Alois Jirásek: Proti všem Boží zástup V Táboři vytrhli proti nedobytným Přiběnicům znenadání, a dorazili proto k nim bez nesnází. Bylo záhy odpoledne. Bez velkých nesnází přilnuli k pevnému hradu. Zprávy. Odolena pověžného nebyly žádným klamem. Po celou jízdu jel v předním houfu, bezbranný, nohama přivázán ke břichu svého koně. Dva bratří jeli s vytasenými meči vedle něho. Byl rozčilen, ale ne strachy. Nelhal. Přiběnická věž už zdaleka to dosvědčila. Na jejím cimbuří zahlédli míhati se temné postavy. Tím se již stvrzovalo to, co Odolen přinesl a přísahou dokládal, že kněze Korandu dali před čtyřmi nedělemi, jak ho chytili, do klády, do staré a rozviklané, všechny ostatní že již byly plny vězňů, a že ta kláda měla také kování již hrubě sešlé. A tak kněz viklal, viklal, až této noci kláda povolila a on se z ní dobyl. Pak všem vězňům z klad pomohl a po přikloněných kládách a deskách, jež tu našli, vysoukali se až k okénci a tím že se dostali na ochoz v tlusté zdi nad vězením; v tom ochozu že líhají žoldnéři i on sám že tam má své lůze. A tam je Koranda a ostatní ve spaní přepadli i pacholky na stráži v podsebití spící. Svázali je, spustili dolů do věže, jen jeho že nechali, když odpřisáhl, že tu na hradě bude mlčet a že donese na Tábor tu novinu. Donesl i to, co Koranda hodlá, že bude hájit velké věže a nepustí nikoho ku bráně, že se bude na to chystati, nežli bratří přitrhnou, že kamení nalámou i dříví nachystají, že pak, až bratří k hradu přilnou, nikoho ku bráně a do předhradí na pomoc z hradu nepustí. Vše bylo pravda, vše. Ti na cimbuří byli bratří; pak už zaslechli jejich radostný křik, jak se ku Přiběnicům přiblížili, pak, když se na předhradí sami obořili, na kolí a ploty na valech; když hnali k nejpřednější bráně, zaléhal k nim křik a pustý ohlas tuhého boje v hradě samém, o velkou věž a pak o volnou dráhu ku bráně. Té si purkrabě se svými pacholky nevybojoval, a když už se zdálo, že pronikne, bylo po bráně veta. Těch několik pacholků branných, kteří tam byli na stráži, bez pomoci jí, neuhájili proti takové přesile, tak udatné a rozdrážděné, roznícené nadějí, že by mohli dostat jedno z nejmocnějších sídel rožmberského vladaře, že by si z největší své nesnáze v sousedství mohli zřídit největší oporu v těchto končinách. Strach padl na všechny hradské, jak od brány zabouřilo vítězné táborské heslo. Vše se dalo na útěk; pacholci utíkali dolů do městečka nebo se spouštěli z hradeb. Mezi prchajícími žoldnéři mihl se také Heřman, mnich, nikopolský biskup, zsinalý, vyjevený. Prodíral se, zápasil v hrozné tlačenici u fortny, vedoucí na stezku dolů k městečku, k řece. Marta s Agneškou osaměly v komoře. Marně křičela Marta oknem ven na pacholky hradské i purkrabího, marně jí Agneška v tom pomáhala. Křik jejich a volání zanikly v pusté vřavě a nikdo si jich ani nevšiml. Marta vyběhla na chodbu. Nikde však ani duše, všude placho a pusto. Ohlas divokého boje, strašlivé heslo táborské zněly tu ještě hrozněji. Uskočila zase do komory k Agnešce, jež byla strachy skoro bez sebe. Pak zahřměly po schodech venku, na chodbě, četné pádné kroky, řinčení zbraně i směs prudkých hlasů. Stařena i dívka té chvíle už klečely v