Alois Jirásek: Temno XXIV Na schodech k ní vynořila se nad spoustou hlav postava misionářova. P. Koniáš v černém vysokém kvadrátku na hlavě, v černém hábite přepásaném širokým černým cingulem, stoupal vzhůru po stupních, zvolna, v ramenou přikrčen, jakoby pod nějakou tíhou. Myslivec jej chmurně pozoroval, Helenka i Tomáš vzrušeně. Bylť to první jezovitský misionář, kterého viděli, jeden z těch, o kterých slýchali jako o největších, úhlavních nepřátelích, kterých se musili bát. A ten tu vypadal děsivě. Před nimi a kolem šum, hlasy i pokřiky podivení, úžasu nad kazatelem a nad tím, co to má na sobě, co nese, řetěz, že prý řetěz – Měl, najisto se přesvědčili, když stanul nad schody na kazatelně, nesa velký krucifix v ruce. Železný řetěz hrubých článků visel mu od týla přes prsa dvakrát otočený, dole spjatý železným hákem do posledního článku. Těžký ten růženec se neleskl a té chvíle ani nezachřestil, neboť P. Koniáš, bledý, s pocuchanými vlasy, zpod kvadrátku vyrážejícími, stál nehnutě, až se šum dole utišil. Do toho ticha pak se ozval nad zástupy zvučný, plný jeho hlas: „Nejmilejší! Vzývejme s vroucnou pobožností Ducha svatého, aby nás při našem kajícím rozjímání božským svým světlem osvítil." Vykročil k vysokému kříži u kazatelny, sňal kvadrátek s hlavy, padl na kolena, až řetěz zachrastil, a sklonil tvář do sepjatých rukou. Kantor Vondřejc zanotoval dole pod kazatelnou „Otče náš, milý pane!" a všechen zástup kolkolem i panstvo na schodišti i radní Doubrava zpívali starou tu píseň. Na skloněné hlavě kazatelově vyrážel nad týlem z tmavých vlasů červený vršek boule, která mu zůstala ze selského uvítání za poslední výpravy na Čáslavsku. Klečel, ani se nepohnul, pohřížen v pokornou modlitbu. Všichni dole zpívali, jen Machovec mlčel i jeho děti. Nikdo si toho nepovšiml, neboť oči všech upíraly se na misionáře, zhrouceného jako bez ducha. Když píseň doznívala naklonil se Machovec k Helence a přišeptal, teď aby se ztratili, ale pomalu. Nebylo to nesnadno, neboť stáli na kraji zástupu při samé podsíni. Tomáš chvilku otálel; byl by tu nyní bez nechuti zůstal. Vábilať jej podívaná na podivného kněze. Také Helenka váhala. Chtěla něco z kázání uslyšet, aby mohla slečně povědět. Než i zvědavost ji držela, ač plná neklidu i tísnivá. Nezmizeli tedy tak rychle, jak mohli. Uviděli, jak P. Koniáš, když píseň dozněla, prudce se vymrštil, jak rychlými kroky stanul u zábradlí tváří proti nim, bez kvadrátku, prostovlasý, krucifix v ruce. Za ním po zasmušilém nebi v pozadí vyvstával temný mrak. Bylo dusné ticho. Jím rozlehlo se hlasem zastřeným děsivou vážností: „A porta inferi erue, Domine, animas eorum –"A jasnějším tónem rozváděl misionář: „Tak církev svatá, když se modlí hodinky za mrtvé, třikrát opakuje tento veršík: A porta inferi erue, Domine, animas eorum, to jest od pekelné brány vysvoboď, Pane, duše jejich, od pekelné brány, od věčných muk a trápení bez konce, od věčné tmy a věčného ohně, od propasti pekelné, kdež panuje největší nepřítel lidského pokolení, ďábel." A líčil ďábla, šerednost jeho a jaké ouklady člověku strojí už hned od svého svržení. Machovec ohlédl se po dětech, které zatím ustoupily nenápadně k dřevěnému sloupu podsíně, právě když Koniáš vykládal, jaké hody měl ďábel v Čechách, když tu před třemi sty lety panoval král Václav Lenivý, ten, jenž dal utopiti sv. Jana Nepomuckého. Ten král že se dal do všelijakých prostopášností, takže se říci mohlo, že český král spí a Václav hoduje a všem žalostem hoví. „Sotva to ďábel zhlédl," pokračoval, „tak hned sobě na krk převěsil několik rozsívek, totiž Jana z Husince, a ten začna v Praze, po