslední dech nitra mého!' Potom onen kupec zabědoval a zaplakal a ti tři starci zdvihli pláč a kvílení a bědování. Pak vystoupil z nich první stařec, ten s tou gazelou, a políbil onomu 'ifrítovi ruku a pravil mu: ,Ó džinne a koruno králů džánnů! Jestliže ti budu vypravovat svůj příběh s touto gazelou a uvidíš, že je podivuhodný, dáš mi třetinu krve tohoto kupce?' I řekl: ,Ano, ó starče, jestliže mi budeš vypravovat ten příběh a uvidím, že je podivuhodný, dám ti třetinu jeho krve.' Vypravování prvního starce I pravil ten stařec: ,Věz, ó 'ifríte, že tahle gazela je moje sestřenka a mé maso a má krev. A oženil jsem se s ní, ana byla mladá věkem, a zůstal jsem s ní asi třicet let, ale nebyl jsem z ní obdařen dítětem. Vzal jsem si tedy ženinu, i byl jsem z ní obdařen dítětem mužského pohlaví, jako by bylo luna, když se objeví, s očima a obočím dokonale krásnými. I rostlo a sílilo a dosáhlo věku patnácti let. Tu se mi nahodila cesta do jednoho města, i vydal jsem se na cestu s nesmírným zbožím. A moje sestřenka, tahle gazela, se byla naučila kouzelnictví a věštectví od své maličkosti, i zaklela onoho hocha v tele a onu otrokyni, jeho matku, v krávu a odevzdala je pastýři. Já pak jsem přišel po dlouhé době z cesty, i tázal jsem se na svého hocha a jeho matku. Ona pak mi pravila: „Tvá žena zemřela a tvůj syn utekl, ale nevím, kam šel." Tak jsem zůstal po dobu jednoho roku, jsa zarmoucen v srdci, s plačícím okem, až přišel Největší Boží svátek. Tu jsem poslal k tomu pastýři a rozkázal jsem mu, aby mi přivedl tučnou krávu. I přivedl tučnou krávu, a byla to moje otrokyně, kterou zaklela ta gazela. Pak jsem si vykasal podolky a vzal jsem do ruky nůž a chtěl jsem ji zaříznout. Tu zařvala a zabědovala a zaplakala. I podivil jsem se tomu a pojal mě soucit, i odstoupil jsem od ní a řekl jsem tomu pastýři: „Přived mi jinou!" Ale tahle moje sestřenka zvolala: „Zařízni ji! Nemám nad ni krásnější ani tučnější." Přistoupil jsem tedy k ní, abych ji zařízl, tu zařvala. I šel jsem a rozkázal jsem onomu pastýři, aby ji zařízl a stáhl. On ji tedy zařízl a stáhl, ale nenalezl v ní tuku ani masa kromě kůže a kostí. I litoval jsem, že jsem ji dal zaříznout, když mi už lítost nebyla nic platná, a dal jsem ji pastýři a řekl jsem mu: „Přived mi tučné tele!" I přivedl mi mého hocha. Když pak mě ono tele uzřelo, přetrhlo svůj provaz a přiběhlo ke mně a třelo se o mne a bědovalo a plakalo. Tu mě pojal soucit s ním, i řekl jsem tomu pastýři: „Přived mi nějakou krávu a tohle nech!" Tu vykřikla na mé moje sestřenka, tahle gazela, a pravila: „Musíš zaříznout tohle tele v tento den, vždyť je to den vznešený, požehnaný, v něm se zařezává jen něco pěkného, a my nemáme mezi telaty tučnějšího ani krásnějšího nad ně." I řekl jsem jí: „Pohled, jak se to mělo s tou krávou, kterou jsem dal zaříznout na tvůj rozkaz! Nuže, odešli jsme od ní zklamáni a neměli jsme z ní vůbec užitek a lituji nanejvýše, že jsem ji dal zaříznout. Ale tentokráte neuposlechnu tvé řeči, abych zařízl tohle tele." I pravila mi: „Při Bohu nesmírném, milosrdném, slitovném, musíš je zaříznout v tento vznešený den, a nezařízneš-li je, pak nejsi mým manželem, ani já tvou manželkou." Když pak jsem od ní uslyšel tuto tvrdou řeč, aniž jsem věděl o jejím záměru, přistoupil jsem k tomu teleti a vzal jsem do ruky nůž.'" A zastihlo Šahrazádu ráno, i zmlkla v řeči, k níž jí dovolení dáno. Tu jí pravila její sestra: „Jak krásné je tvoje vypravování a rozkošné a sladké a lahodné!" Ona pak jí řekla: „A kdepak je tohle proti tomu, o čem vám budu vyprávět příští noci, budu-li živa a ponechá-li mě tu král." I řekl si král v duchu: „Při Bohu, nezabiji ji, dokud neuslyším zbytek jejího vypravování." Potom strávili onu noc až do rána objímajíce se. Pak vyšel král na své vladařské místo a vezír se dostavil s rubášem pod paždím. Potom král soudil a dosazoval a sesazoval až do konce dne, ale vezírovi nerozkázal nic takového. I podivil se vezír nanejvýše. A díván se rozešel a král Šahrijár vešel do svého zámku. Kniha tisíce a jedné noci I, přel. F.Tauer, NČSAV, Praha 1958