Jiří Wolker: Svatý Kopeček

Žlutavý kostel vlá na hoře zelené,
to je korouhev této krajiny tiché a svěcené,
to je Svatý Kopeček u Olomouce, místo pro poutníky
a výletníky,
osada, dodávající dělníky továrně Kosmos a továrně
na hřebíky,
Panna Maria se zde zjevila a stále zjevuje se
babičkám s nůšemi a dětem na chrastí v lese,
zde jsou mé prázdniny od narození až do let dvaceti
v borových pasekách a lískovém houští dobře zasety,

a já jsem procesí dychtivé božího slova,
přicházím z daleké Prahy a rodného Prostějova,
dospělý chlapec, student a socialista,
věřící v sebe, železné vynálezy a dobrého Ježíše Krista,
dubnové stromy, silnice bílá, a přec smutného něco tu je,
jdu navštívit babičku chorou a dědečka, který ji ošetřuje.

Zvonek na konci chodby na drátě železném,
chodba, vonící každý rok stejně břidlicovým kamenem,
sednička malá, za okny celý les sedí v květináči,
zmodralé ruce a šedivé vlasy na smutné posteli pláčí.
Když jsem jak děcko byl nemocný, tož jste mi, babičko,
pomeranče nosívala,
až dětská nemoc se nakonec jak dřevěná hračka rozlámala,
já bych vám také rád něco přinesl, však vy už si hrát nemůžete,
svačinu u stolu pojídám, za okny třešně kvete,
o svém životě vám vykládám s velikou silou a nadějí,
mysle, že mladá slova jak teplý čaj srdce vám zahřejí,
já zdravý jsem ještě a myslím, že smrt je jen nemoc
jak ostatní nemoci,
chtěl bych vám rukama svýma od všeho bolestného pomoci,
ale vaše oči – dvě černé nitky, a na nich tělo
jak těžká rána visí,
stále jen říkají: něco jiného my – a něco jiného ty jsi!

Náhle se ocitám v lese, pátá hodina na věži daleké bije,
oči na kolenou přijímají známé věci a v prsou
slavnostně mi je,
soustřeďuji se jak kamének spadlý do studánky
uprostřed lesa,
ulice, komíny, tramvaje, noviny, sklepníci vstoupili
na nebesa,
dnes budou z nich hvězdy a do snů budou mi svítit,
na této cestě jsem kdysi moh otakárka fenyklového chytit,-
– a to nejsou cesty, – to jsou truhlice plné bohatství všeho,
kdykoli tudy jsem šel, zůstal tu kousíček srdce červeného,
teď všechno mi vracejí s úrokem dnešního odpoledne,
celý můj život jak květina se mi před očima zvedne,
jak generál o velké přehlídce přehlížím řady minulých let,
generál s praporem lásky k večeru sní, že dobude svět.

Vida, tu Karel Šnajdr, můj prastarý kamarád,
ve skutečnosti stojí,
dnes, jako vždy, rámec našemu přátelství dělá sekera,
trakař, pařezy a trochu chvojí,
ač vyrostl na siláka, přec vítáme se, jak sluší na kluky,
u sedláka sloužil, pak u dráhy našel si místo a ztratil je
v době výluky,
příběhy ze svého života mezi ranami sekerou si podáváme
jako kus společného chleba,
mlátiti do pařezů je práce bohumilá a jest jí zvláště třeba,
přitom si vzpomínám, na co bych zapomněl dík
krásné pohodě,
na otylého učitele, jemuž sloužím za zlý příklad
ve škole a v hospodě,
na cukrlátkové dámy v hedvábných kornoutech s pohledy
veřejně dobročinnými,
nejvíc můj široký klobouk vzbudil mravního odporu
mezi nimi;
každý člověk, když už byl mlád, měl staré své nepřátele,
dnes však sekerou vyvrátíme i rány na svém těle.

Po práci hladoví na vlastních slovech si pochutnáváme,
království naše je z tohoto světa, který tu máme,
pokorným řemeslníčkům dobrou zeměkouli do rukou
vložili,
osázíme ji stromy, domečky, láskou a automobily,
bída je široké moře a chudí hledají přístavy,
slunce je divoký revolucionář, den zboří a přes noc jej
znovu vystaví,
my máme raději červené panenky než staré,
chamtivé vdovy,
vyprávíme si o velikém Rusku a statečném Leninovi,
myšlenky naše jsou zelené a vysoké – jako stromy v lese,
dnes, zrovna tak jako za mlada, na vršky jejich šplháme se,
žádná víra není laciná, kterou jsi šťastný a laskavý,
z polínek u kamen dítě pro maminku zázračný zámek vystaví,
my nejsme rozumní, kdo by byl rozumný ze všech nejvíce,
nedal by šesták stařence, žebrající na konci města
u nemocnice,
a nemoc nechodí jen po lidech, ale i po horách
a po celém světě,
na modré pasece my chlapci se shodli, že, světe,
uzdravíme tě.
Po sedmé hodině půjdu jak jindy pod okno zapískat,
z města už vrátil se Bohuš Tureček, můj druhý kamarád,
v malé jizbě na teplých kamnech, mezi stolem a kalendáři
paňmáma pro syna jediného pokojnou večeři vaří,
se mnou sem vstoupili dva její mrtví synové, zabití
ve válce,
příliš mnohokrát mě viděla s nimi na kopci, v lese
a na skalce,
ale její bolest je prostá a statečná jak obrázek Panny Marie,
tobě, matko, nikdo nezabil syna, i když jiným jej zabije,
mrtví tu zůstanou, až odejdeme do vsi my chlapci živí a sytí,
abyste mohla i je, paňmámo, u tichého stolu dobře
pohostiti.

