|
Ernst Wilhelm Lotz: Stráž v noci. Nach. A dech v nás zápasí…
Stráž v noci. Nach. A dech v nás zápasí. Vítr chce výš. Pln cizoty. Štká stesk. Hledáme bludně. Maso, svět. A smích. Jsme obklopeni sebou. Uvízl průlom. Pouta. Těžká krev. Zapadlá hruď, jež sténá, touží výš. Třpyt chceme, dálku, jasné výšiny v přímořském vánku. Líbat, do masa. Prahneme po lovu tam v žáru hor, po lovu tygrů, opic, žen a po spánku. Po sladkých nocích, jež nám dají spát. Po cizích ostrovech jsme posedlí. Jak je nám těsno! Celí bez sebe! A stále stavíme svůj horký sen. Ernst Stadler: Noční jízda po kolínském mostě přes Rýn Vlak ohmatává tmu a podél ni se dere rychleji. Ni hvězda nechce vpřed. A celý svět je úzká šachta nočních kolejí, v nichž občas modré světlo těžních jam chce náhlé horizonty protrhnout: ohnivý kruh, v něm koule lamp a střechy, komíny... jen po vteřinách... dým a proud... A zase samá čerň. Jak do střev noci jeli bychom na směnu. Teď světla vrávorají k nám... jdou bezútěšně samotná vstříc tmám... a houstnou... jedno k druhému. Žebroví šedě obnažených činžáků teď v přítmí mrtvě bledne – něco přijde, vím... ó přetěžce to cítím, zní to v mozku. Úzkost zpívá v krvi. Země pak jak moře náhle zaduní: královsky nad proud vzlétáme, jak vzduch by rval nás od noci. Hle, ohbí milionů světel, hlídka oněmlá, před jejíž blyskotavou nádherou se těžce vody kalí. Nedohledný špalír k pozdravení postavený! Vlá jak útok pochodní! Jak radost! Salut z lodí nad modří moře! Hvězdná sláva nad pouští! Hemživá, jasem očí zahnaná! Až tam, kde město posledními domy hosta propouští. Pak dlouhé samoty. A nahé břehy. Ticho. Noc. A spočinutí. Vědomí. A hostie. Žár extáze až k nejzazšímu, k žehnání. Až k svátku početí. Až k rozkoši. A k modlitbě. A k moři. Ke zkáze. Johannes R. Becher: Na záchodě Na záchodě jsme seděli zadumáni a snili svůj sen: nebe se fialově sklání, moře jsou plná pěn – jako by ostrov stoupal z dávných tuch... Za námi bzučely roje much. Seděli jsme tam s kalhotama spuštěnýma, němí, o městech jsme snili – vznášeli jsme se jejich ulicemi. Na střechách stáli jsme jak na pohoří v závratnu, pod námi šum se sléval v granitovou tmu. Města ohnivě poskvrnily elektrické luny, vyrážkou měst je povrch země plný. Pod městy je země dutá, stále tam kutají. Města jak alkohol chutnají. Snili jsme: pokolení lidí bude v těch městech žít, nesmírně tvrdé a ukrutné. Ale vichr se zvedne jednoho dne a rozhodne se vše povalit – – – V těch městech, snili jsme, zhyneme jedenkrát, až obchody se budou večer zavírat, v nějakém cizím pokoji u zrcadla se do spánku střelíme. Padla. Victor Hadwiger: Jsem Srš a šlehej, živle, ještě dnes! – Vyhrožuj, naléhej, plavý, tmavozelený, šedivý, bledý ještě dnes! – Zítra však je jaro, mé srdce se chví, jak dmou se mi tepny. Žilami vzhůru a dolů do mozku, do rukou zurčí a crčí, řítí se, vichří kypící šťáva; tam krouží a víří dvě myšlenky nové jak dvě veliká slunce v konečně nekonečných systémech hrdých. Vzhůru se žene vůle po řvoucí, supící zemi a divá rozkoš svírá mi paty. – Tam modře a zlátě do jitra vjíždějí huláni tři čtyři oddíly; a zní a hřmí jejich hulánská píseň. Železné sonety zpívá hvozd a v srdci mi stoupá jásavý skřivan. – Chrchlá a filosofuje-li smrt, já se jen směji a žiji, vstříc nebesům vrhá mě věčné vlnobití. – Jsem! – |