Osip Mandelštam: Jitro akméismu l Úvahy o umění by se měly i při značném emocionálním vzrušení, jež je s uměleckými díly spojeno, vyznačovat co největší zdrženlivostí. Převážnou většinu lidí přitahuje umělecké dílo pouze tím, že v něm prosvítá umělcovo vnímání světa. Toto vnímání světa je však umělci nástrojem a prostředkem, stejně jako kladivo v rukou kameníka, a jedinou realitou je samo dílo. Největší ctižádostí umělce je – existovat. Nechce jiný ráj než bytí, a když mu říkají cosi o skutečnosti, jen se hořce pousměje, neboť zná nekonečně mocnější skutečnost umění. Pohled na matematika, jak bez přemýšlení umocňuje nějaké desetimístné číslo na druhou, nás ještě naplňuje určitým údivem. Ale příliš často nevidíme, že básník umocňuje jev na desátou mocninu, a skromný zevnějšek uměleckého díla nás nezřídka zmýlí a zakryje nám nesmírné zintenzívnělou realitu, která je mu vlastní. Touto realitou v poezii je samo slovo. Například nyní, když vykládám svoji myšlenku formou pokud možno přesnou, ale naprosto ne básnickou, hovořím v podstatě vědomím, nikoli slovem. Hluchoněmí si navzájem výborně rozumějí a železniční semafory plní velmi složitou úlohu, aniž by se utíkali k pomoci slova. Budeme-li tedy smysl považovat za obsah, musíme ve všem, co ve slově je, vidět pouhý mechanický přívěšek, který jen ztěžuje rychlé předání myšlenky. „Slovo samo" se rodilo pomalu. Všechny elementy slova vstupovaly postupně jeden za druhým do pojmu formy, pouze vědomý smysl, Logos, je dodnes chybně a neopodstatněně uctíván jako obsah. Tato nepotřebná úcta Logu jen škodí; Logos nevyžaduje víc než rovnoprávnost s ostatními elementy slova. Futurista, neumějící si poradit s vědomým smyslem jako materiálem tvorby, jej lehkomyslně hodil přes palubu, a zopakoval tak vlastně hrubou chybu svých předchůdců. Pro akméisty je Logos, vědomý smysl slova, právě tak krásnou formou, jakou je hudba pro symbolisty. A jestliže u futuristů slovo samo leze ještě po čtyřech, zaujímá u akméistů poprvé důstojnější vzpřímenou polohu a vstupuje do doby kamenné své existence. 2 Ostří akméismu není dýka ani otrávený hrot dekadence. Akméismus je pro toho, kdo – inspirován duchem stavitelství – neodmítá malomyslně svoji tíhu, ale radostně ji přijímá, aby probudil a využil síly, architektonicky v ní spící. Stavitel říká: stavím – tedy mám pravdu. Nám je v poezii nejdražší vědomí vlastní pravdivosti, a odhazujeme proto s pohrdáním hračky futuristů, kteří neznají větší rozkoše než zachytit obtížné slovo jehlicí na pletení; my uvádíme do vztahů mezi slovy gotiku, podobně jako ji Sebastian Bach prosadil v hudbě. Jen blázen započne se stavbou, jestliže nevěří v reálnost materiálu, jehož odpor má přemoci. Kamenný kvádr se v rukou stavitele proměňuje v substanci, a není povolán být stavitelem ten, komu nezní jako metafyzický důkaz kamenické dláto, bušící do kamene. Vladimír Solovjev zakoušel podivnou prorockou hrůzu před šedými finskými valouny. Němá výmluvnost žulového balvanu jej vzrušovala jako zlá magie. Ale kámen Ťutčevův, jenž: „Sám od sebe se zřítil z temena? Byla mu cizí vůle vnucena?" – to je slovo. Hlas hmoty zní v tomto neočekávaném pádu jako artikulovaná řeč. Na tuto výzvu může odpovědět pouze architektura. Akméisté s pokorou zvedají tajemný Tutčevův kámen a kladou je do základů své budovy. Kámen jako by zatoužil po jiném bytí. Když v sobě objevil ztajenou schopnost dynamiky, jako by si přál být zapuštěn do „křížové klenby", aby se mohl těšit z radostné součinnosti se sobě podobnými. 