Náves jak pavouk se do noci spouští, níže a níže padá,
lošovská silnice je pro ospalý měsíc a neospalé chlapce
hlavní promenáda,
zde je Franta, Josef, Janek a Eman, nad ostatní
vynikající kolohnát,
každý mě poznal, každý mi podává ruku, každý mě ještě
má rád,
jsme vojáci výbojné země a tento svět je náš král,
společný prapor jak kvetoucí jabloň se večerem
nad námi rozevlál,
jsem ve vašem kruhu a je mi dobře, jako bych soustem
ve vašich ústech byl,
jsem žvýkán a sán, pronikám do vaší krve a do vašich žil,
už nejsem já, už nejste vy, jsme jediný život s rukama
dvaceti,
jsme vlající fábor s radostmi a bolestmi ve spleti,
jsme modrooký dělník a denně se chodíme modlit
do fabriky v Marientálu,
jsme ocelový drvař a líc máme tvrdou jak skálu,
jsme ubledlý Bertin, knihař, který se oženil
před dvěma měsíci,
jsme osmahlý čeledín se sluncem na polích klečící,
jsme pokorný krejčí, který šije ještě pokornější šaty,
jsme raněný voják na dovolené, s rukou pohřbenou
do rakve z bílé vaty,
jsme prašpatný právník, který však přece ve III. semestru
udělal státnici,
jsme, kteří jsme: chlapci na lošovské silnici.

Podél silnice rostou domky jak hříbky a jeden z nich
je hospoda,
při nedělní zábavě mnohdy tu milenec soupeře pro děvče
pobodá,
kumpáni dle zvyku dědiny k deváté hodině jdou sem,
dnes je tu rozšafno, kouř z dýmek nad stoly trůní
jak Bůh Otec s šedivým vousem,
u stolu učitel, četník, poštmistr, výbor Sokola
a ostatní zdejší hodnostáři,
nad sklenicí piva každý důležitě zachází se svou tváří;

mnoho se změnilo, – nové věci jsou chladnější těch,
jež jsme jak děti znali,
vyhlášky poutí u svatého Jana plakáty Volné myšlenky
vystřídaly,
celá stráň lesa pod našim je vykácená dolů až k potoku,
sotva vidíme, že malými stromky jí osázeli rány na boku,
sklenice piva je žlutou tečkou na konci tohoto dne,
tečkou zítřka však není,
s tím, s čím se nejvíce loučíváme, jsme nejméně rozloučení.

Housle jsou pták o čtyřech křídlech, jenž nejraději
zpívá za šera,
Bohuš a Josef mi jej do rukou vložili až na konci tohoto
večera,
my jediní zůstali na zamlklé návsi z celého světa.
Housle jsou pták o čtyřech křídlech, proto je pouštím,
an vzlétá
allegro agitato:
- děti a lesy hrají si na vojáky a krvácejí
zelenými ranami –
capriccioso pizzicato:
- kouříme tajně v houští cigaretu a živíme se
ukradenými hruškami –
andante amoroso:
- dva milenci na pasece topí se v hořící rose –
di marcia funebre:
- septimán ozdoben dekadentními neřestmi
jak kroužkem černoch v nose –
ad libitum:
– to jsem já, který tu o sobě hraji a kterého poslouchá svět,
na každou strunu připadá 5 mých minulých let.

Sednice v prvním poschodí jako zvon houpe se
na modré věži noci,
uchystali mi bílou postel, chléb a petrolejovou lampičku
s čarovnou mocí,
tři okna sedí v lípových haluzích jako tři pohádkové květy,
na nebi hvězdy nebeské a na zemi lidské jsou rozesety,
já jsem ve zvonu srdcem a biji do jeho stěn,
aby každý věřící to slyšel a byl z toho potěšen,
tato krása je příliš těžká pro člověka jediného,
moji přátelé jdou za hlasem zvonu okusit se mnou štěstí
všeho,
ale i pro nás je příliš veliké a těžké toto štěstí,
dej, Bože, ať všichni lidé jsou naši přátelé, ať přijdou
a pomohou nám je nésti,
aby nám nespadlo, nerozbilo se a neporanilo této spící
dědiny,
člověk by umřel už tím, že zůstal by na světě jediný.

Dříve než usneme, na svou milou si vzpomeneme,
i do snu si její obrázek v očích poneseme,
neboť ona ví, co je to láska a bolest, my od ní se to
dověděli,
bolest je života půl a láska je život celý,
pro ni a pro nás a pro všechny se navzájem zaslíbíme,
pro ni a pro nás a pro všechny svět jediný postavíme.

Svatý Kopečku, kosteli vlající na hoře zelené,
korouhvi této krajiny tiché a svěcené,
spravedlivou sílu, dětské oči a jazyky ohnivé dej nám všem,
ať to, v co věříme dnes, též zítra provedeni!

  • Wolker, Jiří: Básně, Československý spisovatel, Praha 1974