Milan Nápravník: Moták Předmoucha Opucuji si přední nožičky, vlezu si do kouta, tráva... zase nic. Čekal jsem celý den, jestli se rozední, jestli se setmí, minula léta, vítr mi odnesl poslední kapesník. Nevadí mi to. Dávno už nekýchám. Dávno už nesmrkám, nefrkám, nedýchám, přiložím k uchu. Chvíli tak naslouchám, zdá se, že spí. Možná že spí a možná že nespí, že číhá a naslouchá, možná že naslouchá, možná že spí. Zdá se, že spí. Časem tak naslouchám, jestli se nepohne, zdá se, ze naslouchám, možná že spí. Možná že sní. Možná že schválně mě nechává čekat. Možná že schválně mě straší a napíná, čekám a vyčkávám, vyčkávám, hádám, potím se, vrtím a naslouchám... nic. Zdá se, že spí. Chvíli se nehýbám. Přelezu nohu a čekám, čekám, nehýbám, dlouho se nehnutě ohlížím, dlouho se nehýbám, dlouho jen naslouchám, nic se tu nehýbá, tráva... zase nic... Přelezu studenou ruku a hledám. Předstírám, hledám, hledám ten střípek, střípek, ten papírek, hledám ten plíšek, střípek, ten provázek, hlavu a nehýbám. Olíznu křidélko. Sáhnu si do kapsy, vytáhnu sklenici páchnoucí od octa, přičichnu, vrátím ji do kapsy. Od octa! Nemám už žízeň. Slunce už nesvítí. Stokrát sto kroků, dvůr jako dlaň. Tu a tam leží ty kobylí koblihy, tu a tam otvírám nadmuté knihy... Všeho je do času. Vycením zuby. Pražádné poledne, pražádná půlnoc, pražádné svítání, naruby vruby. Jestliže zuji tu botu, co pak? Jestliže rozsvítím lampu, co potom? Zdá se, že spí. Zůstanu ve střehu. Zdá se, že kdesi tam v dálce, tam za řekou, nějaké volání, nějaké mávání, v dálce tam za řekou nějaké spílání, nějaké pohyby na druhém břehu. Třeba mě volá. Třeba mě hledá. Možná že dokonce hvízdá na prsty, mává, nese si lampu a heká! Pomozte, slepec! Tady jsem! Kdákání... Ticho. Copak tu neroste strom? Copak tu nikde už nestojí lucerna? Je tohle chodník? Je tady dvoreček? Přelezu měkounké břicho a zakopnu. Vstávej! Ticho. Třeba mě neslyší. Možná že slyší a mlčí. Hučí. Možná že spí. Nebo si hraje. Možná že nedýchá, nefrká, nekýchá... Možná že spí. Zaposlouchám se... slyším ten smích... Vzdálený smích... Vzdálené kuckání, prskání do hrsti, někde tam dole to chrchlavě šumí, uplývá, směje se, pleská a ťape, přelévá se to pod mýma nohama. Plazivá tráva. Není tu k hnutí. Vlezu si pod lupen. Kde je ten pes? Někde tu čenichá. Někde tu větří a hledá. Pelichá. Leze to ze mne jak z chlupaté deky. Leze to krkem a hrká to po krku. K noze! Mlčení... K noze! Prskání... K noze! Párání... Všechno to zadupat! Cosi mi po stehnech. Po stehnech cosi. Jen co se proderu, zas bude veselo. Kousek si přeběhnu, zas bude veselo, veselo, kyselo, hopsasa dup! Vytáhnu pohodlí, vlezu si do kouta, vylezu z kouta a vlezu si do kouta, prolezu touhletou dírou a dost! Mám jedny nervy. Mám dvoje nohy. Zábava pro bohy, bez psa se nepohnu! Takové pitomé přání a doufání, maličká naděje. Vítr už nevěje. Slyším jen štěkot. Štěkot a vrčení, někdy, když někde tam spustí ty varhany, zdá se mi, že slyším skákat blechu. Kudy zas? Tudyhle? Kape tu voda. Kape tu tu a tam kapka po kapce. Kdyby mi, rošťáci, spravili střechu! Kdyby mi alespoň nandali do kamen! Omyji hlavičku. Olíznu zadeček. Kdyby mi alespoň nabrali dechu. Posvítíme si na ty tam dole! Jestliže jednou tu najdu svou kapsu a v kapse své zápalky, nastane ohňostroj! Rádio? Co je s rádiem? Tady? Jen mě tak straší. Jen mě tak děsí. Jen mě tak rozvrací, ví, že jsem bez rady. Kdybych měl psa, pak možná že ano. Možná že ano a možná že ne. Někdy mám pocit, že radost se nevrací... Pohnu se vpravo. Zvrátím se na záda. Svině! Všechno to pořádně zaházet! Pořádně zahrabat. Pořádně zasypat! Nahrabat kamení, natrhat lupení, nasekat drátem a namluvit báchorku, navrch to zrcátko! Zazvoní telefon. Kdo tam? Ty hlasy. TŘETÍ NEZNÁMÁ. Mám někam dojít... dostanu psa. Mám