Breton a Souppault: Magnetická pole Uvězněni v kapkách vody jsme navždy pouhými živočichy. Procházíme tichá města a okouzlující návěští nás už nedojímají. K čemu jsou tato velká a křehká nadšení, vodopády vysušených radostí? Neznáme už nic jiného než mrtvé hvězdy; pozorujeme tváře a vzdycháme radostí. Naše ústa jsou vyprahlejší než ztracená pobřeží; naše oči se rozhlížejí bez cíle a bez naděje. Zbývají už jenom kavárny, kde se setkáváme, abychom zde pili osvěžující nápoje, tyto rozředěné alkoholy a stoly jsou jedovatější než chodníky, kam se položily naše stíny, zemřelé bděním. Někdy nás obejme vítr svýma velkýma studenýma rukama a připoutá nás ke stromům, jež vystřihlo slunce. Všichni se smějeme, zpíváme, ale žádný z nás už necítí údery svého srdce. Horečky nás opouštějí. Už nás nechrání nádherná velká nádraží: nekonečné koridory nás děsí. Abychom ještě mohli žít tyto prázdné minuty, je třeba zardousit hadrovitá staletí. Milovali jsme kdysi slunce na sklonku let, úzké pláně, jimiž se valily naše pohledy jako prudké řeky našeho dětství. Zbyly pouze odlesky v lesích, obývaných nesmyslnými zvířaty a známými rostlinami. Města, která už nemůžeme milovat, jsou mrtva. Rozhlédněte se kolem sebe: není už nic než obloha a neurčité krajiny, které brzy popřeme. Dotýkáme se svými prsty něžných hvězd, obývajících naše sny. Tam dole, říkají nám, jsou zázračná údolí: jízdy navždy ztracené v pláních dalekého západu, zrovna tak nudného jako muzeum. Když vzlétnou velicí ptáci, mizí bez křiku a pruhovaná obloha už neodráží jejich volání. Míjejí nad jezery, nad bujícími bažinami, jejich křídla se vyhýbají mrakům příliš rozsáhlým. Už nám není ani dovoleno, abychom se posadili: znenadání se rozléhá smích a my musíme křičet nahlas všechny svoje hříchy. Jednoho dne, jehož barvu jsme již zapomněli, objevili jsme zdi mlčelivé a mohutnější než pomníky. Byli jsme na místě a z našich rozšířených očí kanuly radostné slzy. Řekli jsme si: planety a hvězdy první velikosti nemohou se nám rovnat. Co je to za sílu, strašnější než vzduch? Krásné srpnové noci, podivuhodné soumraky nad mořem, jste nám k smíchu! Vody Javelu a čáry našich dlaní ovládnou svět. Myšlenková chemie našich představ je naléhavější než agonizující výkřiky a chropot továren. Ano, onoho večera, nádhernějšího všech večerů ostatních, jsme mohli plakat. Ženy šly kolem nás a tiskly nám ruku, nabízejíce nám svoje úsměvy jako kytici. Hnus dnů, jež předcházely, nám sevřel srdce a my jsme odvrátili hlavu, abychom už nespatřili vodotrysky, které odešly k jiným nocím. Zbyla už jenom nevděčná smrt, která k nám měla úctu. Každá věc je na svém místě a nikdo už nemůže mluvit: každý smysl se ruší a slepci byli důstojnější než my. Navštívili jsme továrny na levné sny a obchodní domy plné tajemných dramat. Byl to nádherný film, v němž byly role obsazeny našimi přáteli. Ztratili jsme je z očí a chodili jsme za nimi vždycky na totéž místo. Dávali nám hnijící cukrovinky a my jsme jim vyprávěli o svých představách štěstí. S očima upřenýma na nás říkali: Je opravdu možné vzpomínat si na slova tak sprostá, na své spící písně? Dali jsme jim své srdce, které nebylo ničím jiným než bledým zpěvem. Dnes večer stojíme oba u řeky, která se dotýká našeho zoufalství. Nemůžeme už ani myslit. Slova Unikají z našich zkřivených úst, a jestliže se zasmějeme, kolemjdoucí se polekáni otáčejí a rychle se vracejí domů. Nevědí, jak námi opovrhovat. Myslíme na to, jak září barvy, myslíme na groteskní plesy ve zřícených domech, kde jsme ztráceli své dny. Avšak nic není tak skličující, jako světlo proudící jemně po střechách v pět hodin ráno. Ulice tiše uhýbají a bulváry se probouzejí: