André Breton: Nadja […] marně bych tu plýtval příklady faktů, jichž jsme byli s Nadjou současně svědky nebo jichž byl svědkem aspoň jeden z nás. Z těchto dnů si mohu vzpomenouti jenom na několik vět, v nichž nejlépe nalézám opět tón jejího hlasu a jejichž rezonance ve mně zůstává tak živá: „Konec mého dechu je počátkem vašeho." „Kdybyste tomu chtěl, nebyla bych vám ničím nebo jenom stopou," „Lví pařát drtí prs vinice." „Růžová barva je lepší než černá, ale obě se doplňují." „Před tajemstvím. Pochop mě, kamenný muži." „Ty jsi můj pán. Jsem jenom atom, jenž dýchá v koutku tvých úst nebo jenž vydechuje naposled. Chci se dotknouti jasu prstem skropeným slzami." „K čemu ty váhy oscilující ve tmě jámy plné uhlí." „Nezatěžovati své myšlenky tíhou svých střevíců." „Věděla jsem všechno, tolik jsem se snažila čísti v svých potocích slz." Nadja pro mne objevila podivuhodnou květinu: „květ milenců". Zjevila se jí jednou na venkově při snídani a ona ji reprodukovala velmi neobratně. Několikrát se k němu vracela a zlepšovala kresbu chtějíc odlišiti výraz obou pohledů. Pod tímto znamením nechť je doba našich společných chvil. Kresba je grafickým symbolem, jenž byl Nadje klíčem k ostatním. Několikrát se pokusila o můj portrét se zježenými vlasy, jako by vsátými větrem a podobajícími se dlouhým plamenům. Tyto plameny tvořily též břicho orla, jehož těžká křídla padala z obou stran mé hlavy. Pro nějakou mou nevhodnou poznámku, týkající se jedné z jejích posledních kreseb, právě té nejlepší, odstřihla naneštěstí spodní část, nejbohatší bizarními drobnostmi. Kresba datovaná dnem 18. listopadu jest symbolickou podobiznou její a mou: Siréna, pod jejíž podobou se vídala vždy zezadu, má v ruce svitek papíru, a netvor s žhnoucíma očima, nakreslený zpředu s tělem zasazeným na způsob vázy s orlí hlavou, pokryté peřím, znázorňujícím myšlenku. „Sen kočky" představuje zvíře, jež chce uniknouti, netušíc, že je připoutáno k zemi závažím a zavěšeno na provaze, který je zároveň velmi zvětšeným knotem převrácené lampy; tato kresba je pro mne pořád záhadná. Je spěšně vystřižena podle zjevení. Stejně tak ze dvou částí vystřižena, aby se mohl měniti sklon hlavy, je kresba ženské tváře a ruky. „Ďáblův pozdrav" svědčí, jako „Sen kočky", o zjevení. Jiného druhu je kresba ve formě štítu a jiná s nadpisem: „Mlžná postava", jež nelze snadno reprodukovati: shodují se s mánií, při níž hledáme v květování látek, v sukovitém prkně, v trhlinách na starých zdech siluety, které tam nejsou, ale jež tam přesto snad najdeme. V první kresbě rozeznáme ihned tvář Ďáblovu, hlavu ženy, jejíž rty zobe pták, torzo a ohon Sirény viděné zezadu, hlavu slona, lvouna, tvář jiné ženy, hada, několik jiných hadů, srdce, jakousi volskou nebo buvolí hlavu, větvoví stromu dobra a zla a dvacet jiných prvků, které se reprodukcí stírají, ale jež tvoří pravý Achillův štít. Nezapomeňme si všimnouti i dvou zvířecích rohů v pravém hořením rohu, jejichž přítomnost si sama Nadja neuměla vysvětliti, neboť se jí v obraznosti vždycky tak vracely, a měly-li na obrázku k něčemu vztah, pak jenom měly tvrdošíjně maskovati tvář Siréninu (hlavně se to vycítí z kresby na rubu pohlednice). A opravdu, za několik dnů poznala Nadja za návštěvy u mne, že tyto rohy jsou na velké masce z Guineje, jež kdysi náležela Henri Matissovi a kterou jsem vždy miloval a které jsem se bál pro její monumentální přílbu podobnou železničním signálům, kterou však Nadja mohla předtím spatřiti toliko z vnitřku knihovny. Při téže návštěvě poznala v obraze od Braqua (Hráč na kytaru) hřebík a provaz umístěné mimo postavu, což mě pořád až dotud zneklidňovalo, a v trojúhelníkovém obraze Chiricově pověstnou ohnivou ruku (Úzkostná cesta aneb Záhada osudovosti, neboť názvy pod obrazy tohoto malíře jsou kontroverzní.) Kuželovitá maska z Nového Bretonska, zhotovená z červené bezové dřeni a z rákosí, ji ponoukla k zvolání; „Podívej se, Chimèna!", soška indiánského sedícího náčelníka se jí ukázala v hrozivější podobě nežli ostatní; dlouze si vykládala zvláště nesnadný smysl obrazu Maxe Ernsta (Ale lidé se o tom nedovědí), a to v naprosté shodě s podrobným výkladem na rubu plátna; jiný fetiš, jejž teď už nemám, byl jí bůžkem pomluvy; jiný, z Velikonočních ostrovů, první divošský předmět, jejž jsem měl v své sbírce, jí říkal: „Miluji tě, miluji tě." Nadja se také mnohokrát nakreslila v podobě Meluzíny, s níž se ze všech mytických postav cítila nejpříbuznější. Všiml jsem si též, že chtěla co možná přinésti tuto podobnost do skutečného života, domáhajíc se stůj co stůj na svém kadeřníkovi, aby jí dělil vlasy do pěti praménků tak, aby jí vznikla nad čelem hvězda. Mimoto je musil stočiti tak, aby vpředu nad ušima končily jako beraní rohy, a ke křivce těch rohů se také nejčastěji vracela. Potom se ráda kreslila v podobě motýla, jehož trup tvořila lampa „Mazda" (Nadja), a k němuž se vzpínal okouzlený had (od té doby jsem se díval vždy se zmatenými pocity na světelnou reklamu „Mazdy" na velkých bulvárech, zakrývající skoro celé průčelí divadla „Vaudeville", kde do sebe trkají dva pohybliví berani v duhovém světle). Ale poslední kresby, již nedokončené, které mi Nadja ukázala za mé poslední návštěvy u ní a které měly zmizeti v bouři, jež ji odnesla, byly projevem zcela jiného vědomí. (Před naším setkáním dosud nikdy nekreslila.) Byla tam tato kresba: na stole před otevřenou knihou hořící cigareta odložená na popelníček a z ní uniká záludně had kouře, potom zeměpisná mapa, rozdělená ve výseče tak, aby mohla pojmouti lilie v rukou nádherné ženy, všechno pak bylo uspořádáno do jakéhosi lidského reflektoru, jak tomu říkala, zavěšeného zvenčí svěrkami. Podle jejího soudu byl „ze všeho nejlepší". [...] Buď bude krása KŘEČOVITÁ, nebo vůbec nebude. Nezval, Vítězslav: Překlady II, Československý spisovatel, Praha 1984