|
Zbyněk Havlíček: Kabinet dra Caligariho VIDĚL jsem ňadro jak vysává kojence Trs bílých korálů Pavučiny výrobních křivek na způsob šněrovačky Viděl jsem propast mezi surovinou a člověkem Šibenici jako citový výraz Žaludek světa plný pijavic Stal jsem se průchodem živlů Bitevním polem Kde ostré obrysy padlých vnucují svou vůli příštímu nočnímu nebi Slyšel jsem Železné piliny kroků Jejichž bezcílný řád Je uváděn ve zmatek hlavicí magnetu nepřesného jak buldog Slyšel jsem šelest Jako když se slétají stěhovací vozy Radostné obušky diktatury Nad hlavami osobností tajícími jako barevný vosk Viděl jsem Inteligenci Bezmezně zkorumpovanou Pomáhající vytvářet vědu plechovým držkám Poklopce mrtvých zaplácnuté národními pohřby Mrtvoly živých galvanizované u příležitosti Velkých Výročí Dehtující silnice svými mozky Pro parní válce s křečovými žilami A beztvarým nákladem těch kteří se vezou Slyšel jsem ptáky svítání Na hrdle monstrprocesů Jako poslední krůpěj Viděl jsem iluminovaný pot v podpaždí dělníka Narychlo vyzdobeném na střílny pro tajemníky Viděl jsem jak z těla proletariátu jsou rvány bifteky Pocukrované jsou mu pak předkládány v závodních kuchyních Kde na plakátech se ukazuje socialismus jako cudná kurva A zatím proletariát zbytněl do pracujících A zatím pracující zhubli do proletariátu A to všechno se posralo jako jeden lid Také já Jsem pil Zítřek Jako věčně ohřívanou polévku Na níž plují Legendy a mýty Jako mastná oka Také já Jsem žral Lacinou masovou konzervu Ruska Zbyněk Havlíček: Prolegomena poesie NESMIŘITELNOST ! Stavět vše mimo zákon! Každý kolektivní systém je konečně namířen proti člověku! Hanba všem, kdož nedovedli jednat podle zářivého cynismu a nejkrásnějšího sobectví touhy! Všechno legální je hnusné! Žádný kompromis se světem nutnosti! Destrukci všech systémů! Svobodu jako permanentní revoluci! Svobodu jako permanentní překonávání traumatu zrození! Odvahu! Revolucionářem je ten, kdo nikdy, za žádných okolností, nepřistoupí na jakoukoli formu regrese. V dobách, kdy svoboda stojí život, v dobách nejčernějšího útlaku, každá síla odporu je poesií a jedině poesie zůstává důsledná v své nesmiřitelnosti. Krása a pravda jsou jen kolbištěm hrobařů. Nesmiřitelnost nezničíte nikdy. POESIE má smysl, protože vytváří nové hodnoty, nový svět Zvětšuje přepych. Stupňuje dráždění, senzace. Poesie je cílem kultury, ona není velkou konzervárnou atavismů, akumulátorem atavismů: ona je syntézou, dialektickou syntézou pudové touhy i pudové negace, manifestované procesem kultury. Ona je výsledkem kultury, rehabilitací touhy na onom zázračném stupni vývoje, kdy příroda vstupuje do služeb svobodného člověka! Automatismus! Báseň jako objektivaci touhy! Tato objektivace touhy je dnes kvalitativně jiná: je jiná rozdílnost vědomí. Zápis básně anebo zápis snu: obojí oddaluje zapomenutí. Práce poesie je kvalitativně vyšší než práce snu. Genitální primát poesie nad orální fází snu, análním údobím myšlení, falickým údobím logiky! Likvidujte úzkostné neurózy básníků! Likvidujte infantilismus poesie! Milujte, ale nedělejte poesii! Zde je nejúchvatnější báseň světa: Zákon o zachování energie! Báseň musí být strmá, krutá, šílená! Poesie, živoucí střetnutí vesmíru a mne! Poesii jako permanentní destrukci! Báseň jako pochodující destrudo! Poesii jako antagonické delirium! Báseň jako prostorové vyjádření absurdna! Báseň jako absurdní ekvivalent absurdního světa! Báseň, spár noci v rameni neurčité touhy! Umění je cesta k smrti. Chci umění, které by působilo smrt. Na hranici halucinací... paranoia otvírá nové oblasti, kde báseň není již reakcí, ani vzpomínkou, ani ilustrací, ani ekvivalentem svodu, nýbrž absurdním zvrácením jazykových i logických konvencí, permanentní destrukcí staletých usazenin, systematizovaných v lůně světového řádu, dialektickým deliriem, rozvíjeným na troskách reality: je nositelkou sadistické krásy! Fanatické zaměření na cíl! Eliminovat všechno ostatní! Mít jen jedinou možnost! Zbyněk Havlíček: Miluji, tedy jsem TVÉ TĚLO papír prosáklý vínem předjaří Kresba mého srdce vlhne její kontura se rozpíjí Krev daňka na sněhu Anebo eskymácká vesnice na leteckém snímku Je jaro nůž něžně zajatý v zádech počíná rezivět Slepé ryby se rozpouštějí ve svých čeřenech Nahá předloktí se ztrácejí v pochvách rukavic Je jaro a touha zavadila o strunu noci Jako země unášená gravitací Jako světlo vrhané stínem Jako strašidelný mlýn na podzemní řece tvé krve A nelze než naslouchat potulným nápěvům A nelze než vyčesat úlomky hvězd z tvých vlasů |