3 Symbolisté neměli stání, milovali cesty, ale necítili se dobře v poutech svého organismu, byli nesví v příbytku světa, který ze svých kategorií vybudoval Kant. Prvou podmínkou pro to, aby se dalo úspěšně stavět, je posvátná úcta ke třem rozměrům prostoru, na něž je třeba pohlížet ne jako na přítěž a nešťastnou nahodilost, nýbrž jako na palác Bohem daný. Vždyť co byste řekli o nevděčném hostu, který žije na účet pána domu, užívá jeho pohostinnosti a přitom jim v hloubi duše pohrdá a jen přemýšlí o tom, jak by naň vyzrál. Stavět je možné pouze ve jménu prostorovosti, neboť ona je podmínkou jakéhokoli stavitelství. Proto tedy musí být architekt člověk usedlý, a proto byli symbolisté špatnými staviteli. Stavět znamená bojovat s prázdnotou, hypnotizovat prostor. Dobrý hrot gotické zvonice je zlý, protože veškerým jeho smyslem je zranit nebe, vytknout mu jeho prázdnotu. 4 Zvláštnost člověka, to, co ho činí jedincem, je podle nás součástí mnohem důležitějšího pojmu organismu. Akméisté sdílejí lásku k organismu a k organizaci s fyziologicky geniálním středověkem. V honbě za přesností ztratilo 19. století tajemství pravé složitosti. Gotický chrám Notre Dame, který ve 13. století vypadal jako logické rozvinutí pojmu organismu a nyní působí z estetického hlediska jako neúměrný, je oslavou fyziologie, jejím dionýským hýřením. Nechceme se rozptylovat procházkou po „lese symbolů", protože máme nedotčenější, neproniknutelnější les – božskou fyziologii, nekonečnou složitost našeho temného organismu. Středověk, který měl vlastní způsob, jak určovat měrnou váhu člověka, cítil tuto váhu u každého a každému ji –naprosto bez ohledu na jeho zásluhy – přiznával. Titulu „Mistr" se užívalo ochotně a bez váhání. I tomu nejskromnějšímu řemeslníkovi, i tomu poslednímu klerikovi patřilo tajemství opravdové vážnosti, zbožné důstojnosti, jež byla pro onu epochu tak charakteristická. Ano, Evropa prošla krajkovým labyrintem velmi jemné kultury, v níž se jako hrdinský čin cenilo pouhé bytí, ničím nezkrášlená osobní existence. Odtud ta aristokratická důvěrnost, spojující všechny lidi, jejíž duch je tak cizí „rovnosti a bratrství" Velké revoluce. Není rovnosti, není rivality, je jen spoluúčast jsoucích ve spiknutí proti prázdnotě a nebytí. Milujte jsoucnost věci víc než věc samu a své bytí víc než samy sebe – to je první přikázání akméismu. 5 A = A: jak krásné poetické téma. Zákon totožnosti symbolismus nudil a sužoval, akméismus z něj dělá své heslo a chce jím nahradit pochybné „a realibus ad realiora". Hlavní ctností básníka je schopnost divit se. A jak potom nestanout v údivu před nejplodnějším ze zákonů, zákonem identity. Kdo je před tímto zákonem naplněn pokorným údivem, to je nade vší pochybnost básník. Poezie, jež takto uzná suverenitu zákona totožnosti, dostává jako životní léno vládu nade vším jsoucím bez výhrad a omezení. Logika je království neočekávaného. Myslet logicky znamená neustále se divit. Zamilovali jsme si hudbu důkazu. Logické spojení pro nás není naivní dětskou písničkou o čížkovi, nýbrž symfonií s varhanami a zpěvem, tak obtížnou a strhující, že dirigent musí vynaložit všechny své schopnosti, aby se mu interpreti zcela podřídili. Jak přesvědčivá je Bachova hudba! Jaká moc důkazu je v ní! Dokazovat a stále znovu dokazovat: přijímat v umění cokoli na základě viry je nedůstojné umělce, je to snadné a nudné... Nelétáme, vystupujeme jen na věže, které jsme s to sami postavit. 6 Středověk je nám drahý proto, že měl vysoce vyvinutý smysl pro hranice a předěly. Nikdy nesměšoval různé roviny a k tomu, co není z tohoto světa, se choval s velikou zdrženlivostí. Ušlechtilá směs racionality a mystiky, prožívání světa jako živé rovnováhy nás s touto epochou spřízňuje a podněcuje nás, abychom čerpali sílu z děl vzniklých na románské půdě kolem roku 1200. Podávejme tedy důkazy o své pravdě tak, aby se nám v odpověď zachvíval celý řetěz příčin a následků od alfy až po omegu, naučme se nosit „lehčeji a volněji pohyblivé okovy bytí". Mandelštam, Osip: Prózy, přel. P.Kouba, Odeon, Praha 1992