|
Josef Hora: Pracující den
Dělnická Madona Kdybys tam byl, vlhké zdivo bys viděl, špinavé šero podsklepí, lůžko a v něm ženu, jež porodila z člověka. Ach, kadidlo! Viděl bys kouřící kamna, zápach chudého oběda bys pocítil, hromádku dětí, jež zazpívaly by ti koledu bídy, uzřel bys na slamníku. Madono! Jak hrubá jsi! Jak odkvetlá! Spleť zamodralých na rukou žil, vzdor odříkání pod čelem, rty vyschlé – a slova lásky už dávno pohltil chřtán bídy. A tři králové! Vyhnouti se tomuto domu, nestačilo jim darů pro tebe, ženo s dítětem. Hvězda boží dala jim zabloudit. Roztrousili své zlato, svou mast, svůj laskavý úsměv po teplých příbytcích, měkkých ložnicích, sami boháči, šli mezi své. A Betlém je pln chudých, odraných, neobutých, slepých, nemocných, pobloudilých – ty tu dýcháš tak těžce, krása opadla z tebe, dítě zázrak pije hořké mléko tvých žil, ale věř: Až doroste třiceti let, vjede do města s evangeliem odboje na rtech, ohlásí na náměstí příchod spravedlnosti, ozbrojí zástupy, sen i kov dá jim do ruky – a nedá se ukřižovat. Neboť jeho modlitbou bude čin. Ruce Malátné ruce dělníkovy leží na stole jako kytka. Voní z nich olej se železem, se stromu práce spadlá snítka. Jdou světem jara, máj se chvěje, naděje v očích usmívá se. Chtěli bychom se jednou vzdáti také lásce a také kráse. Dým z ležících rukou stoupající aby se změnil v mhu nad květinami. Úsměv svátku, v mrak prchající, aby zůstal i ve všední dny s námi. Josef Hora: Struny ve větru Struny ve větru Vítr rozehrál struny mé, dlouhé prsty v nich hrají, prsty bílého hvězdáře se vlasem hvězd probírají. Slyšel jsi hlas, jenž soumrakem zrál? Smějte se, lkejte, struny ve větru, sršte jak hřeben, česající tmu, a větru dík, jenž krví vál. Tam, kde tma plavým splavem splývá do oken spících, struny mé rozehrané jdou sluchem rozsvěcujících, prýští jak paprsek luny, jenž láká nás ve vratkou výš. Jdu, jdeš, a jdeme, proč a kam – zda víš? |