celém království chodil a ten ohavný černý koukol kacířského učení tak pilně rozsíval, že v nedlouhém čase víceji se zdálo v Cechách koukole než pšenice." Machovcem ta řeč o Husovi škubla. Hned se zas obrátil po dětech a pohledem jim dával znamení, aby šly. Poslechly, zmizely. On sám zas upřel oči ke kazatelně, z které P. Koniáš dáte hlásal, mávaje tu levicí, tu pravou s krucifixem, že když ďáblovi spálili Husa v městě Konstanci, tu že ďábel vzal hned zas jinou rozsívku, Jana Žižku, a tu skrze něho rozsíval v Čechách hrozné vraždy, loupení a boření, cizoložstva, krádeže, krve lidské a hlavně duchovní nelítostné přelévání. Machovci se pohnula ústa k úsměšku, ale stáhl obočí, zamračil se, když si všiml, jak tváře všech kolem jsou plné napětí, jak oči všech rozšířené tkví na misionáři. Sám sklopil hlavu a tak chvíli poslouchal, nerad, s odporem, kterak ďábel, když mu Žižka zahynul hroznou nemocí, převěsil si nové rozsévačky, Kalvína, Luthera, ale ti že nebyli lidé, ale hadové, kteří lahodným jedem svého učení otrávili kolik království a zemí a také české království. Machovec pozvedl prudce hlavu; oči jeho, hořící tajemným hněvem, upřely se na kazatele, pak na schodiště, na pány. Hledaly tam radního Mikuláše Doubravu. Našly ho, v pozadí shromážděných, samotného; klobouk držel ve svislých rukou, hlavu měl do prsou schýlenu. Chvíli jej pozoroval, mysle také na děti, teď že sedí u starého Lemfelda, ty že neuslyší této jezovitské nepravé, podvodné řeči. Zatím P. Koniáš vykládal, že světlo víry katolické v Čechách málem by se bylo udusilo, kdyby milosrdný bůh nebyl udělil na Bílé hoře vítězství císařskému vojsku proti nepřátelům Ferdinanda císaře a českého krále, kteří byli také a nejvíceji nepřátelé samospasitelné víry katolické. „Tam na Bílý hoře svatá římská církev zvítězila na přímluvu nejsvětější Panenky Marie a vítězí dál a s pomocí boží vyhladí zbytky kacířstva a napraví bludné ovce, které za Luterem chodí a jiní Jana Husu, jiní Kalvína a jiní jinšího bludníka a svodníka následují. A těchto bludařů je nejvíc v tomto kraji!" vyrazil Koniáš, a potřásaje pravicí před sebe, jako by na ně ukazoval, opakoval: „Ano, tady všude po panstvích, v městech i vesnicích, zůstávají ještě mnozí ve tmách bludů, pořád ještě jsou jim kacířské knihy nejmilejší, pořád je ukrejvají jako poklad nejvzácnější. Kdyby skrejše a sklepy, truhly a almary, kdyby komory a sroubky a špejchary mluviti mohly, ukázaly by nám pikhardské, zapověděné bible; kdyby se všecky došky rozpadnouti měly, vypadly by z nich postily jednoty bratrské, modlitby i kancionály žitavské a jiné, z Lutriján tajně donesené. Ale tito zatvrzelí písmáci zapomínají, že ten hrozný hřích na jejich vlastní vrub se vroubí, do jejich vlastních dlužních rejster se zapisuje. V své zaslepenosti se domnívají, že Svatému písmu lépeji rozumějí nežli kněží a učení. Sami si je vykládají a o něm mudrují. A kdo, kdo to jsou? Ať lásky vaše poslechnou: sviňáčkové, skotáčkové, kopáčkové, sedláčkové, ano i babice za doktory a vykladače Písma se počítají! Ó nešťastné krtice, slepí vejrové, kteří věříte všelijakým svodníkům slepákům, Žitavákům nebo husitským písmákům!" Za řeči maně položil krucifix na zábradlí, nezaraziv proud své řeči ani na okamžik. Jen rychleji mluvil a prudčeji. Jeho hlas zmohutněl i změkl, když pronášel: „Krvavé slze bych proléval nad skalnatou tvrdošíjností těch, kteří s neústupným srdcem blud svůj poznat nechtějí. Kdybych já zde před sebou všechny podezřelé vlastence, všechny čtenáře a písmáky měl, všem vesměs, ano k nohám jednoho každého bych padl a skrze všecky rány Ježíše Krista pro