|
Sergej Jesenin: Chuligánova zpověď
Chuligán Z louky deštík jílový hnůj čistí, vymetá mokrými košťaty. Odplivuj si, větře, nůše listí – já jsem stejný chuligán jak ty. To mám rád, když modré keře z lučin vykročí jak voli zmoření, a když břicha, co v nich listí kručí, na kolenou si třou o kmeny. Tady je – mé stádo dořezává! Já je ze svých písní neodkop. Dívám se, jak soumrak ulízává jamky nohou, jamky lidských stop. Dřevěná má Rusi, ty mi věř! Slavím tě! Jen mně to stojí za to. Žal z mých veršů řve jak divá zvěř – já je krmil rezedou a mátou. Půlnoci, hej, zvedej luny džbán, naber mléko, nadojené z bříz! Jako když chce hřbitov něčí chřtán zmáčknout v prstech – a co prst, to kříž! Bloudí černá hrůza po kopcích, zloděje nám poštve na náš sad. Jenže... Sám jsem z lapků, sám jsem z nich, už můj dědek v stepi koně krad. Viděl kdo, jak v noci překypí pěna vzdutých střemch, ten bílý voj? V modré tmě bych měl spíš ve stepi s kyjem v ruce varto vat si zboj. I keř hlavy, i ten uvad mi tu, písní vír mě pohltil a smet. Odsouzen jsem na galeje citů mlýnský kámen básní roztáčet. Nic se neboj, poblázněný větře, plivej listí do luk, sešpul rty. Že jsem „básník"? To mě sotva splete. V písních já jsem chuligán jak ty. Sergej Jesenin: Krčemná Moskva * * * Země, ach má země, kdo tě zná? Zpodzimnělé nebe leje cín. Hlavu bez rtů zkřehlá lucerna zrcadlí tu v černi kalužin. Mám strach jenom na to pohlédnout, něco horšího se tu dá uvidět. Na celý ten zamázdřený kout mhouřím oči... Ne. Za živý svět. Trochu zahřeje to, míň to hněte, pohleď: mezi domy schoulené zvonice jak mlynář na svém hřbetě vleče zvony – pytle měděné. Jsi-li hladov, zítra budeš sytý, sklíčeného – radost omámí. Jenom chraň se oči otevříti, pozemský můj bratře neznámý. Řekl jsem a udělal to rychle, ale běda: co bylo, je zas! Asi příliš je už tělo zvyklé na ten věčný chlad a na ten třas. No a co? Vždyť jiní jsou a další, nejsem přece jen já na světě! Lucerna se šklíbí, mrká s falší grimasou té hlavy bezerté. Ale srdce pod zteřelým hadrem šeptá mi – jen hostu – v dojetí: „Oči, které prozřou, kamaráde, ty už potom smrt jen zavře ti." Sergej Jesenin: * * * Život je klam, teskných kouzel skrýše a svou břitkost jenom ostří si, vždycky když nám těžkou rukou píše osudové, kruté dopisy. Skrývám oči, říkám tichým hlasem: „Hleď, ať ještě srdce rozduješ, život je klam, ale i ten časem radostí zná vyšperkovat lež. Pozvedni tvář k šedivému nebi, mysli si, že luna zítřek zná. Smrtelný jsi, nemáš zapotřebí hledat pravdu, není potřebná." Ve sněžení střemchy štěstí jiné sní, že život růží nastele. Ať si klamou lehké přítelkyně, ať si zradí lehcí přátelé! Ať mě hladí něžné lichocení, ať se třeba říznu o jazyk – dávno žiji na vše připravený, bez lítosti na vše jsem si zvyk. Tůně nebes v duši zamrazily, hvězdný oheň studí po kraji. Ti, jež jsem měl rád, mě opustili, ti, pro něž jsem žil, mě neznají. Ale přesto, šlapaný a štvaný, na svit luny chci se usmívat, na té zemi k nedomilování za všechno, co dal, mám život rád. |