|
Pedro Calderón della Barca: Život je sen
Druhé dějství. Výstup 6 BASILIO, SEGISMUNDO, CLARÍN, SLUHOVÉ BASILIO Cos to, bože, udělal? SEGISMUNDO Co? Nic. Shodil z balkónu jednoho z těch drzounů. CLARÍN (Segismundovi) Dej si pozor, to je král. BASILIO Sotvas přišel, už to stojí lidský život ? To je strašné! SEGISMUNDO Vinen je ten, kdo si začne, nenechal mě na pokoji. BASILIO Strašně mne to, princi, mrzí, že si nedokážeš vést tak, abys popřel slib hvězd a přemohl jeho hrůzy, a já doufal, že má každá bytost sílu zlomit pud, a zatím rozséváš smrt a tvůj první čin je vražda. S jakou láskou tě mám nyní vítat, když bych raděj mlčel, a jak padnout do náruče, jež se místo dobrodiní naučila zabíjet. Jak hledět na holou ocel, která dává jako pocel smrt, a jak se nezachvět, když překračujeme práh mokrý krví, kde se šklebil kdosi jenom proto, že byl silnější a že je vrah. Nemohu, jsme příliš křehcí, vidět krev bez ustrnutí, vidět v rukou nástroj smrti a stisknout je, nechci, nechci! A vše bylo na dosah: bože, jak jsem toužil, že ti padnu, synu, do objetí, a teď mám z tvých rukou strach. SEGISMUNDO Nu co, obejdu se dál bez polibků, jako dosud, a když mi tak pěkný osud vlastní otec uchystal a po celá dlouhá léta mě nutil žít jako zvíře, abych zdechl v krysí díře jak shnilý odpadek světa, který na nic nečeká, nezáleží mi už ani na nějakém objímání, když mi vzal tvář člověka. BASILIO Kéž by mi zabránil Bůh přijít proto, proč já přišel, abych viděl zlo a slyšel, že mluvíš jak dobrodruh. SEGISMUNDO Tvá vina, já splácím splátky, nebyl bych si stěžoval, kdybys nebyl všecko dal a potom to nechtěl zpátky. Jaký ušlechtilý cit, laskavě obdarovávat, ale jaká hanba dávat a pak o to připravit. BASILIO Bože, jak jsi nebezpečný! Žil jsi jako pohůnek, a jsi princ! A to je vděk! SEGISMUNDO A za to ti mám být vděčný? Sám dobře víš, za co to je. Máš toho k stáru ažaž. A až umřeš, co mi dáš? Dáš mi víc, než co je moje? Jsi můj otec a můj král. To by mi i bez milosti dalo právo posloupnosti, co ty z nouze bys mi dal. Koruna zůstává v rodě a není proč vděčně mlčet, to já bych ti měl dát účet za dny bez cti v nesvobodě a za život ubitý, ty jsi mi zavázán víc, když na tobě nechci nic. Protože dlužník jsi ty. BASILIO Neurvalý, zpupný, vzteklý, šílený, jde z tebe strach, jak je psáno ve hvězdách, které splnily, co řekly. Jako by ses pominul! Víš, kdo jsi, a poznals omyl, a už bys honem rád zlomil nade mnou a kdekým hůl, ale měj se na pozoru, ty zkrotneš a zpokorníš! Jen pozor: co když jen sníš a máš za to, že jsi vzhůru? (Odejde.) SEGISMUNDO Já že sním? To že je sen, třeba mám za to, že bdím? Ne, ne, vidím, hmatám, vím, kdo jsem byl, a vím, kdo jsem. Poznám přece živou bytost. Ne, jdeš s křížkem po funuse, teď lituj, breč v jednom kuse, buď, surovce, sama lítost, nemáš moc vyrvat mi právo na vládu, na to jsi krátký, strkat hlavy do oprátky, držet ve tmě víc než zdrávo. Copak všecko můžete? Snad včera, ale ne dnes. Vím, kdo jsem, vím, taky směs člověka a zvířete. […] Druhé dějství. Výstup 18 BASILIO, zahalen, CLOTALDO, spící SEGISMUNDO BASILIO Clotaldo. CLOTALDO Ach, to jste vy? Ještě vás tu někdo pozná. BASILIO Nemohu spát a ta hrozná zvědavost a obavy, jak se daří synovi, mě ženou sem. Jak je? CLOTALDO Síly se mu ještě nevrátily. Je to dost zlé. BASILIO Touhle mincí zaplatit, nebohý princi, narozený v smutné chvíli! Je zvláštní, že ještě spí. Ta dávka byla tak malá! Že by takhle zabírala? Buď ho! CLOTALDO Mluví ze spaní. BASILIO O čempak asi teď sní ? Počkej, slyšíš? SEGISMUNDO (ze spaní) Běda vám, tyrani, vás