|
André Breton: Manifest surrealismu Byla by v tom velká nepoctivost, kdyby nám někdo chtěl upírat právo používat slovo surrealismus v onom velice speciálním smyslu, v jakém je chápeme, neboť je jasné, že před námi toto slovo nijak neuspělo. Definuji je tedy jednou provždy: Surrealismus, podst. jm. m. r. Čistý psychický automatismus, kterým má být vyjádřeno, ať už ústně, ať už písmem nebo jakýmkoli jiným způsobem, reálné fungování myšlení. Diktát myšlení za nepřítomnosti jakékoli kontroly prováděné rozumem, mimo jakýkoli zřetel estetický nebo morální. Encykl. Filos. Surrealismus je založen na víře ve vyšší realitu určitých forem asociací až do jeho doby opomíjených, ve všemohoucnost snu, v nezaujatou hru myšlení. Směruje k tomu; aby definitivně zlikvidoval všechny ostatní psychické mechanismy a zaujal jejich místo při řešení hlavních problémů života. Absolutní surrealismus osvědčili pp. Aragon, Baron, Boittard, Breton, Carrive, Crevel, Delteil, Desnos, Éluard, Gérard, Limbour, Malkine, Morisé, Naville, Noll, Péret, Picon, Soupault, Vitrac. Tito se zdají být až dodnes jedinými – v tom by nemohlo dojít k omylu –, nebýt strhujícího případu Isidora Ducasse, o němž nemám dost údajů. A pokud bychom brali jen povrchně v úvahu jejich výsledky, mohli by být za surrealisty označeni zajisté velmi mnozí básníci, počínaje Dantem a i Shakespearem v jeho nejlepších dnech. Během různých pokusů, kterými jsem hleděl zredukovat to, co se podvodně označuje jako genialita, Jsem nenašel nic, co by se mohlo nakonec připsat jinému procesu než právě tomuto. Youngovy Noci jsou surrealistické od začátku až do konce; mluví v nich naneštěstí kněz, bezpochyby kněz špatný, ale kněz. Swift je surrealistou v zlomyslnosti. Sade je surrealistou v sadismu. Chateaubriand je surrealistou v exotismu. Constant je surrealistou v politice. Hugo je surrealistou, když není hloupý. Desbordes-Valmorová je surrealistkou v lásce. Bertrand je surrealistou v minulosti. Rabbe je surrealistou v smrti. Poe je surrealistou v dobrodružství. Baudelaire je surrealistou v morálce. Rimbaud je surrealistou v životní praxi i jinde. Mallarmé je surrealistou v svěřování tajemství. Jarry je surrealistou v absinthu. Nouveau je surrealistou v polibku. Saint-Pol-Roux je surrealistou v symbolu. Fargue je surrealistou v atmosféře. Vaché je surrealistou ve mně. Reverdy je surrealistou u sebe. Saint-John Perse je surrealistou na dálku. Roussel je surrealistou v příběhu. Atd. Zdůrazňuji, že nejsou surrealisty vždy, a to v tom smyslu, že u každého z nich rozpoznávám určitý počet předpojatých idejí, na nichž – velice naivně! – lpěli. Lpěli na nich proto, že nezaslechli surrealistický hlas, ten, jehož hlásání zní dál i na prahu smrti a nad bouřemi, proto, že nechtěli sloužit pouze k orchestrální realizaci té zázračné partitury. Byly to nástroje příliš hrdé, a právě proto nevydávaly vždy harmonický zvuk. André Breton: Tajemství surrealistického magického umění Písemná surrealistická skladba neboli Na jeden a poslední ráz Když jste se usadili na místě co možná nejpříznivějším pro koncentraci svého ducha na sebe sama, dejte si přinést věci na psaní. Hleďte se dostat, jak jen dokážete, do co nejpasivnějšího nebo nejreceptivnějšího stavu. Nechte stranou jakoukoli představu o své genialitě, o svých talentech i o talentech všech ostatních. Pište rychle bez předem zvoleného tématu, natolik rychle, abyste nic nepodržovali v paměti a abyste nebyli v pokušení číst po sobě, co píšete. První věta přijde zcela sama, natolik je pravda, že v každé vteřině existuje nějaká věta cizí našemu vědomému myšlení, která si jen žádá, aby se jí dostalo vnějšího vyjádření. Je dost nesnadné vyslovit se k případu věty následující; ta se bezpochyby podílí zároveň na naší vědomé aktivitě i na oné aktivitě druhé, připustíme-li, že sám fakt napsání první věty s sebou nese určité minimum percepce. Na tom vám musí ostatně málo záležet; právě v tom spočívá z největší části zajímavost surrealistické hry. Interpunkce je v každém případě v protikladu k absolutní plynulosti onoho proudu, na který se soustřeďujeme, i když se zdá být nicméně právě tak nutná, jako rozmístění uzlových bodů na chvějící se struně. Pokračujte tak dlouho, jak se vám bude chtít. Spoléhejte na nevyčerpatelnost onoho tichého hlasu. Jestliže je tu riziko, že zmlkne, jakmile jste se jen dopustili nějaké chyby – chyby, která spočívá, dá se říci, v nepozornosti –, bez váhání nějakou příliš jasnou řádku přerušte. Za slovem, jehož původ vám připadá podezřelý, napište jakékoli písmeno, například písmeno I, vždycky písmeno I, a nechte znovu uplatnit náhodnost tak, že toto písmeno zvolíte za iniciálu slova následujícího. |