koutě komory k sobě se tisknouce; slyšely, že bouchají dvéře dál, blíž, vedle. Vtom se rozletěly jejich, a několik mužů bradatých, v beranicích i s kapalíny na hlavě, s kovanými cepy v ruce, vrazilo do jizbice. Agneška vzkřikla, po kolenou k nim lezla; Marta přivřela oči, očekávajíc smrtelnou ránu těmi hroznými cepy – Co se dále dělo, byl pustý sen. Mužští na ně zahřměli, pak je vedli ven, po schodech dolů, až se octli před palácem na volném nádvoří. Tam, u věže, u mrtvol odtažených stranou na jedno místo, stáli hradští pacholci zajatí a s nimi sám purkrabí, krváceje, prostovlasý, beze zbraně, s rukama svázanýma. Martu s Agneškou zavedli do kaple, kdež shledaly již několik žen hradských. Všechny se krčily kolem jednoho z pilířů a s hrůzou hleděly na tábory bradaté, kaplí se míhající kolem oltářů, na nichž rozžehli voskové svíce, aby lépe viděli. Dosud nedrancovali, nevybíjeli; nebylo na to času. Obsazovali hrad, a také již – druhý, za řekou. O tom se ženy dověděly za drahnou chvíli, kdy se v kapli pod klenbou začalo smrákati, kdy míhající se plameny svíček už jasněji svítily. Z temného hluku, ze spousty hlasů a kroků, venku nádvořím a kolem se ustavičně rozléhajících, zazvučel pojednou zase vítězný ryk a hned poté vrazil do kaple nějaký tábor, křiče na bratry, stráží tu stojící, že posádka z druhého hradu, za řekou, strachy utekla, že bratří právě tam vtrhli, že již tam nad branou vlaje táborská korouhev. Kaplí zahučel vítězný křik. Agneška sedíc na dlažbě bezděky se schoulila, až měla hlavu skoro v klíně; klečící Marta trnula v hrozném vidění. Pak se zachvěla hrůzou, když pojednou vrazil jakýs tábor ve vysoké beranici s cepem v ruce a hodil kovanou skřínku na zemi před oltář a zvolal: „Sem máme všecko složit. A víte-li, že toho biskupa, víte-li, toho proradu, co dřív naše knězi světil a pak jim lál, nekřesťansky prý lál, toho utopili. Teď právě, před chvílí." Strážní se k němu shrnuli, a on povídal, že ten biskup utíkal, ale že ho chytili s pacholky, ty že svázali a jeho že vedli rovnou k řece, dole u městečka, k mostu. „Ten prosil! Ze všecko udělá, že bude nám zase knězi světit, všecko." Táborští se dali do smíchu. „Ale bratří nic. Do vody jej hodili. Ale on plaval, hrabal se, vodu plival, až se dostal ke druhému břehu, zmáchaný jako myš –" „Ten se ochladil dnes v tom mrazu!" podotkl jeden z bratří hrubým žertem. „A vylézal už, chtěl si odpočinout." „A nechali ho?" „Ne, oštípy jej odehnali, bodali do něho a kamení po něm házeli, a jeden jej udeřil do hlavy, a tu pád ten proradce pod vodu. Potopil se jako štěně." Marta temně vykřikla. Hlas její však v tom hluku zanikl neslyšán. Prve, jak ji sem zavedli, čekala, že kapli zapálí a že v ní uhoří. Nyní, když sem počali snášeti kořist, viděla, že kapli nechají; ale místo ohně bude voda – Řeka se jí mihla, Lužnice, v tmavém stínu pod skalami, ve které teď biskup tak bídně zahynul. Začala se modliti; rty její však záhy přestaly šeptati zbožná slova. Vyjevený zrak upírala k oltáři, odkud se prve, když ten tábor vypravoval, odvrátila. Co tam viděla! Osmahlí táboři v čepicích, v kapalínech, v kuklách, v kožichách nebo v kožených kabátech, s nimi výrostci, pračata, nosili