potrestám, kdo trestá vás, dobře vládne: otec na kolena padne, Clotalda zabiju sám. CLOTALDO Mě zabít! To bylo štěstí. BASILIO Jsem pro něj prach jeho bot. CLOTALDO Jen ukládat o život. BASILIO Zná jen vládu tvrdé pěsti. SEGISMUNDO (ze spaní) Ať vystoupí na náměstí velkého divadla světa ta odvaha, která smetá zlo jak špínu v chudobinci: ať volají – sláva princi, otci fuj a král je sketa. (Vzbudí se.) Co! Kde to jsem, proboha? BASILIO (Clotaldovi) To je tvoje úloha, s ním si budeš vědět rady. Neříkej mu, že jsem tady. SEGISMUNDO Jsem to já, ta mátoha, co hledí na uzlík žil jako na věc, kterou byl, bez času a bez podob? Věž, ano, je to můj hrob. Ale o čem jsem to snil? CLOTALDO (k sobe) (Znovu musím, Bůh mě spas, co se stalo, odestát.) Vzbuď se, je načase vstát. SEGISMUNDO Ano, vzbudit se je čas. CLOTALDO Celý den chceš dneska spát? Usnuls včera vedle mne, a to bylo poledne, když se orel zvolna vznášel, a teď jsem tě tady našel, ty jsi nebyl vzhůru? SEGISMUNDO Ne. A nejsem, v hrobě čtyř stěn, a jestli ti rozumím, já jenom spím, spím a spím: nu, pak nejsem podveden, jestli to všechno byl sen, co jsem žil a hmatal dlaní, je to, co teď žiju, zdání, a má to i druhou stránku, sním v bdění a žiju v spánku, žiju a sním bez přestání. CLOTALDO Co to jen mohlo být za sny? SEGISMUNDO Neřeknu, co se mi zdálo, byl to život, sen je málo, život ve všem hrozně jasný, jsem na loži plném třásní, když jako procitnu ze sna (ach, jak je ta paměť přesná), vidím barvy, odstín, látku, jarní vzorek na lehátku, který snad vyšila vesna. Ano, a kolem mě v kruhu stál dav nastrojených sluhů, oslovovali mě: princi, podávali šaty – s límci, šperky, trety všeho druhu. A pak jsi mi řekl ty, že jsem král, byls dojatý, prý co bylo, bylo, dnes ti přej u ve všem mnoho štěstí. CLOTADLO Dočkal jsem se odplaty? SEGISMUNDO Právě že ne: pro zradu jsem tě dvakrát zabil málem. CLOTADLO Ó, ty bys byl tvrdým králem. SEGISMUNDO Nechápu tu záhadu, já žil jako o hladu, já měl moc a to byl hlad. Jednu ženu jsem měl rád, to nebyl klam, Bože, snad ne, byť vše padlo nebo padne, tu, tu budu milovat. (Král odejde.) CLOTALDO (k sobě) (Jak je ubitý a skleslý, slzy v očích se mu leskly.) To ty vzmachy orlích křídel tě ve snu bůhvíkam nesly. Ale co, aspoň jsi viděl, jak se padá do osidel, k tomu je ta lekce dobrá: někdo ti přál, a ty dnes mu oplatíš zlem?, až tam klesnu? Važ si toho, kdo ti radí, že dobrý máš být i ve snu. Výstup 19 SEGISMUNDO SEGISMUNDO Vskutku, zkroťme, co nám dříme v povaze, tu temnou zlost, běs a ctižádostivost, když je tomu tak, že sníme, a potom snad pochopíme, že život je pouhé snění v světě, jenž je tím, čím není: už chápu tu světskou lest, člověk sní o tom, čím jest, nežli přijde probuzení. Král sní o tom, že je král, a v tom poblouzení řídí běh věcí a osud lidí: a potlesk, o který stál, do větru a větrem psal, hle, smrt, padrť na padrti, obrátí to v dým a prach, a co byl?, vždyť to byl strach vládnout, tuše procitnutí, které čeká ve snu smrti. Sní boháč, když vidí hrst plnou zlata, strachem sklíčen, sní, kdo myslí, že je zničen, a je sen, že drží půst, sní ten, kdo začíná růst, jen sní, kdo se dře den ze dne, sní, kdo vsadil tisíc k jedné, sní, kdo minul svůj den o věk, všecko je sen, čím je člověk, byť to nikdo neprohlédne. Všichni sní, sním i já sám, že v žaláři přebývám, sním, že svět vidím svou mříží, sním, že teď mě život tíží. Co je život? – Přelud, klam. Co je život? Hrozně vratký stín, dech dechu jinovatky. Vše velké je malé jen. Dnes už vím: život je sen, i ty sny jsou z jeho látky. |