Salvador Dalí: Tajný život Salvadora Dalího Nitroděložní vzpomínky Předpokládám, že čtenáři si vůbec nevzpomínají, nebo vzpomínají pouze velmi matně, na vysoce důležité období své existence před narozením v lůně matky. Ale já – ano, já si vzpomínám na toto období, jako by to bylo včera. Právě proto kniha o mém tajném životě musí začít na jeho skutečném a autentickém začátku, tedy tak vzácnými a prchavými vzpomínkami na můj nitroděložní život, které bezpochyby jako první na světě od počátků literární historie vyjdou najevo a budou systematicky popsány. Troufám si tvrdit, že tak vyvolám podobné vzpomínky, které se nesměle začnou množit v paměti čtenářů, nebo že alespoň v jejich myslích vytvořím prostor různým pocitům, nevysvětlitelným a nedefinovatelným dojmům, obrazům, náladám a fyzickým stavům, které se během času převtělí do jakéhosi zdání vzpomínky na život před narozením. Senzační kniha dr. Otto Ranka, nazvaná „Trauma zrození", jistě objasní tyto otázky každému čtenáři, jenž je skutečně zvídavý a touží po vědečtějším přístupu k věci. Pokud jde o mne, zdůrazňuji, že mé osobní nitroděložní vzpomínky, tak výjimečně jasné a podrobné, jenom v každém bodě potvrzují tezi dr. Otto Ranka a zvláště její nejdůležitější hlediska, kde spojuje a ztotožňuje toto nitroděložní období s rájem a zrozením – trauma zrození s mýtem tak osudným pro život, mýtem o „ztraceném ráji". A skutečně kdybyste se mě zeptali, jaké to „tam" bylo, okamžitě bych odpověděl: „Bylo to božské, byl to ráj." Ale jaký to byl ráj? Nebojte se, podrobností bude až dost. Ale dovolte mi, abych začal krátkým všeobecným popisem: nitroděložní ráj byl barvy pekla, tedy rudý, oranžový, žlutý a namodralý, barvy plamenů, ohně; především byl hebký, nehybný, teplý, symetrický, zdvojený, lepkavý. Všechno potěšení, všechno okouzlení se už tehdy soustředilo v mých očích a nejnádhernější a nejhlubší vidinou byla ona dvě vejce smažená na pánvi bez pánve; jí pravděpodobně vděčím za neklid a dojetí, které jsem po celý zbytek svého života cítil nad tímto obrazem věčného mámení smyslů. Vejce smažená na pánvi bez pánve, z doby před mým narozením, grandiózně fosforeskovala v podrobné kresbě všech záhybů mdle namodralých bílků. Tato dvě vejce se blížila (ke mně), couvala, uhýbala nalevo, napravo, nahoru, dolů; dosahovala měňavosti a intenzity záře perly jen proto, aby se postupně zmenšovala a nakonec zmizela. Dodnes mohu podobný obraz, třebaže mnohem slabší a zbavený vší velikosti i kouzla té doby, vyvolat, kdykoliv se mi zachce, tak, že si prsty silně přitlačím na zřítelnice. Záblesk obrazu vajec se mi zjevuje jako fosfen, vznikající podobným tlakem: pěsti mám sevřené na očních důlcích, což je charakteristické pro zárodečnou polohu. Děti si často ve hře mačkají oči, aby viděly barevné kruhy, jak se někdy říká „andělíčky". Dítě se snaží reprodukovat vizuální vzpomínku na embryonální údobí tím, že tiskne své nostalgické oči, až to bolí, jen aby z nich vydobylo vytoužená světla a barvy, aby znovu spatřilo alespoň přibližně božskou svatozář spektrálních andělů, které poznalo ve svém ztraceném ráji. Je stále pravděpodobnější, že celý imaginární život člověka směřuje k symbolickému znovunastolení tohoto počátečního rajského stavu za pomoci nejpodobnějších situací a představ, a zvláště k přemožení strašlivého „traumatu zrození", které nás nutně vyhání z ráje a vrhá nás náhle z tohoto ideálně chráněného a uzavřeného okolí do všech krutých nebezpečí hrůzného reálného nového světa, se všemi průvodními zjevy zdánlivé smrti, přetlaku, oslepení prudkým vnějším světlem