|
Georg Trakl: Básně
Lidství Lidství postavené před děl ústa ohnivá, bubnů rachot, tmavých bojovníků čela, kročeje mhou krve; černá ocel oznívá, zoufalství, noc v mozcích truchlivých se rozestřela: Evin stín zde, honba, rudé peníze. Mraky, světlo prodírá se, večer pohoštění. Sladké mlčení dlí v chlebě, ve víně. Oni v počtu dvanácti jsou shromážděni. V noci pod snítkami oliv vykřikují ze spaní; svatý Tomáš ruku stápí do rány. Krysy Po nádvoří bíle svítí měsíc podzimní. Na okapu fantastické stíny visí. V prázdných oknech prostírá se mlčení; tu se potichounku vynořují krysy, pištíce se mihotají tam i tu, závan přeohavný stře se za nimi zpod záchodu, jímž se strašidelně měsíc třese. Krysy baživostí vrčí divoce, plní dům i sýpky vedle stájí, jež jsou plny žita, ovoce. Mrazné větry v siné tmě se ošklíbají. Oněměvším Ó, šílenství velikého města, kdy večer u černé zdi zmrzačené stromy trčí. z stříbrné masky Duch zla se dívá; světlo magnetickým bičem zahání kamennou noc. Ó, zaniklého vyzvánění zvonů večerních. Kurva, jež v ledovém tetelení mrtvé děťátko rodí. Zuřivě Boží hněv šlehá v čelo posedlého, purpurový mor, chlad, jenž obrací v sloup zelené zraky. Ó, děsného smíchu zlata. Ale potichu krvácí v tmavé sluji němější lidství, z tvrdých kovů spájí hlavu vykupující. |