uvarování věčného zatracení bych úpěnlivě prosil –," nahnul se dopředu, ruce do výšky spínaje, „aby hříšně nemudroval a duši svou nezatracoval." Náhle se vzpřímiv, postoupil k velikému kříži, ukazoval na něj a s vášnivou naléhavostí volal: „Sem, sem ke Kristu Ježíši, kdo ještě bloudíte, kdo učení Husovu a Lutherovu věříte a bludařské knihy ukrejváte, sem, rozmilí cechové, podvodným čtením zavedení vlastencové, sem mysl, sem srdce a rozum k samospasitelné římské víře se vší snažností obraťte!" Ticho kolem jako by ještě tichlo za těch slov plných zanícenosti. Všichni hleděli na misionáře patrně strženi jeho plamennou vroucností. I Machovec zapomněl na odpor a poslouchal ne bez úžasu. Ale vtom jako by jej udeřilo, když P. Koniáš rychle pokročiv od kříže až k samému zábradlí, chopil se krucifixu, vychýlil se, a krucifix pozdvihuje, volal vášnivě: „Redite ad unitatem! Vraťte se k jednotě, k samospasitelné víře katolické, vydejte kacířské knihy, zřekněte se bludů. Kdo jednotu víry ruší, kdo jednu víru v ústech i v srdci, vnitř i zevnitř nevyznává, k jednomu bohu nedostane se navěky!" Vykřikl to s planoucíma očima, potřásaje pozdviženým krucifixem. Machovcovi jako by do duše zahřmělo. Tu zas uslyšel, co jej tak dlouho a stále a všude, ať v samotě lesní, nebo doma, tísnilo a soužilo, čím nedávno jej v doubravě o nočním shromáždění bratrský kazatel udeřil: „Kdo zapře mne před lidmi, zapřímť ho i já před otcem svým, kterýž jest v nebesích." To mu bůh teď skrze toho jezovitu zase připomenul – Svědomí se Machovcovi vzbouřilo. „Kdo jednu víru v ústech i v srdci, vnitř i zevnitř nevyznává –," znělo mu a na mysl lehlo. Slyšel další řeč misionářovu, jeho slova i výkřiky, ale jejich smyslu již nedbal. „Kdož by pak mne zapřel před lidmi.– –" Hleděl před se, ale již hrubě o to nestál, co viděl, co se kolem dalo. Před ním spousta hlav mužských vlasatých i lysých, ženských v čepcích i barevnými šátky zavitých; nad tou strakatinou rudý pruh sukna na kazatelně, nad tím bledý kněz v černé sutaně. Za ním, za vysokým křížem rostl černý mrak. V jeho stínu ztlumily se všecky barvy po domech, v zástupu; přišeřovalo se jako pod ohromnou tmavou klenbou. . Pod ní do dusného ticha rozléhal se hlas misionářův, tu mírněji rozkládající a hned zase hřímající. Ale pak Machovec zamžikal, když P. Koniáš pojednou chytl svůj velký krucifix vespod prostřed, a prudce se nahnuv přes zábradlí, prudce jej dolů vystrčil, jako by jej chtěl do zástupu hodit, a kouleje planoucíma očima vášnivě volal: „Tu ho máte, Krista Pána, syna božího! Tu ho máte, bičujte ho, kopejte ho, plvejte na něj, křižujte ho znova, když od svých bludů, od své zatvrzelosti nechcete pustit!" Ten onen v zástupu uděšen trhl sebou, zasykl, tlumeně vykřikl; a všude strnuti, všichni jako zmámení upírali nehnuté, rozšířené oči na kazatele, jenž opět se vzpřímiv, dále bouřil. Prve domlouval i prosil, teď hrozil hněvem a trestem božím a věčným zatracením. „O nox, quam longa es," volal, „quae facis unum senem! Tak praví Marcián veršovec, to jest ta noc ó jak dlouhá, když od večera do rána může člověk ušedivět. Za jedinou noc ušedivět, hrozně zkusit. Ale copak proti této noci ta nejdelší noc, po níž není dne, noc věčná! A to je peklo!" A jako by se jeho zraku otevřelo jako minulé noci, hleděl před se a začal je malovat. Pot mu vyvstal na čele, než ani na okamžik neustal, aby si oddechl. Mluvil rozčileně, gesta jeho byla prudší, vášnivější a všechny jeho pohyby. Tu ustoupil ke kříži, ale hned zase byl chvatným krokem u samého zábradlí, obraceje se ke shromážděným na schodišti u radnice, a zas, a to nejčastěji, do