a brutální příkrostí reality světa, traumatu, které vrylo do paměti znamení strachu, ohromení a nelibosti. Zdálo by se, že touha po smrti je často vysvětlována tímto vladařským a trvalým impulsem vrátit se tam, odkud jsme přišli, a že sebevrahy se stávají obvykle ti, kdo nejsou schopni přemoci trauma zrození a kteří i v samém středu vynikající společnosti, když v saloně září všechna světla, se pojednou rozhodnou vrátit se do domu smrti. Stejně tak na rtech muže, jenž umírá v bitvě kulkou, vyjádří výkřik „Matko!" jeho sveřepé přání vrodit se zpátky a vrátit se na místo, odkud se vynořil. Nejlépe to vysvětlují pohřební zvyky některých kmenů, které pohřbívají své mrtvé schoulené a svázané v přesné poloze zárodku. Ale i když člověk nevyžaduje tuto kategorickou zkušenost smrti, občas nalézá ve spánku něco ze smrti umělé a pokouší se znovu zmocnit tohoto rajského stavu do všech podrobností. Poloha spáčů je z tohoto hlediska nejpoučnější: já například se před usnutím nejen stočím do charakteristického klubíčka, ale provádím skutečnou pantomimu malých pohybů, škubnutí a změn pozice, což je vlastně tajný tanec, požadovaný bezmála liturgickým ceremoniálem, který uvolněním uvádí tělo a duši do této dočasné nirvány spánku, v níž máme na dosah vzácné fragmenty svého ztraceného ráje. Před spaním se svinu do embryonální polohy a ostatní prsty svírají palce tak pevně, až to bolí. Nezbytně musím cítit, že moje záda lpí na symbolické placentě pokrývek a v úsilí nahrnout je bez ohledu na teplotu k zadní části svého těla jsem už málem dosáhl dokonalosti. Přikrývám se tak i v největším horku, ať už jsou přikrývky sebetenčí. I moje konečná poloha ve spánku musí být přísně exaktní. Musím například posunout malíček nohy více vlevo nebo vpravo a horní ret téměř neprodyšně přitisknout k polštáři, aby se mě bůh spánku Morfeus mohl chopit a zmocnit celého. Jakmile mě přemůže, mé tělo postupně mizí a lokalizuje se, abych tak řekl, úplně v mé hlavě, vniká do ní a naplňuje ji celou svou vahou. Tento popis mi přibližuje vzpomínku na mou nitroděložní bytost, kterou bych mohl definovat jako jistou tíhu obklopující dvě oblosti – velmi pravděpodobně mé oči. Často jsem si představoval příšeru spánku jako nekonečnou a přetěžkou hlavu s jediným tenounkým náznakem těla, hlavu podivuhodně udržovanou v rovnováze řadou berel reality, jejichž zásluhou během spánku jaksi visíme nad zemí. Berly často povolí a my „padáme". Většina čtenářů jistě zakusila násilný pocit náhlého pádu do prázdna právě v okamžiku usínání, kdy se s trhnutím probouzíme s bušícím srdcem a paralyzováni strachem. Můžete být jisti, že je to brutální a surová vzpomínka na narození, rekonstrukce oslepujícího smyslového vjemu přesně ve chvíli vyvržení a vypadnutí. Usínání rekonstruuje naši prenatální paměť, která se vyznačuje nehybností, a tím připravuje půdu k rozvití traumatické vzpomínky na pád do prázdna. Tyto pády v polospánku se objevují vždycky, když se člověk k smrti unavený anebo horečně toužící zapomenout na denní starosti chystá usnout nejsladším a výjimečně vytouženým a osvěžujícím spánkem. Díky Freudovi jsme poznali smysl symboliky plné přesně vymezeného erotického významu, která charakterizuje všechno, co se vztahuje k vzduchoplavectví a zejména k jeho původu. Skutečně není nic jasnějšího než rajský význam snů o „letu", které v podvědomé mytologii naší doby pouze maskují bláznivou a dětinskou myšlenku „dobytí oblohy", „dobytí ráje", převtělenou do mesiášské podoby elementárních ideologií (s letadlem na místě nového božstva). A jako jsme prostudovali ve