Karel Čapek: Život a dílo skladatele Foltýna Paní Karla Foltýnová Můj manžel Se svým zesnulým mužem jsem se po prvé setkala na právnickém plese. Byl to tehdy krásný, vysoký, modrooký mladý muž s kotletami, růžové pleti, vysokého čela a kadeřavých uměleckých vlasů; já byla dvacetileté obtloustlé a nezkušené děvče vychované v pensionátě, víc taková domácí putička. Kdyby mě naši nebyli nutili do společnosti, byla bych raději seděla doma u nekonečného vyšívání a jen tak pohodlně snila. Tehdy byla taková výchova, že děvčata nemají nic znát a nic vážně dělat, jenom utírat prach, klimprovat na klavír a šít si výbavu. Jít do společnosti, to znamenalo mít za zády maminku, dusit se v šněrovačce, nosit příliš malé střevíce a stydlivě říkat tanečníkům: „Ach, jděte, vy!" A jednou za čas omdlít, aby každý viděl, jak jsme jemné a delikátně chudokrevné. Řeknu vám, jsem ráda, že to mám za sebou; dnes jsem tlustá padesátnice– i jděte, nemusíte být galantní; vždyť je pohodlnější, když si lidé říkají pravdu. Zkrátka tehdy byla slušná dívka vychována tak, že se musela zamilovat do prvního, kdo se o ni ucházel; a než ho opravdu poznala, měla dávno oddavky za sebou. A vidíte, při tom nebylo ani tolik nepovedených manželství jako teď. Pan Foltýn se mi líbil; byl takový zdvořilý, elegantní a nosil monokl; hned se mi začal ukrutně dvořit, a i maminku okouzlil tak, že ho k nám na místě pozvala. Totiž maminka se chudák zmýlila myslela si, že je z malostranských Foltýnů, – to byla taková zámožná cukrářská rodina; a než se vysvětlilo, že Bedřich je jenom sirotek po vrchnostenském úředníkovi, bylo už pozdě; já byla do něho po uši zamilována a chtěla jsem skákat do Vltavy, když nám budou bránit. Tatínek sic nechtěl o panu Foltýnovi ani slyšet, ale maminka ho nějak uprosila; prý když je právník a skoro advokát, bude si aspoň vědět rady s našimi pěti baráky, nebo co. Tatínek tedy chtěl, aby aspoň udělal doktorát, už kvůli tomu titulu; ale pak se rozhodlo, že se to všechno nechá až po svatbě, protože já jsem z lítosti začala tak kašlat a chřadnout, že se o mne báli. Přišlo to všechno tak nějak překotně, já nevím; ani nebylo pokdy si něco rozmyslet. Proč jsem ho měla tak ráda? To přece člověk neví. Mně ohromně imponovalo, že je umělec a skládá hudbu; líbilo se mi, že je tak vzdělaný, světácký a něžný; ale nejvíc asi to, že to byl takový měkký a slabý člověk. Já byla hloupá, sentimentální husička, ale přece jsem nějak poznala, že on je ještě slabší a že potřebuje člověka, který by se o něho staral. To on jen tak vypadal, jako by se na všechno díval spatra; lidé si mysleli, že je bůhvíjak nafoukaný a domýšlivý, a zatím on byl nesmělý a lítostivý až hrůza. „Já se u vás cítím tak jistý, Charlotto," říkal, – mně se líbilo, že mi říká Charlotta; Karla se mi zdálo být hrozně hloupé jméno, jako pro posluhovačku: „Já se u vás cítím tak jistý; vy jste tak klidná a trpělivá-" To ho teprve později zkazili kamarádi,– pěkní kamarádi, pane! říkalo si to samý umělec... On byl pan Foltýn až příliš měkký; kdo ho měl v rukou, mohl ho hníst jako vosk. Tehdy, když chodil za mnou, mluvil pořád o smrti; to na mne tak působilo, – já sama jsem nebyla zdravá, a každá mladá holka má doby, kdy by pro nic za nic chtěla umřít. Mladý člověk