čela, na stranu do náměstí k valnému zástupu. Rozháněl rukama, zdvíhal krucifix, pojednou chytl levou za řetěz, potřásal jím, až řinčivě zaharašil, nadzdvihl jej, volaje, to že hle znamení kajícnosti, ale také že připomíná žalář, v němž pykají odsouzení zločinci, pekelný řetěz, pekelný, věčný žalář, z něhož není žádného vysvobození. „Tu budou přebídní zatracenci mít ustavičně na očích hrozné, ďábelské obludy, šeredné příšery a potvory, v uších nepřestávající hluk od hrozných křiků, lání a naříkání, na jazyku hořkost, v ústech neuhasitelnou žízeň, v srdci hrozný strach a v životě horší než vlčí hlad a po všem těle pekelné pálení. Ale nejhorší z muk jejich jest svědomí, kteréž je jako červ ustavičně hryže a neumírá –" Mraky letem stoupaly výš, kupily se a honily a slévaly se v ohromnou černavu. Vítr se zdvíhal. V něm třáslo se rudé sukno na kazatelně, v něm zavlály pocuchané vlasy nad bledým čelem Koniášovým, zavlály mu nad hlavou, právě když líčil strašlivá muka pekelná, jako by se ježily hrůzou. Dole v zástupu, nad nímž houstlo bouřlivé šero, zamlklá hrůza; ale když se pojednou tiše zablesklo, bylo znáti nepokoj, ulekané hnutí v celé té spoustě lidí. Vyděšeně se křižovali, a když nad nimi v ten okamžik P. Koniáš hřímavě volal: „Křižujete se a lekáte se božího posla, jediného blesku. Ale co je oheň blesku proti pekelnému ohni, co je rachocení hromu proti pekelné bouřce?", tu zaječel do dusného, ustrašeného ticha náhlý, úzkostný výkřik ženského hlasu, zakvílení a hned v to zoufalý, křečovitý pláč, prudké stkáni. Rozruch v tom místě kolem vyděšené ženy; a pohnutí běželo odtud dál zástupem jako vlna náhle vzbouřená. Machovec v ten okamžik ustoupil bez uvažování, bez váhání na šerou podsíň, a jak stanul pod jejím stropem a zahlédl z ní volný východ, už se neudržel. Jakoby puzen pospíchal odtud. Nezhlédl už, že kazatel záhy si vymohl ticho; hlas jeho opanoval a všecky zas jako by ukoval. Zněl pozdvižené, vyzývaje shromážděné, aby se káli, obzvláště tajní bludaři, aby nesloužili knížeti temnoty, ďáblu, tyranu lítému, ale aby se obrátili k svému králi milostivému, Kristu Ježíši, aby se utekli do města a pevnosti jeho svatých ran, odtud že bezpečně budou s ďáblem a bludy bojovati, tak že je mine věčná tma pekelná, tak že uvidí boha vtěleného, spasitele svého – A pak Amen. To již Machovec neslyšel a neviděl, jak P. Koniáš odchází z kazatelny. Potem zalit a bledší, mdlejším krokem sestupoval. Vtom rozkvílel se na zvonici děkanského kostela zvon; na divoká mračna zvonil, aby se rozletěla bez škody a zkázy. Té chvíle seděl starý Lemfeld doma ve své jizbě s Helenkou a Tomášem. Bělovlasý staroch vykládal jim tlumeným hlasem, přes tu chvíli naslouchaje nebo po dveřích se ohlížeje, o jezovitech; mluvil o nich tiše, ale s netajeným pohnutím, s nepokrytou záští, o těchto, kteří včera přijeli, i o jejich tovaryšstvu vůbec, on že je zná, ó, tohle že už je třetí misie, co pamatuje, to že zase bude nepokoj kolik dní, a v pátek, budou-li tu do patka, a jistě že budou, ti že hned tak neodlezou, v pátek aby si dali lidé i v kuchyních pozor, že budou ti misionárusové i do hrnců se dívat, nevaří-li někdo maso – A knihy – najdou-li – že budou pálit, ó, jistě, kantor že už na to cvičí mládež, bože, bože – A tenkrát, to bylo o první misii – Začal vypravovat příhodu, když také u nich, u jeho rodičů byli a stavení a všecko prohlíželi a prohrabávali. Machovec vstoupil. Helenka vyskočila chtíc mu naproti; hned však zarazila krok, jak mu pohlédla do tváře a postřehla, že je rozrušen, že se mu něco stalo. Mlčky podal ruku starému Lemfeldovi, jenž jej hovorně vítal. Machovec