vlastním polosnu hrůzný pád, jenž nás prudce probouzí – jako brutální připomínka přesného okamžiku našeho zrodu – tak objevíme v polosnu dneška skoky padákem, o nichž tvrdím bez obav z omylu, že to padá z nebe opravdový déšť nově zrozených dětí, vyvolaný válkou 1914. Není to nic než pád všech lidí neschopných překonat hrůzné trauma svého zrodu, kteří se zoufale pokoušejí vrhnout se do prázdna s infantilním přáním narodit se za každou cenu znovu a „jakýmkoli způsobem", zatímco zůstávají viset na pupeční šňůře, která je upoutává k hedvábné placentě mateřského padáku. Válečná lest padáku je totožná s válečnou lstí vačnatců; klokaní kapsa slouží ve skutečnosti za nárazník při náhlém přechodu zrodu, který nás krutě vyhání z ráje. I vačnaté kentaurky nedávno vymyšlené Salvadorem Dalím vyjadřovaly parašutismus zrození – parazrody – protože díky „dírám", které mají kentaurky na břiše, mohou jejich synové vstupovat do svých matek, do svého ráje, a opouštět je podle vlastní vůle, takže si mohou na okolní realitu zvykat postupně a utěšovat se co nejúspěšněji podvědomou vzpomínkou vrytou v duši na zázračný ztracený prenatální ráj, který jim může částečně nahradit jenom smrt. Vnější nebezpečí vyvolává a zvyšuje přeludy a představy z našich nitroděložních vzpomínek. Když jsem byl malý a blížila se letní bouře, my malí jsme všichni najednou divoce běželi a schovali se pod stoly pokrytými ubrusy, nebo jsme zase honem stavěli baráky ze židlí a přikrývek, které měly skrývat a chránit naše hry. Jaká to byla radost slyšet hromy a déšť venku! Jaká rozkošná vzpomínka na naše hry! Stočeni do klubíčka jsme zvlášť rádi jedli cukroví a pili teplou sladkou vodu a pokoušeli se uvěřit, že se náš život přenesl do jiného světa. Nazval jsem tu hru při bouřlivém počasí „Hraním na dělání jeskyň" nebo také „Hrou na Padre Patufeta": Padre Patufet byl totiž odedávna nejoblíbenějším dětským katalánským hrdinou; byl tak malý, že se jednoho dne venku ztratil. Spolkl ho vůl, aby ho chránil. Jeho rodiče ho všude hledali a volali: „Patufete, Patufete! Kde jsi?" A slyšeli, jak Patufetův hlas odpovídá: „Jsem ve volském břiše, kde nesněží a neprší!" Právě v těchto umělých jeskyních volského břicha, postavených v elektrickém napětí bouřlivých dnů, mi má patufetovská představivost vyvolávala nejvíc obrazů, blízkých mým prenatálním vzpomínkám. Tyto vzpomínkové obrazy, které měly tak rozhodný vliv na můj další život, se vždycky vynořovaly po této zvláštní hře: spustil jsem se na všechny čtyři tak, že má kolena a ruce se dotýkaly; pak jsem nechal hlavu bezvládně klesnout a mával jsem jí všemi směry jako kyvadlem, až se mi do ní nahnala všechna krev. To jsem dělal tak dlouho, dokud se mě nezmocnila smyslná závrať; potom jsem ani nemusel zavírat oči, abych viděl, jak se z intenzivní temnoty (černější než cokoliv, co lze vidět ve skutečné tmě) vynořují fosforeskující kruhy, v nichž nabývala tvaru už dříve popsaná proslulá smažená vejce (bez pánve). Ohnivá vejce se nakonec smísila s velmi jemnou a amorfní bílou hmotou, jako by byla vytlačována všemi směry, a její extrémní vláčnost, která se přizpůsobila každému tvaru, jako by rostla úměrně s mým rostoucím přáním vidět ji zmačkanou, složenou, znovu přeloženou, stočenou a stlačenou nejprotichůdnějšími směry. Pak jsem se cítil na vrcholu blaha a byl bych chtěl, aby všechno bylo vždycky právě takové! Jakýkoli stroj mi byl největším nepřítelem, a pokud se týče hodinek, měly být měkké, nebo nebýt vůbec! Dalí, Salvador: Tajný život Salvadora Dalího, přel. Pohorský, Pohorská, Mladá fronta, Praha 1987