si neumí vážit života. Pan Foltýn mi říkal, že jsem bílá růže; to se mi strašně líbilo, a pila jsem potají ocet, abych byla ještě bledší. Pan Foltýn tehdy taky nějak pokašlával a večer míval ruce rozpálené horečkou; já myslím, že to bylo ze špatné výživy, – později mi říkal, že celé dny nejedl než housku, aby mi mohl přinést kytičku tuberos nebo několik bílých růží. Na takové věci on si potrpěl. Nu, byli jsme děti; drželi jsme se za ruce a mluvili o tom, že brzo umřeme, – člověk přitom sebe sama tak krásně lituje a má pocit, že je příliš dobrý pro ten svět. Tím jsme se tak sblížili. Když jsme se vzali, tak, to se rozumí, o smrti už řeč nebyla, jako by uťal. Naši nám zařídili krásný šestipokojový byt, to se zas tatínek ukázal; a pan Foltýn se procházel v hedvábném županu a zářil. Bylo na něm vidět, jak mu dělá dobře být bohatý, a ohromně v tom uměl chodit. Líp, než kdyby se v tom narodil. Tak samozřejmě přijímal ten blahobyt a všechny ty drahé, nejlepší věci – I penězům přišel na chuť; při vší své okázalosti začal hlídat, aby se zbytečně neutrácelo, aby personál se vším šetřil a tak. Až jsem se skoro bála, aby se z něho nestal lakomec, ale naši říkali, jen ho nech, to je zrovna dobře; zámožní lidé musejí být šetrní. Jen by rádi viděli, aby dělal ten doktorát práv; ale první rok, to byly jako líbánky, tak se o tom nikdo ani nezmínil. Jenom pan Foltýn někdy začal sám; zakašlal a stěžoval si, že ještě není zdráv, že by ho študování zabilo... Vůbec, to vám bylo až divné, jak byl najednou úzkostlivý o své zdraví; při každém kýchnutí hned do postele, a ošetřovat jsme ho museli jako malé dítě. To zas ano, se zdravím dost sekýroval, ale to u mohovitých lidí bývá, takový hrozný strach z nemoci a smrti. A já měla pocit, že je nejvíc můj, když mu dávám obklady nebo připravuju limonádu; proto jsem ho v tom spíš podporovala. Ani jsem si nevšimla, že se přitom ze mne stává jeho otrok; poznala jsem to, až už bylo pozdě, až se začal jeho jiný život. No, co dělat! [...] Univ. prof. dr. Strauss Abaelard a Heloisa S panem Foltenem jsem se seznámil, když jednou uspořádal domácí koncert s naším soukromým „profesorským" kvartetem (dva profesoři, jeden soudní president a náš výtečný první houslista, zřízenec anatomického ústavu), ve kterém jsem hrál violu; v jeho domě totiž bývaly hudební večery se slušným programem. Když se po skončeném muzicírování pan Folten dověděl, že můj obor je vlastně srovnávací literární historie, zatáhl mě do vedlejšího pokoje; dělal na mne dojem vzdělaného, bohatého a vznešeného mladého muže, nadšeného pro hudbu a pro všechno krásné. Vzal mě tedy stranou a začal, že je fascinován látkou Abaelarda a Heloisy a že by z ní chtěl udělat román nebo dokonce operu; kdybych prý byl tak laskav a řekl mu něco o Abaelardovi a jeho době. Náhodou je to tak trochu můj koníček, to jedenácté a dvanácté století se svou scholastikou a rozkvetlým mnišstvím; bojím se, že jsem se tehdy poněkud zapomněl a docela seminárně docíroval o středověkém nominalismu, rozebíral „Glossulas super Porphyrium" a polemisoval se Schmeidlerem; já totiž tvrdím, že dopisy Abaelarda a Heloisy jsou aspoň zčásti pravé. Pan Folten poslouchal, jako by ho to nesmírně zajímalo, ačkoliv nevím, co by mu Abaelardovy