|
Osip Mandelštam: Kámen
Američanka Ve dvaceti, jak velí zvyk, musí si zajet do Egypta; nepoučil ji Titanic, pod mořem spící jako krypta. V Americe řvou sirény a mrakodrapy touha žene nabídnout mrakům studeným komíny – rtíky zakouřené. Z nádraží spěchá do Louvru, kde stojí štíhlá jako topol, a tluče cukr mramoru, když vyšplhá se na Akropol. Nechápe nic a zívajíc čte Fausta... Ve vlaku čas míjí a jí je líto, že už víc nevládne Ludvík ve Francii. * * * Na luně jsou pláně a žádné bylinky. Na luně luňané pletou jen košinky, ze slámy splítané lehýnké košinky. Na luně šerotmy lunavé jsou klícky. Luna nemá domy, ale holubníčky, lunavé nedomy, luzné holubníčky. 1914 * * * Žluvy jsou po lesích, v hláskách dlí prodleva – tónických veršů řád odjinud nevyvěrá. Jen jednou do roka se ale rozlévá v přírodě zdlouhavost jak v metrech u Homéra. Jakoby césurou byl vedví rozťat den: už od rána je klid a rozvláčnost se potí; voli jsou na pastvě, všem brání lenost jen vyloudit z rákosu bohatství celé noty. 1914 * * * „Zmrzlina!" Slunce. Vzduch piškoty provoněn. V průzračné sklenici otálí voda s ledem. Do světa čokolád, hnědnoucích pod pohledem, do dálek mléčných Alp zaletí čtverák sen. Zírat však toužebně, cinkat si se lžičkou a v malé besídce, kam akáty stín lijí, od slečen z cukrárny přijmout jak od grácií prokřehlou pochoutku i s divnou mističkou... Trochu jak flašinet, když přijel vyhrávat, zjeví se ledovec, ještě jej víko skrývá – a celý bez sebe se klouček mlsně dívá na pestrou bedýnku, z níž vane skvostný chlad. A bozi nevědí, co spíš by si měl vzít: plněnou oplatku, či porci vanilkové? Rychle však roztaje, jak do něj slunce klove, ten rozjiskřený led a jeho božský třpyt. 1914 |