René Daumal Maurice Henrymu (Paříž, červen 1928) Pane Maurice Henry, mám velkou chuť rozbít vám hubu. Zvysoka kašlu na setkání s vámi. Kdy už konečně jednou provždy v tmavé uličce budu moci uchopit vaši hlavu a pohladit rukojeť svého biče vytrhávaje vám vlasy? Předpokládám, že stále provádíte své sprosťárny a nepojmenovatelnými jalovostmi vytrvale pracujete na získání nějaké barevné stužky v knoflíkové dírce a prvního svého bakalářství věd právních. Rovněž předpokládám, že vaše blbost je nevyléčitelná. Doufám, že na mě stále myslíte, třesouce se od dnešního dne hrůzou, co? doufám také, že vás v nejbližší době uvidím s vaším olezlým ksichtem před těmi dalekými výlety – nejsou pro vás, jen pro skupinu našich přátel; ach, ne! už nesmíš – neboť jsem vysilován tvou definitivní hloupostí – otálet (křičím ti to do uší) a navždy nám zmizet z očí. Takže ti koneckonců ne – můžu vynadat, jak si zasloužíš, a posílám víc, než je třeba (tedy nikdy už více) – (Neboť nikdy toho nejhrubšího zacházení nebude pro tebe dost.) René Daumal P.S. Poslední upozornění: ještě jednou si tento dopis od začátku do konce přečti (před zrcadlem a bez idiotských pošklebků) a vynechávej přitom sudé řádky (č. 2, 4, 6, 8... atd.) Roger Gilbert-Lecomte: Sny Já a já Příhoda na hranici mezi snem a bděním: náhle mě zaplaví únava, dřímám na dívánu. Někdo přichází, slyším, neslyším, spím, probouzím se, spím dál. Pojednou nastává pozoruhodné rozdvojení. Já-bdící vstává, ukazuje příchozímu Já-spícího, který stále leží na divaně, a říká skláněje se: „On spí." Bez nejmenší úzkosti. Obavy začínají přepadat Já-bdící až tehdy, kdy se Já-spící pohne a křičí, vydán smrtelným přízrakům v hlubokém spánku. Já-bdící se obrací k hostu a říká jemně: „Něco se mu zdá." Já-spící se prudce vzpřímí na loži. Já-bdící, veden vzpomínkou na sounáležitost, mu pomáhá, aby se úplně postavil. Jedinečná podívaná: Já-bdící bere Já-spícího pod paží, jako někoho kdo se zotavuje po nemoci, a oba dva (nebo jeden ve dvou) krokem obcházejí pokoj. Pomoc! Já-spící vrávorá, Já-spící klesá. Vyklouzne Já-bdícímu a velmi těžce padá na zem. Jeho lebka nadskočí. Já-bdící nad ním stojí, pozoruje ho zamyšleně, pak se obrací k hostu a říká: „To je hloupé, až se tam budu muset vrátit (a nohou ukazuje na nehybně ležícího Já-spícího), budu jako polámaný a celý den mě bude bolet hlava." René Daumal: Vzpomínky Vzpomeň si: na otce, na matku, na první lež, jejíž vtíravý pach se plazí tvou pamětí. Vzpomeň si na první urážku vmetenou do tváře těch, kteří tě zplodili – sémě pýchy bylo zaseto, trhlina zářila a dělila nedělitelnou noc. Vzpomeň si na večery hrůzy, kdy ti vědomí nicoty zatínalo spáry do břicha a stále se vracelo, aby je jako sup mohlo rvát na kusy; a vzpomeň si na rána plná slunce ve svém pokoji. Vzpomeň si na noc vysvobození, kdy tvé rozevláté tělo padlo jako plachta a tys vdechl trochu toho nezkaženého vzduchu; a vzpomeň si na slizká zvířata, která tě přivedla k sobě. Vzpomeň si na kouzla, jedovaté lektvary a neodbytné sny – chtěl jsi vidět a abys viděl, ucpal sis obě oči, aniž jsi uměl jiné otevřít. Vzpomeň si na své spoluviníky, na vaše podvody a na mocnou touhu dostat se z té klece. Vzpomeň si na den, kdy jsi protrhl plátno a byl chycen ještě živý, na místě spoután v rámusu z rámusů kol z kol bez pohybu se točících, byl jsi uvnitř, lapen stále stejným nehybným okamžikem, znova a znova se opakujícím, a čas stihl jen jednu obrátku, vše se otáčelo ve třech nesčíslných směrech, čas se vlnil pozpátku – masité oči však spatřily jen sen, bylo slyšet jen hltavé ticho, slova byla jen vysušenými kůžemi a ten hluk, to ano, ten hluk, to ne, ten viditelný černý řev stroje tě zničil – mlčenlivý výkřik jsem", který kost slyší, na nějž kámen umírá, v němž vidí svou smrt i to, co nikdy nebylo – a tys v každém okamžiku ožíval jen proto, abys byl zničen obřím kruhem bez hranic, tak čistým, dokonalým středem, čistým až na tebe. A vzpomeň si na dny, jež následovaly, když jsi bloumal jako uhranutá mrtvola s jistotou, že budeš pozřen nekonečnem, vymazán jediným jsoucím Absurdnem. A zvlášť si vzpomeň na den, kdy jsi chtěl se vším praštit, není důležité jak, ale v tvé noci bděl strážce, hlídal, zatímco jsi snil, a pak tě přinutil dotknout se vlastního těla a vzpomenout své blízké, přinutil tě posbírat tvé cáry – vzpomeň si na svého strážce. Vzpomeň si na překrásnou fatu morganu představ a dojemných slov, na zrcadlový palác postavený ve sklepě; a vzpomeň si na muže, který vešel, všechno rozbil, uchopil tě svýma drsnýma rukama, vytrhl tě z tvých snů a posadil do trní bílého dne; a vzpomeň si, že nedovedeš vzpomínat. Vzpomeň si, že za všechno se platí, vzpomeň si na své štěstí – když jsi už však měl srdce zlomené, bylo příliš pozdě na placení předem. Vzpomeň si na přítele, který si namáhal mozek, aby pochytal tvé slzy, vytrysklé ze zamrzlého pramene znásilněného jarním sluncem. Vzpomeň si na ten triumf lásky, když jste se, ty i ona, dokázali podřídit jejímu žárlivému ohni a prosili o smrt ve stejném plameni. Ale vzpomeň si, že láska nikomu nepatří, že v tvém masitém srdci nikdo nepřebývá a ani slunce není nikoho, styď se při pohledu na špínu svého srdce. Vzpomeň si na rána, kdy milost byla jako zdvižená hůl, jež tě podrobeného vedla tvými dny – šťastný to dobytek pod jařmem! A vzpomeň si, že tvá ubohá paměť nechala mezi svými zkřehlými prsty proklouznout zlatou rybku. Vzpomeň si na ty, kteří ti říkají: vzpomeň si; vzpomeň si na hlas, který ti říkal: neupadni – a vzpomeň si na pochybnou rozkoš z toho pádu. Vzpomeň si, ubohá moje paměti, na obě strany té mince – a na její převzácný kov. Vysoká hra, přel. Linhartová, Šerý, Torst, Praha 1993