Glossulae nebo Introductio in theologiam byly platny pro operu; ale v té profesorské ráži jsem na to nemyslel. Dokonce jsem mu slíbil, že když ho ta látka tak zajímá, půjčím mu k prostudování příslušnou literaturu. Pan Folten byl nadšen a děkoval mi předem. Líbilo se mi, že skladatel nebo básník má tak vážný vztah k své látce a snaží se ji odborně proniknout; proto jsem mu poslal celý balík pramenů, různé abaelardovské edice, Hausratha, Carriera a kdeco. Po čase jsem ho potkal a ptám se, co dělá Heloisa. Prý na ní bez ustání pracuje, sdělil se mnou pan Folten; láska Abaelarda a Heloisy je prý to nejvášnivější a nejvznešenější thema pro operu, jaké si lze představit. Těšilo mě to; dvanácté století se svým konfliktem duchovního řádu a lidských, už trochu předrenesančních činitelů je opravdu zajímavá a skvostná doba. Nechtěl jsem od něho ty prameny žádat zpět, dokud by mu mohly být inspirací nebo vodítkem. Bohužel později jsem ho ztratil z očí, takže jsem mu nemohl poslat nové, kriticky komentované Geyerovo vydání Abaelardova traktátu De unitate et trinitate divina; byla tam zajímavá poznámka o tom, proč byl Abaelard zavřen do kláštera. Později jsem se k své lítosti doslechl, že pan Folten zemřel v bídě; moje knihy, zejména vzácné a už nedostupné vydání Cousinovo z roku z 1849, se asi po jeho smrti ztratily. Škoda, přeškoda, že mladý, nadaný skladatel nedokončil, jak se zdá, svou operu o Abaelardovi a Heloise; je věru vzácný případ, že umělec přistupuje k své látce, jež ho citově upoutala, s takovou hlubokou vážností a odbornou přípravou. Jan Trojan Instrumentace Judity Můj styk se zesnulým panem Foltenem byl nedlouhý a vlastně jenom odborný. Přišel kdysi za mnou do divadla, kde jsem byl tehdy operním korepetitorem, se zvláštní žádostí: abych mu pomohl s instrumentací jeho opery Judita, kterou prý má hotovou. Řekl mi, že je v hudbě vlastně neškoleným samoukem; že od dětství hraje a vášnivě miluje hudbu, ale že okolnosti mu nedovolily studovat na konservatoři. „Snad," řekl mi, „jsem spíš básník; upoutala mě látka Judity a chtěl jsem o ní napsat jenom drama. Nemohu za to, ale při každé scéně, kterou jsem psal, při každém dialogu, který jsem hnětl, se mi sám od sebe, neodbytně a vítězně protlačoval do vědomí hudební výraz. Zpívalo mi to samo, kde to mělo jen mluvit." Pokrčil bezradně rameny. „Musel jsem to napsat jako hudební dílo. Krok za krokem mi to rostlo samo, text i hudba. Nyní jsem se svým dílem zhruba hotov, ale nevím, co s tím dál. Přece jenom mi chybí jisté technické, řekl bych řemeslné znalosti, na příklad v orchestraci „ „Promiňte, pane," řekl jsem mu, „v umění není nic řemeslného. Celé umění musí být dokonalým řemeslem; a celé musí být uměním. Takhle se nesmí mluvit, pane," řekl jsem mu. „Orchestrace není žádné řemeslo. Podívejte se na Berlioze, pane. Nebo si přečtěte partituru Dona Giovanniho, jaké to je řemeslo. To nejde, prosím; takhle bychom spolu nemohli vůbec mluvit." Omlouval se, že to tak nemyslel, že si jen uvědomuje, jak palčivě mu chybí jisté technické zkušenosti a znalost hudebních zákonů; že by nepotřeboval než vodítka nebo rady, podle kterých by pracoval dál, a proto se obrací na mne, abych mu pomohl; a nato mi nabídl honorář, který mě překvapil svou