do kaple truhlice, truhly, skřínky různé, zavřité nebo s víky již vyraženými. Všecky je stavěli na dlážky k oltáři a vybírali a vytahovali z nich věci. Smáli se přitom a přes tu chvíli jásavě vykřikli, když ten onen vytáhl něco vzácnějšího. V záři voskovic na oltářích míhalo se zlato v těch hrubých rukou, kalichy, monstrance, kříže, řetězy, a leskem jejich zablýskalo se přes tu chvíli duhové světlo křišťálů a drahého kamení. Všecko házeli na hromadu, na stupně oltářů, kostelní náčiní, také roucha, choděcí, sobolové a kuní šuby, mezi nimi kasuly, humerále různých barev, zelené, zardělé, fialové, ze sametu a hedvábí, krumplované, plné vyšívání a perel. Vše se v rudé záři svíček mihotavě lesklo, tu mdle, tam jasněji, jak táboři tím pohazovali na hromadu, jeden z nich v opatské infuli, kterou si za hlučného smíchu svých druhů vrazil na rozcuchanou bradatou hlavu. Venku trvaly hřmot a hluk dále; těžké kroky, řinčení zbraně ozývalo se z nádvoří, v to pokřiky, volání, pronikavá návěští trub. Do kaple přinášeli táboři, mladí i staří, kořist bez ustání, skřínky, vaky, truhlici za truhlicí. Otvírali je, zámky uráželi, víka bořili, a zase vytahovali a vyhazovali skvosty, roucha i knihy, jež rozsekávali, až z nich listy lítaly. Zlato i barvy krásných miniatur se na nich zamihly v záři světel, než dopadly na zablácené dlážky. Martě před očima vyvstala vážná postava nebožtíka probošta v bílém rouše. Vzpomněla, jak o těch knihách mluvíval, jak si na nich zakládal. Opodál zařinčely ostruhy. Ode dveří přicházel k oltáři bradatý bledý kněz, Koranda, vítěz, s ním Buchovec v plášti, v kapalínu, s palcátem v ruce, vedle něho hvozdenský zeman, podobně vyzbrojený. Zbyněk z Buchova dotazoval se stráží, něco jim nařizoval, s druhy narychlo přehlížel vzatky; pak se po zajatých obrátili. Vtom přikvapil za nimi panic Ondřej s dobytým mečem v ruce a něco hejtmanovi vyřizoval, rozjařen, vesele. Marta ho v kapalínu, jenž mu tvář hrubě stínil, nepoznala. On ji však hned, jak k zajatcům u pilíře přistoupil. Zajiskřilo mu v očích. O čem se mu někdy zdálo, nač jednou myslil jako na sen, splnilo se. Sňal kapalín a viděl, jak novicka, oči upřevši na jeho tvář, sebou trhla a ve tváři se jí vyjasnilo. Panic neřekl nic, ale k ujci promluvil. Zeman k ní přistoupil a řekl vážně: „Tak se vidíme zas. Probošt měl psotný konec, to víš." Panic nespouštěl očí z Marty. Viděl, jak ji tato slova polekala, jak plaše sklopila zraky. Bylo mu jí líto. „Neboj se, panno," řekl přistoupiv. „A strýc je na Táboře a bohdá bude brzo zdráv." Neřekla nic, ale jak k němu oči pozvedla, jak se jí ve zraku živě blýskla vroucí vděčnost i radost z naděje života, byl až dojat. Vyzval ji vlídně, aby vstala, a ostatním také řekl, aby šly s ním, aby se nebály. Promluvil ještě několik slov se starými, pak vedl zajaté ženy přes dvůr k palácovému stavení. Nádvoří, věž, hradby a budovy kolem tonuly v šeru listopadového soumraku. Sem tam chvátali muži s pochodněmi, v oknech skoro všech plála rudá zář a také za řekou na menším hradě míhala se světla. Ondřej zavedl ženy do jedné z jizeb v paláci. Cestou šel vedle Marty. Byla rozechvěna vším tím, co viděla, tím nenadálým