Tristan Tzara: Manifest dada Magie slova – Dada –, které postavilo novináře před bránu nepředvídaného světa, nemá pro nás důležitost. K vyhlášení manifestu je třeba vyžadovat: A. B. C., hromovat proti l, 2, 3, rozčilovat se a nabrousit si křídla k dobytí a rozšíření malých i velkých a, b, c, podpisovat, křičet, zapřísahat, pořádat prózu formou očividné, nezvratné samozřejmosti, prokazovat její nonplusultra a zdůrazňovat, že novota se podobá životu jako poslední vystoupení kokoty prokazuje podstatu Boha. Její existence byla již prokázána tahací harmonikou, krajinkou a něžným slovem. *** Vnucovat své A. B. C. je věc přirozená – a proto: hodná politování. Kdekdo to dělá ve formě blufu se sklíčkovou madonkou, peněžního systému, farmaceutického výrobku, nahé nohy, která vyzývá k vášnivému a neplodnému jaru. Obliba novoty je sympatický úděl, podává důkaz naivního kašlání na všechno, bezdůvodné, pomíjivé, pozitivní znamení. Ale tato potřeba rovněž zestárla. Přikládáme-li umění nejvyšší jednoduchost, to jest novost, jsme lidští a opravdoví v zábavě, podnikaví a náruživí v křižování nudy. Bdělí, pozorní v lese, na křižovatce světel, při čekané na léta. *** Píši manifest a nechci nic, přesto říkám určité věci a jsem z principu proti manifestům, jako jsem rovněž proti principům (decilitry pro mravní hodnotu každé věty – přemíra pohodlnosti; přibližnost vynalezli impresionisté). *** Píši tento manifest, abych ukázal, že v jediném svěžím nadechnutí lze dělat činy, jež si odporují; jsem proti činu; pokud jde o stálou kontradikci i o uplatňování názoru, nejsem ani pro, ani proti, a nevysvětluji, protože nenávidím zdravý rozum. DADA – to je slovo, jež vyvádí myšlenky na lov; každý měšťák je malý dramaturg, vynalézá různá prohlášení, místo aby posadil na židle postavy odpovídající úrovni své inteligence, motýlí kukly, vyhledává příčiny nebo cíle (podle psychoanalytické metody, které používá), aby podepřel své jednání, příběh, který mluví a který se definuje. *** Každý divák je intrikán, snaží-li se vysvětlit jedno slovo: (poznávat!). Z vyvalovaného útočiště hadovitých složitostí dává jednat svým instinktům. Odtud neštěstí manželského života. Vysvětlit: Zábava červenek v mlýnech prázdných lebek. DADA NEZNAMENÁ NIC Shledáváme-li to malicherným a neztrácíme-li svůj čas pro slovo, které nic neznamená... Prvá myšlenka, která v těchto hlavách běhá, je řádu bakteriologického: objevit přinejmenším jeho původ etymologický, historický nebo psychologický. Z novin se dovídáme, že černoši Kru nazývají ocas posvátné krávy DADA. Kostka a matka se jmenují v jednom kraji Itálie DADA. Dřevěný koník a kojná, dvojité přitakání v ruštině a rumunštině zní DADA. Učení žurnalisté v něm spatřují umění pro kojence, jiní všední svaté ježíškynechtedětičkypřijítikemně, návrat k vyprahlému a hlučnému, hlučnému a jednotvárnému primitivismu. Citlivost nestavíme na jednom slově; každá stavba usiluje o dokonalost, která nudí, o stagnující myšlenku zlaté bažiny, relativní lidský výtvor. Umělecké dílo nesmí být krásou jako takovou, neboť taje mrtvá; ani veselé ani smutné, ani jasné ani temné, těšit nebo týrat lidi tím, že jim předkládá koláče svatozáří nebo pot z bujné projížďky ovzduším. Umělecké dílo není nikdy krásné na základě nadekretování, objektivně, pro všechny. Kritika je tedy zbytečná, má jen subjektivní platnost a ani sebemenší charakter objektivity. Lze věřit, že se nalezla společná psychická základna celého lidstva? Ježíšův pokus a bible přikrývají svými širokými a laskavými křídly: hovno, zvířata, dny. Jak lze uspořádat chaos, který tvoří tuto nekonečnou, beztvarou variaci: člověka? Princip „miluj svého bližního" je pokrytectví. „Poznej sebe" je utopie, ale přijatelnější, neboť obsahuje v sobě zlomyslnost. Žádný soucit. Po krveprolití nám zůstává naděje v očištěné lidstvo. Mluvím stále o sobě, protože nechci přesvědčovat, nemám právo strhávat jiné do svého proudu, nenutím nikoho, aby mne následoval, a každý dělá umění po svém, ať pociťuje radost, která se jako šípy vznáší k hvězdným vrstvám, nebo ať sestupuje do dolů s květy mrtvol a plodných křečí. Stalaktity: všude je hledat, v jesličkách zvětšujících se bolestí, v bělostných očích andělských zaječin. Tak se zrodilo DADA z potřeby nezávislosti, z nedůvěřivosti vůči společenství. Ti, kdo k nám patří, střeží svou svobodu. Neuznáváme žádnou teorii. Máme po krk kubistických a futuristických akademií: laboratoří formálních názorů. Dělá se umění, aby se vydělávaly peníze a aby se podkuřovalo roztomilým měšťákům? Rýmy zvoní asonancí peněz a převrácená křivka klouže po profilu vystrčeného břicha. Všechny umělecké skupinky dospěly k této bance, jedouce na rozdílných kometách. Vrátka otevřená možnosti vyvalovat se v poduškách a potravě. Tady vrháme kotvu do žírné půdy. Tady máme právo vydávat provolání, neboť jsme poznali mrazení a probuzení. Jako strašidla zpitá energií vrážíme trojzubec do bezstarostného masa. Jsme proudy kleteb v tropické bujnosti závratných vegetací, guma a déšť je náš pot, krvácíme a hoříme žízní, máme krev v plné síle. Kubismus se zrodil z prostého způsobu, jak hledět na předmět. Cézanne maloval hrneček o dvacet centimetrů níže, než měl oči, kubisté na něj hledí shora, jiní komplikují vzhled předmětu tím, že dělají kolmý řez a malují to prostě vedle. (Nezapomínám na tvůrce ani na velké základy hmoty, jež vyjádřili s konečnou platností.) *** Futurista vidí týž hrneček v pohybu jako posloupnost vedle sebe existujících předmětů a do toho dodává několik hlavních linií. To nebrání plátnu být dobrou či špatnou malbou, určenou k uložení kapitálů intelektu. Tzara, Tristan: Paměť člověka, přel. Z.Lorenc, Odeon, Praha 1966