někam dojít a dostanu psa. Anebo skutečné kanape. Psa. Co zas? Veselo? Zase už prskání? Zase už veselo, kyselo, hopsání, hopkání, vrcení, zase už strkání, hopsasa dup? Přeháním. Zub. Zase už tak trochu do skoku. Do nosu. Tak trochu do vazu. Do zubu. Do kazu. Přeháním. Dlouhé, proutěné ticho... Kdybych měl krávu, mohl bych psa. Psa jako tele. Kdepak je žezlo? Kdo je tu? Ticho. Kámen se neozve. Udělám krok. Jsi tu? Kňučení. Půjdeme spolu na onen svět. Natáhnu ruce a udělám krok, udělám krok a tisknu se ke zdi, udělám druhý a cítím dech psa, pes leze přede mnou, za mnou a pode mnou, přelezu kulatou hlavu, ruku, šumění jezu, písčité dno, pes se brodí, brodím se za ním, všechno se rozléhá, volám o pomoc... Anebo ne. Ne! Naopak. Heboučká tráva. Jdeme na místě. Naprostá tma. Všechno se rozléhá. Ukápne voda. Chvíli je ticho. Ponorné jezero. Úzkostné kňučení. Tón. Trhání. Rapatacapata! Brnění v hlavě. Stojím tu bez hnutí. Kupředu! Zpátky. Kupředu. Na místě. Kupředu. Cože? Jde na mne močení... Zastavím hlavu a olíznu křidélko. Třeba mě hledá. Musím jít dál. [..] Stále jen vzdech. Tráva a mech. Železné tichoučko, proutěné mlčení, prskání do hrsti, syčení, mečení, bezuzdné kvičení, závratné klečení, ohmatám před sebou půl metru bez konce. Mám se dát přece jen do zpěvu? Do tance? Někde tu musí být nějaké cosi. Někde tu musí být nějaké volání. Někde tu musí být nějaké tanutí, nějaká snaha se domluvit. Do rance. Je tu to cosi. Bezedné hledání. Bezedné mínění, ztrácení, sedání. Jíl mezi prsty. Travnaté trsy. Bezbřehé volání, beztvaré kusy. Zdá se mi někdy, že všechno zas znova, že všechno se obrací, končí a navrací, někdo mi přeleze nohu a nehýbá, nehýbá, marné se rozmarné převrací, dlouho se nehýbá, dlouho jen stín. Copak tu opravdu nikoho nevidí, nikoho neslyší, nikoho necítí, copak tu opravdu nikoho bez sebe, nikoho neničí vzdálené vytí?... Vlezu zas někomu do ucha, zalezu, vrtám mu v hlavě a někudy vylezu. Kdybych byl býval byl věděl, co vím, byl bych byl dávno už sám nějak hleděl. O jednom s jedním. Chvíli bych vzpomínal. Zapomněl na co. Historku o čem? O každém jiném. O každém samém. Historku o všem. O něčem živém. Nějak se zachtělo, usedl na práh a založil ruce a chvíli se díval a chvíli jen přemýšlel, chvíli snad vzpomínal, zapomněl na co. Historku o tom. S jedním a bez konce, co už jsem pověděl. Pověděl všechno, co věděl a znal. Duchamor motání. Věčného doufání. Věčného věření, měření, couvání, kolotoč chtění. Dusatec poznání. Lezení po kluzkém lešení snění. K čemu jsou slova? K čemu jsou věty? K čemu jsou souvětí? Jsou nás tu tisíce! Nikdo nic neslyší, každý tak křičí, že všechno se ničí. Rekviem pro plíce. Každý má nakonec svá vlastní slova a své vlastní dohady, své vlastní poskoky, každý má nakonec svá vlastní sahání, své vlastní hrky a nateklé krky. Každý se snaží a snaží se, drmolí, každý se zasmolí ve vlastním sahání. Přelezu nahnilou nohu a dost! Vylezu na mycí houbu a sedím, sedím a přemýšlím: bylo to nejednou. Bylo to nejednou, jednou a pojednou. Přišel jak onehdy. Přišel, jak odešel. Odešel, když se sem patrně nevešel. Přišel a přinesl konec své historky, mozolnou ruku a spravený hlavolam. Falešné neštěstí, poštovní vrkú a náramnou nudu. Sekeru v krku. Zas se to kolébá, maže a lepí a zas se to leskne a bují a třepí, ty tenounké nohy a hnisavé hlavy a kanoucí lesy a matoucí stavy a růžové pupínky, zelené plamínky, bobtnací procesy, nádory, abscesy, kůže se trhá, jak bubnují do kroku, hnisavé hadry se pouštějí rozkroku. Stále jen abych tu trhal ty bobule! V mazlavé krajině krok trvá rok. Stále jen abych tu hrnul, co pálí, a škrabal, co svrbí a štípe a šálí. Plíseň, jež myslí! Strašlivé prokletí! Myslící choroba hmoty v mdlém vzepětí, slyším, jak žije! Slyším, jak roste! Slyším, jak