však nedbal; mlčky usedl na židli jako zmožený, opřel lokte o stůl, čelo do dlaní, přes které se mu svezly se spánků jeho dlouhé vlasy. Ve světnici, ve které se stmívalo od blížící se bouře, trapné ticho. Tomáš žasl, Helenka úzkostně pozorovala otce, bělovlasý Lemfeld starostně se dotazoval, co je, co se stalo. Machovec mu neodpověděl, ale spustiv ruce, sepjal je na prsou, prsty do prstů zatiskl a ztěžka zaúpěl: „Hřešíme, tuze hřešíme. Krista zapíráme. Bůh mne zas upomenul a skrze toho tam – skrze toho, och! Děti, děti!" XXIX Nazejtří, v pátek, loučila se svatá misie s Dobruškou. Po slavném vyzvánění všemi zvony pozdě odpoledne měl P. Mateřovský na rynku kázání. Bylo poslední, ne však závěrkou celé šestidenní činnosti hradeckých jezovitů. Ta se měla státi po kázání na hřbitově. Tam na volném místě za kostelem přichystal hrobař hranici suchého dříví. Oba jezovitští fámulové vytahovali u ní ze tří pytlů knihy většinou staré, ale také zánovní, hlavně ze Žitavy tajně sem dopravené, všechny tady pobrané. Byly mezi nimi také ty, které P. Koniáš přivezl si z Očelic, které sebrali na Skalce a jiné, které lidé přinesli po kázáních, hlavně Koniášových, sami, dobrovolně na děkanství nebo je tam tajně poslali. Také tři knihy starého Lemfelda, všecka jeho bibliotéka, dostaly se mezi ty na hranici odsouzené. Stařec sám jich nevydal, nepřihlásil se s nimi, aniž je tajně poslal; P. Koniáš mu je vydral. Stopu k nim našel na Skalce. Mezi knihami Machovcovi odňatými byla jedna s podpisy a zápisy rodu Jiřího Lemfelda, které měl Machovec vypůjčenu. Koniáš zeptal se na děkanství hned jak se vrátil ze Skalky, znají-li někoho toho jména. Uslyšel o starém měšťanu a že nic proti němu není, v kostele že sic často nebývá, ale ke správě boží že chodí jak náleží. Koniáš jen pokyvoval hlavou, jako by rád slyšel, hned však nazejtří časně ráno zašel s P. Firmem a s fámulem do Lemfeldova stavení. Dlouho se tam neomeškal. Za půl hodiny se vrátil na děkanství a položil tam, usmívaje se, tři knihy na stůl a ukázal na ně kulatému, žasnoucímu děkanovi: „Tu ho máte, zbožného, pravověřícího křesťana, Jiřího Lemfelda!" Teď ležely ty tři knihy na hřbitově mezi ostatními obnažené, oškubané. Strhlť z nich kostelník tak jako ze všech větších starých desky. Celá hromada desek se tu kupila, dřevěné desky koží potažené prosté i s kováním, mosazných rohů, se sponami i bez nich nebo s řeménky. Desky strhali, aby obsah jejich snáze chytil a rychleji vzplanul a shořel. Knihy byly označeny cedulkami s jmény dosavadních majetníků, jimž byly pobrány. Knihy však těch, kteří je dobrovolně odevzdali na děkanství, byly bez cedulek. Jména kajících majetníků neměla tu u hranice být vyvolána; té potupě ušla. To byla odměna za tu poslušnost. Kázání skončeno; po něm šum a hluk zástupu beroucího se za jezovity z náměstí do kostela na poslední misijní pobožnost. Před kněžími houfec žákův a žaček, jež vedl kantor Vondřejc a jeho mládenec. Zpívaje mariánskou hrnul se zástup ulicí kolem děkanství do hřbitovních vrat, do kostela, z jehož příšeří mihotaly se na oltáři plameny svěc trojí řadou jako zlaté hvězdy. Když pobožnost dokonána, když varhany dohrály, valilo se vše z kostela ven k přichystané hranici. Žáčkové a žačky s kantory před třemi misionáry v černých klerikách a vysokých kvadrátkách, před kulatým děkanem a jeho kaplanem v bílých komžích. Hřbitov nestačil, tíseň všude. I na obrubě stáli chlapci a výrostkové. Všichni byli dychtivi divadla, každý chtěl spatřit zvláštní tu popravu. Smrákalo se, ticho, ani zavanutí. Byl dusný, červencový podvečer. Ani lístek se nehnul na kvetoucích lipách