pozdní procházce před námi se usmívá. Nevšiml si našich očí plných šílenství a mlčky nás míjí. Skřípot mlékařských vozů trhá naši strnulost a ptáci stoupají k obloze hledat tam božskou potravu. Ještě dnes (kdy však skončí tento omezený život) půjdeme vyhledat přátele a napijeme se téhož vína. Budeme spatřeni ještě na terasách kaváren. Je už daleko ten, který dokázal vrátit nám vzpínající se radost. Dává plynout prašným dnům a už neposlouchá, co říkáme. Což jste zapomněl na naše hlasy plné nadšení a na naše nádherné činy? Zvířata, nespoutaných krajů a opuštěných moří vás už nevzněcují? Vidím dosud ty zápasy a rudé potupy, které nás rdousí. Drahý příteli, proč nám nechcete říci nic ze svých nepropustných vzpomínek? A vzduch, jímž ještě včera jsme plnili své plíce, se stal nedýchatelným. Nezbývá než hledět přímo před sebe nebo zavřít oči: jestliže se ohlédneme, šílenství se doplazí až k nám. Všechny nedodržené cestovní plány a všechny ukončené cesty, což se k nim opravdu můžeme přiznat? Úrodné kraje zanechaly na našich rtech hořkou pachuť. Naše vězení je vystavěno z milovaných knih, ale my už nemůžeme uniknout pro všechny ty vášnivé vůně, které nás uspávají. Naše zvyky, třeštící a šílené milenky, nás volají: jsou to přerývaná rzáni a mlčení ještě těžší. Jsou to návěští, která nás urážejí, tak jsme je milovali. Barvy dnů, nocí bez konce, což i vy nás opouštíte? Nekonečný úsměv celé země nám nestačil: chceme rozsáhlejší pouště, města bez předměstí a mrtvá moře. Souppault Masopust končí. Naše kostra je průsvitná jako strom před svítáními těl, která jdou jedno za druhým a kde dětské touhy spí se zaťatými pěstičkami. Na konci sil. Včera ještě jsme klouzali po nádherných vnitřnostech, míjejíce řeznické krámy. To musí být nyní teprve, co se stalo zvykem odvolávat se na lidský věk; dívajíce se na něj úkosem, což jsme je neviděli na smutném náměstí plném světla, než se setmělo? Schůzky na rozloučenou, které jsou umlouvány, štvou poslední zvířata, jejichž srdce jsou probodena šípem. Krásné obraty nalezené v literatuře, visící z našich úst, nemají zřejmě čeho se obávat nad diabolem našich srdcí, která se k nám vracejí z takových výšek, že jejich údery jsou nespočetné. Ve světle platinového drátu procházíme tímto zsinalým hrdlem, na jehož dně jsou uloženy mrtvoly zlomených stromů a odkud stoupá zápach kreozotu, který je prý zdravý. Také ti, kteří se nepokládají za dobrodruhy, žijí rovněž velkoryse; nedávají se unášet svou horečnou představivostí. Jednoho dne spatříme dvě obrovská křídla zatemňovat oblohu a postačí, dáme-li se udusit všudypřítomnou muškátovou vůní. Už jsme syti zvuků zvonu i toho, že naháníme strach sobě samým. Pravé hvězdy našich očí, kdy se vzbouříte kolem hlavy? Nechcete už klouzat v cirku, a přece slunce uráží s pohrdáním věčné sněhy. Dva tři pozvaní si strhávají límce. Když kořalky, v nichž plují listy zlata, jim nepřipraví v hrdle noc dosti nádhernou, zapálí plynový hořák. Breton Okno, proražené do našeho těla, se otevírá do našeho srdce. Lze tam spatřit nedohledné jezero, k němuž v poledne si přilétají odpočinout hnědočervené vážky, vonící jako pivoňky. Co je to za velký strom, v němž se pozorují zvířata? Je tomu už několik staletí, co jsme mu dali napít se. Jeho hrdlu je sušší než sláma a popel je v něm usazen v obrovských vrstvách. I to je směšné, avšak není třeba se dlouho dívat, nejsme-li dalekozrací. Každý zde může projít krvácející chodbou, kde jsou přibity naše hříchy, rozkošné obrazy, a kde přesto převládá šeď. Nezbývá než otevřít své dlaně a svou hruď, abychom byli nazí jako tento prosluněný den. Víš, že dnešního večera bude spáchán zelený zločin. Jak