natéká, bobtná a hnije! Co z toho má? Na co se spoléhá? Čeho se domnívá, že se tu dočká? Myslí snad, že já sem přinesu psa? Anebo kanape? Blbicí hra! Baví mě to jeho bezmezné čekání, bezbřehé mlčení, bezedné doufání, ta jeho moucha, ta moucha, ta předmoucha, kebule, v které to nic, jenom vyzvání! Baví mě ta jeho víra, jež přenáší, jež se tu přenáší z otce tam na syna, víra, jež přenáší chorobu zmírání, víra, jež nestojí za bochník sýra! Baví mě královsky! Možná že spí. Možná že číhá, že číhá a naslouchá, možná že vyčkává, možná že sní. Přestal mě zajímat. Mohu se stočit. Mohu se proběhnout, zvrátit se na záda, mohu se zvrtnout a zvrátit se na nohy, mohu si lehnout a sehnout se. Skočit. Nakonec... je to snad směšné chtít psa. Směšné a nemožné, zbytečné, nejisté, nejisté, zda je to právě to určité, právě to potřebné, voňavé, stolisté. Kdo mi to zaručí? Nikdo se neozve. Proutěné tichoučko, bělavé parno. Možná že celý svůj život jsem riskoval, prolezl, prodoufal jen pro své marno. Tiše si zabzučím, olíznu hlavičku, zvrátím se vesele na záda, krk, poskočím, zas vidím mraky, jež z ocele, dunění vlaků a chytání raků. Ticho. Zazvoní telefon. Dech. Zvrtnu se na nohy, chvíli se nehýbám, ticho a zazvoní telefon. Plech. Chvíli jen vyčkávám, vynutím vzdech a nadzvednu sluchátko. Kdo tam? Ty hlasy. DALŠÍ NEZNÁMÁ. Mám někam dojít. Mám někam dojít a dostanu tuleně. Anebo skutečné poleno. Tuleně. Mám někam dojít a někde tam vyhledat půl metru šťavnaté, travnaté zelené. Co zase? Veselo? Zase už prskání? Zase už veselo, veselo, kyselo, zase už hopsání, zase už vrcení, zase už strkání, hopsasa dup? Zase! Ozve se pach strachu v hlase. Zase už přelezu. Zase je na čase. Cože? Na čase. Nevěřím ničemu! Udělám veselo, skutečné veselo, navzdory tvrzení, zení a mrazení, navzdory vzdorům a navzdory nádorům udělám veselo, veselo, kyselo. Zvrátím se na záda! Zvrtnu se na nohy! Kousek si přeběhnu! Zábava pro bohy! Udělám náramné veselo! Kec! Zabrnkám na nos a zapískám na ucho, zaskřípu na zuby, zahraju na čelo! Však já jim ukážu! Udělám veselo, veselo, jaké tu od jara nebylo! Udělám veselo, že se to vyděsí, vyděsí, vyrazí, vyvěsí, pokazí! Vydráždím MRAVENCE! Do zpěvu! Do tance! Cože si nepřáli? Proč že si nehráli? Zapotím na uších, aby se zasmáli! Braň se, kdo můžeš! Mraky jsou z popela! Mech leze po schodech ušima do čela! Blýská se na časy! Nebe je z mosazi. Drolí se páteře, ruce jsou od sazí! Nahne se věž! Sklepení! Pleš! Rachotí koblihy, nárazy, námrazy, prkna už praskají pod tíhou nákazy! Cení se pukliny, bortí se knihy! Tekou ven sliny a řinou se plyny. Začíná pracovat, začíná dýchat a začíná prskat a potit se, kýchat, bublá a saje a nažloutlé okraje, lezou sem pukliny ve vůni čaje! Spas se, kdo můžeš! MRAVENEC leze! Začíná neřádit poslední veselo! Začíná ječet! Ječet a skučet! Skučet a naříkat, svrbět a mečet! Troubí se na harfu! Tající odvahu! Polštáře bílého mechu už potichu napadly smrtelné raněnou podlahu! Vlezte si do škvíry! Spaste se do díry! Veselo navzdory všemu se setmělo! Navzdory všemu! Navzdory živému! Jíl mezi prsty! Ve vleku pokleku! Konec! Začnou se bělat i kouty! Lezou z nich žravé a rdousivé kornouty! Vlhnoucí stěny! Sedá si strop! Rákosky lezoucí z pobledlé omítky trhají pletivo, derou se o překot! Co vám teď zbylo? Jediná ctnost! Jediná ctnost, ta, jež je vám vlastní, je bezmocná zběsilost! Bezmocná zběsilost! Jediná cmost, ta, jež je vám vlastní, je bezmocná zběsilost! Jediná zběsilost! Jediná ctnost, ta, jež je vám vlastní, je bezmocná zběsilost! Bezmocná ctnost! Jediná ctnost, ta, jež je vám vlastní, je bezmocná zběsilost! Jediná ctnost! Bezmocná ctnost, ta, jež je vám vlastní, je jediná zběsilost. Bezmocná ctnost, 1963 Nápravník, Milan: Moták, Československý spisovatel, Praha 1969