obratem. Byla také vděčně dojata, jak panic jednal a jak hned také na strýce vzpomněl, aby ji potěšil. Když došli do jizby, poručil dvěma služebným ženám hradským, aby s ním šly pro jídla, že jim sem pošle. Pak obrátiv se k Martě, požádal ji, aby si poslala některou pro šaty, v řeholním rouše aby nezůstávala, že bude v jiném líp a jistěji. Stará Agneška ducha nabývajíc, také hned domlouvala, aby jen tak učinila, že bude líp, a když klášter – a když probošt – a že si již sama myslila. Marta okamžik váhala, pak přisvědčila a hned prosila, aby jí tu nenechával, aby mohla ke strýci. „I to je možná," řekl s úsměvem a vyzval Agnešku, aby šla s ním, aby panně šaty vybrala, dole že jich je dost a dost. Pak odešel. VI Ráno po té neklidné noci ze dne 13. na 14. den listopadu shromáždili se táborští bratří, pokud nebyli ve strážích v posádce obou hradů, na hlavním přiběnickém nádvoří. Zraky všech obracely se na kněze Korandu a na všechny ty, kteří s ním z vězení dobyli veliké věže a kteří té chvíle s ním stáli přede dveřmi zámecké kaple u pokrytého stolu s chleby a s nádobami vína. Tam také stáli hejtman Buchovec a vedle něho hvozdenský zeman, oba bez kapalínu, v čapce a v šubách. Kněz Koranda mluvil ke shromážděným. Na jeho pohublé, ubledlé tváři, na jeho dlouhé bradě bylo znáti, že seděl kolik neděl v tuhém vězení. Ale ne na očích, ne na hlase. Oči zářily ohněm a hlas jeho se plné a zvučně nesl zářícím vzduchem jasného listopadového jitra. Živě vykládal o svém zajetí a vězení, o milosti boží, kterou jim dopřáno vítězství tak neočekávaného a slavného. „Již vizte, že je s námi Pán Bůh. Uherský král s Němci chtěli nás zhubit a všecky nás vyplenit. A jak pořídil u Prahy, na té hoře, z které ho bratří s Zižkou sehnali? Jak u Vyšehradu? A co tam ztepáno českých a moravských pánů korouhevných a jiných, co jiného rytířstva podle nich, že leželi jako snopové. To měli za služby králi cizozemci, a to má nyní vladař rožmberský! To má! Hle, tam nás věznil," Koranda do výše na věž ukazoval, „tam nás mučili hlady a kladou. Teď ta věž, a všecko tu kolem je v naší moci. Bůh nám ráčil pomoci ve všech těch bojích proti Uhrům, Němcům a jiným cizozemcům i proti Čechům k nim poběhlým. Proti všem! Protož jemu čest a chválu vzdejme." „Ale já, dítky milé, mám z toho radostného vítězství také zarmoucení. Tyto mé ruce," a vyzdvihl je rovně do výše, „včera snad, a jistě, lidskou krev prolily, jak metaly z věže kamení. Pro tu prolitou krev nejsou hodný, aby se dotkly těla a krve Páně! Žel mi toho, žel, ó žel! Ale jen tak bylo možná zvítěziti nad proradným nepřítelem toho svatého kalicha. Proto za vše čest a chvála Bohu na nebesích, a již, bratří milí, hodně přijímejme." Odstoupil od stolu, poklekl a zanotoval: „Navštiv nás, Kriste žádoucí, pane světa všemohoucího –" Všichni poklekli a zpívali s ním. Za tohoto zpěvu, jenž se hradem rozléhal a za hrad se nesl zářivým vzduchem, všichni přijímali. Kněz Abraham podával. Po přijímání hejtman Zbyněk Buchovec vystoupil na schody u kaple a tu stručně opakoval rozkazy již ohlášené a že za hejtmana a správce na Přiběnicích ustanoven bratr Ctibor z Hvozdna. Jirásek, Alois: Proti všem, Práce, Praha 1987