velkodušností. „To nejde, pane Foltene," řekl jsem mu. „To já nemohu přijmout. Já vám mohu dávat jenom hodiny, pokud si nenajdete někoho lepšího; já bych vám spíš radil toho a toho," a jmenoval jsem mu několik dobrých hudebníků. „Já jsem spíš na vokální skladby," řekl jsem mu, „ale dávám taky hodiny. Tolik a tolik za hodinu. Ale já vám radím někoho jiného, jde-li vám o instrumentaci. Na instrumenty já nejsem, pane Foltene. Mně stačí lidský hlas. To by nešlo." „Jenže mně záleží právě na vaší pomoci," řekl. „O vás se tvrdí, že jste nejpřísnější a nejasketičtější hudebník. Mně chybí zrovna ta veliká kázeň," řekl. „Mám strach, aby můj hudební projev nebyl příliš anarchický. Přiznám se vám, že jsem tak trochu barbar. Vím," řekl, „že mám až nadbytek tvořivé síly a fantasie; ale nejsem si jist, je-li v mém díle ten pravý a čistý řád." „To nejde, pane Foltene," řekl jsem mu. „Ten musíte mít v sobě. Víte co, já se na vaši operu podívám; ale nemohu vás naučit něčemu, co ve vás není.. Lituju, prosím, ale to naprosto nemohu. Taková biblická látka jako Judita," řekl jsem, „to je hrozně vážná věc, pane Foltene. I když je to apokryf. Já jsem se pokoušel o žalmy, pane, a vím, co to je. Těžké. Ukrutně těžké." Smluvili jsme si, že k němu zajdu a že mi přehraje hlavní pasáže ze své Judity; a pak že se domluvíme. Přišel jsem ve smluvenou dobu; pan Folten mě srdečně uvítal a začal mi hovořit o celkové koncepci své Judity. „To ne, prosím," řekl jsem mu, „nejdřív děj, a pak to hned račte přehrát. Kousek za kouskem, pane Foltene. Řádek za řádkem. Co není v řádkách, není v koncepci." „Jak chcete," řekl. „Tedy nejdřív je předehra před branami Bethulie. Představte si pastýřskou krajinu se šalmajovým motivem lásky. Je ráno, a dívka Judita jde se džbánem pro vodu." „Před brány?" řekl jsem. „Tak to je chyba. V opevněných městech musely být studny uvnitř hradeb, pane. To nejde." „Na tom snad nezáleží," bránil se pan Folten. „Tady jde o hudbu a ne o dějepis!" Zdálo se, že je rozmrzen. „Nu, a potom přijde hlasatel Holofernův s trubači a vyzývá město Bethulii, aby se vzdalo. Město odmítá. Potom se tam troubí na poplach, a sbor žen běduje nad nastávající vojnou. To je předehra." „Račte mi ji přehrát," řekl jsem. „Na hudbu je toho až až." Hrál na klavíru, ne sice čistě, ale dost zručně. Po té pasáži dívky u studny se zarazil. „Tady mi chybí přechod k trubačům a hlasateli," omlouval se. „Já nevím, jak se od toho pastorále dostat k fanfárám." „To musíte vidět sám, pane Foltene," řekl jsem. „Musíte vědět, co se tam děje. Tak hrejte dál!" Hrál dál a sám předzpěvoval árii hlasatele. Potom se znovu zarazil. „Teď město odmítá vzdát se Holofernovi. To ještě nemám. Teď přijde ten poplach," řekl a udeřil do kláves. „A nářek žen." To celé trvalo osmnáct minut. „Tak tohle by nešlo, pane Foltene," řekl jsem. „Takhle by to naprosto nešlo. Můžete to zahodit a začít znovu." Byl úplně zdrcen a namáhavě polykal. „Vy myslíte, že je to tak špatné?" „Docela špatné," řekl jsem. „Prosím, je mi líto, ale já vám to musím říci. Většinou tam máte dobré věci, ale dohromady je to špatné. To pastorále, to je Debussy; ale ten pastýř se šalmají, to nejde, pane Foltene. To je rokokový pastýř. Nemůžete tam mít rokokového pastýře. Biblický pastýř