u kostela; všude po hřbitově i dál za něj těžká jejich vůně. Pojednou v sraženém zástupu šerém jako vjedno slitém rudě prošlehlo. Plameny zapraskaly v hranici, prolézaly jí, vyrazily z ní a šlehaly do výše. Červená zář poletovala nejostřeji po těch, kteří stáli nejblíže: bledý Koniáš, krevnatý Mateřovský i P. Firmus, jehož široká brada začala se radostným dojmem hýbat, i děkan s kaplanem a za nimi městské právo, purkmistr, syndikus, radní, mezi nimi také Mikuláš Doubrava. Ti vzadu v zástupu se tlačili, krky natahovali, na špičky se stavěli, zvláště když od ohně se ozval misionářův hlas; to Koniáš měl krátké proslovení: ať zhynou ty knihy, kořen zla, dílo ďáblovo, plné bludů a kacířství, ať se s nimi spálí hříšná láska k nim. Pokynul a student fámulus podal první svazky a volal: „Knihy Václava Machovce, myslivce ze Skalky!" Kostelník je vzal a hodil nejprve starou bibli odranou, bez desek, do plamenů. Vtom kantor Vondřejc švihl pravicí nad hlavou, dupl nohou a zanotoval: Zapalte kacířské bludy – Do toho hned mečivý tenor učitelského mládence i příval svěžích hlasů dívčích a chlapeckých: Zkazte pekelné obludy, spalte pohanské nevěry – Za biblí padla do plamenů druhá, třetí kniha. Listy starých tisků žárem se prudce kroutily, čepejřily, černaly a v okrajích hned řeřavěly, hořely. A zase do nich žuchlo, jak kostelník i fámulus přihazoval nové; chomáče jisker vyletěly a zase chytal svazek za svazkem a zase volal student fámulus jména majetníků, Jiřího Lemfelda, jež prudčeji hnulo zástupem, jména sedláků očelických. Kniha za knihou míhala se nad žíznivými plameny, padala do nich. Hořely a hynuly radost a chlouba předkův, utěšení nejednoho pokolení ve chvílích úzkosti a zármutku, hynula jediná útěcha, opora i útočiště posledních věrných víře svých otců. V popel se rozpadávaly bible svatá i postila Husova, Komenského Praxis, Hlubina bezpečnosti, zánovní Klejchova Koruna pobožnosti a jiné a jiné. Měkké chuchvalce tmavého dýmu letěly k tmějícímu se nebi a s nimi hlahol školních zpěváčků, uvábených neobyčejným divadlem, zpívajících chutě, plnými hlasy strašlivou kletbu, kteréž nerozuměli, která, jakož všechno to autodafé, utvrzovala a sílila vštěpovanou jim ošklivost a nenávist k slavné minulosti a k velikým jejím duchům. Plným hlasem zpívali a slavili to, co, jak jim kázali, bylo pro spásu všech: Hořiž, hořiž, Jene Huse, ať nehoří naše duše – Na tvářích misionářů uspokojení; právo městské za nimi ve vážném postoji, jako by přihlíželo náboženskému výkonu. Jen radní Doubrava víc klopil zrak nežli se díval do plamenů, nebo úkosem pohlédl po hrozných misionářích a myslil na starého Lemfelda a Machovce myslivce, ten že se statečně rozhodl, a on, Doubrava, že pořád obojetný, jinou víru v srdci a jinou v ústech. A myslil na svých sedmnáct nekatolických knih a lekal se, jak dlouho ještě bude možná je ukrývat, jak dlouho ještě bude moci sám sebe tajit – Plameny vysoko šlehaly, praskaly, kotouče dýmu hustěji se valily a hlaholně nesl se dusným, červencovým večerem zpěv dětí nad hroby, za obrubu a dál mezi ztemnělá stavení roubená. Starý Lemfeld seděl doma v koutě u dveří skleslý, sepjaté ruce na klíně, hlavu pochýlenu, sám a sám. Nikoho neměl a co mu zůstalo drahého po předcích, staré knihy, jeho poklad, té chvíle pálili. A zpívali k tomu. Děti, odcizené děti zpívají, jak je ve škole učili! Temný ohlas jejich hlaholu zalehl až do šeré jizby, do smutného jejího ticha. V tmavém koutě u dveří vztyčila se bílá starcova hlava. Okamžik naslouchala, ale v tom už se potřásala od bolestného pláče – Jirásek, Alois: Temno, Československý spisovatel, Praha 1985