to, že o tom nevíš, ubohý příteli. Otevři tato velká vrata a řekni si, že je už úplná noc, že den zemřel tentokrát naposledy. Souppault Dějiny se vracejí do slovníku, postříbřeného a rozežraného, a nejskvělejší herci se připravují na svoje vystoupení. Jsou to rostliny velice krásné, spíše samčí než samicí. (Nejčastěji obojí společně.) Mají sklon často se otáčet, spíše než zhášet kapradí. Ti nejpůvabnější pečují o to, aby nás ukonejšili rukama z cukru, a přichází jaro. Nedoufáme, že je vytáhneme ze spodních vrstev s různými odrůdami ryb. Toto jídlo se vyjímá velmi dobře na každém stole. Je to škoda, že už nemáme hlad. Breton Nokturna mrtvých hudebníků ukolébávají města, která navždy usnula. Na schodištích paláce třicáté avenue dovádí dítě s malým štěnětem, ne, nemůžete si učinit představu o zvláštních zvyklostech vody. Díváte-li se skrze slzy, není to pravda. Prostor tichý jako ruka ženy patří rychlosti. Den ze dne se přibližujeme houštinám a tržištím. Hloubka Tržnic je menší než hloubka Tichého oceánu. Tlusté knihy, v nichž se často listuje, stávají se opuštěnými lasturami, plnými hlíny. Na achátových rampách a pohyblivých chodnících lze poznat malé křídové hvězdy, které neznamenaly nikdy nic jiného než nostalgii tkáčů koberců a smutek námořníků: starobylost, to je fontána, perleťová tu a tam, ale hrdlo sfingy zezelenalo. Protáhlá horizontála vězení, ten nádherný svazek klíčů, nám nedovoluje spatřit slunce. Tanečnice na napjatém laně, naše proměnlivá trpělivost. V úkrytu před posmrtným bezprávím litujeme lásky všech žen, ověřujeme si znovu, co ukazuje ručička barometru ve všech kioscích parku. Souppault Hotely O půlnoci spatříte ještě otevřená okna a zavřené dveře. Hudba vystupuje ze všech děr, v nichž můžeme spatřit umírající mikroby a verše psané s velkými písmeny. Avšak dále, ještě dál, ozývají se výkřiky tak modré, že zmíráme dojetím. Zde je modré vše. Avenue a velké bulváry jsou opuštěny. Noc je přelidněna hvězdami a jejich zpěv stoupá k obloze, jako moře jde za lunou, štěstí tak těžké a tak málo šalebné pro jemné duchy vln. Pobřeží jsou plná očí bez těl, které poznáváme v blízkostí dun a dalekých luk, rudých krví kvetoucích stád. Mrtvola zbožňovaných dnů, cirkus dojetí a šarlatových opojení, šarlatových, v nichž srdce bije jako jemný zvonek, zbledlý dalekými slunci. Z hlavní brány se valí oranžové dýmy jako houby, které jsme milovali, les je nedaleko, a oblé ženy těkají sem a tam sbírajíce vzkříšené a přelétavé listy; jsou to ptáci všech barev, zpívající lépe než vítr. Čtyřúhelník, kde vydechneme navždy, ale při odchodu víme, že lovec je zde se všemi svými psy, se všema očima, a nikdo nezapomene na kurevské věžní hodiny, které nás udeří do hlavy jako skála, jež se bez hluku sesouvá. Jezero, které přeplouváme s deštníkem, zneklidňující světélkování země, to všechno, zdá se, se ztrácí. Člověk jde louskaje oříšky a chvílemi se skládá do sebe jako vějíř. Jde směrem k salónu, kam jej už předešly fretky. Jestliže dojde až na konec, spatří, jak podmořské mříže uvolňují cestu bárce kozího listu. Zítra nebo pozítří půjde za svou ženou, která jej očekává sešívajíc světla a navlékajíc slzy. Červivá jablka z příkopů, ozvěna Kaspického moře činí všechno, co je v jejich moci, aby si zachovala svůj smaragdový prach. Má bolestně citlivé ruce jako růžky šneků, bije rukama před sebou, každý záblesk jeho rozumování vychládá jako tělíčko ptáka v agónii; naslouchá drcení štěrku na cestě. Požírají se jako ryby. Chrchle na okenních tabulkách pro něj znamenají ohvězděné záchvěvy. Chtěl by se dovědět, co se přihodilo od jeho smrti. Breton Magnetická pole, Československý spisovatel, Praha 1967