|
Anna Achmatovová: Večer Píseň poslední schůzky V prsou chlad a srdce zkřehlé mrazem šla jsem přesto lehce jako dítě. Rukavičku levou navlékla jsem na svou pravou ruku roztržitě. Jak schodiště dlouhé je, se hrozím, třebas jen tři schůdky vedou dolů. V javorovém listí smutný podzim žadonivě šeptá: „Umřem spolu. Sudičky můj osud ošálily, moje duše zklamáním zle strádá." Řekla jsem mu: „Moje také, milý. Nechci žít a umřu s tebou ráda." To je píseň mé poslední schůzky. Temný dům a temné okenice. Jen z ložnice žlutě září úzký proužek světla od netečné svíce. Anna Achmatovová: Růženec Večer Zvuk houslí bloudil po oboře, podivný stesk se linul z not a zaváněla sůl a jód a z mísy ústřic dýchlo moře. „Jsem věrný..." Letmé polaskání, jako když vánek proletí. Málo však, málo objetí se podobal stisk jeho dlaní. Tak muži kočky hladívají, takový pohled lichotí snad cirkusačkám na pouti – v pozlátku řas však výsměch tají. A smyčce lkají, smyčce kvílí a z mlhy slyším jako vzlyk: Blahořeč nebi. Vzdej mu dík. Dnes prvně s tebou je tvůj milý. |