byl nomád, pane, nomád s kopím. Hudebník musí myslet. Ta dívka se džbánem je dobrá, skoro klasická. Čistá práce, pane; ale ta šalmaj k ní nejde. Má něco faunského. To tam nepatří, pane, nezní to dost vážně a čistě. Prosím, to je naprosto vyloučeno. Ty fanfáry, to je Verdi, to je Aida. Šikovná věc, pane, lesklá, dramatická, parádní, ale já bych to tam nedal; tam by mělo být něco přísnějšího. Ten poplach ve městě je špatný. To je verismus, račte dovolit, to je naturalismus, to není žádná hudba. Pak tam máte ten sbor žen na slova Ký žal. Moc dobrý, pane Foltene. Výtečný. Je ho jen škoda do opery. To by měla být vokální skladbička pro sebe. Já bych na vašem místě nechal opery, pane Foltene. Opera není čisté umění. Je to divadlo a všechno dohromady. Není to čistá hudba. Vy byste mohl dělat čistou muziku, pane, jako je ta dívka u studny nebo ten ženský sbor. Já nevím, co bych vám řekl dál." Poslouchal a tichounce sahal do kláves. „Snad máte pravdu," řekl s námahou. „Ve mně je toho tolik... Snad to neumím dost ovládnout a uhladit..." Najednou vstal a šel k oknu. Na zádech mu bylo vidět, že pláče. „Koukejte, pane Foltene," řekl jsem, „to by nešlo. Plakat se nesmí. Umění není hračka, aby se pro ni plakalo. Člověk nesmí myslet na sebe. Nezáleží na tom, co je ve vás, ale co z toho uděláte. Když chcete dělat operu, tak dělejte operu; ale plakat – to bych tu, prosím, nemohl být. Žádné takové city, pane Foltene. Umění je práce. Tvoření je jen a jen práce. Tadyhle si sedněte ke klavíru a hrejte variace na motiv toho svého pastorále. Zkuste to jako largo a v dur." Vysmrkal se jako dítě po pláči, sedl poslušně ke klavíru a hmátl naslepo do kláves. „Prosím vás," řekl, „dnes nemohu. Ukažte mi sám, jak to myslíte." Nerad improvisuju, ale přehrál jsem heroickou variaci na jeho motiv. Skoro zazářil štěstím. „To není špatné," vyhrkl. „Myslíte, že by takhle ta předehra šla?" „Zkuste to teď sám," řekl jsem mu. Sedl si ke klavíru a zahrál do poslední noty přesně mou variaci v dur; musel mít neobyčejnou hudební paměť. „Tak to by nešlo, pane Foltene," řekl jsem. „Tohle byla má variace. Musíte zkusit něco vlastního." Zkusil to se svraštěným čelem, ale byla to zase táž variace, jenomže do ní znova vpletl ten protivný šalmajový motiv. Vrtěl jsem hlavou. Přestal hrát a řekl: „Odpusťte, já dnes nemám tu pravou inspiraci." „Vy nesmíte mít žádnou inspiraci," řekl jsem. „Hudba, pane, musí být tak přesná jako vědění. Vy musíte vědět, co tam má být. Přemýšlet, rozumíte? Žádná inspirace. Jen práce." Našpulil rty jako rozmrzené dítě. „To já neumím. Já neumím tvořit suchou cestou." „To je škoda," řekl jsem. „Pak vás nemohu ničemu naučit, pane Foltene. Je mi líto, ale pak tu nemám co pohledávat." Oči se mu znovu zalily slzami. „Co tedy mám dělat?" šeptal zdrceně. „Já přece musím svou Juditu dokončit!" Byl tak dětsky nešťasten, že mi ho bylo líto. „Podívejte se, pane Foltene," řekl jsem, „uděláme to tedy tak; já budu s vámi probírat vaši operu notu za notou a řeknu vám, co kde je špatně nebo jak by to asi napsal školený skladatel. A vy si z toho sám odvodíte, jak to máte dělat, že?" Byl s tím srozuměn, a tak se začaly mé hodiny u pana Foltena. [...] Čapek, Karel: Život a dílo skladatele Foltýna, Akcent, Třebíč 1998