Václav Beneš Třebízský: Královna Dagmar Na trůně královském XII Ticho v Dánsku, o němž byla řeč začátkem kapitoly předešlé, začalo se pojednou měnit – také sice v ticho, ale kterým člověk tají v prsou dech, urychluje krok a rád by měl křídla ptačí, aby z kraje, jímž se rozhostilo toto ticho, byl co nejdříve... Zaletěla si na svých poutích světem do Dánska panna v šerém šatě se zkřídovatělou tváří, do jejíchž rysů nemožno se podívat, ale jejíž dech cítit již kolik hodin cesty napřed... V okolí města Ringstedu tato příšerná panna odpočívá... Nešťastný kraj, kdekoli si usedla, byť jen na několik hodin... Dechem jejím lidé jako mouchy padali a nebylo žádné – pražádné pomoci... Pod veskými střechami umíraly děti s rodiči... Těmhle neměl již ani kdo posloužit. Na lůžku v rohu prostičké světnice nebožtík ještě nevystydl a již vedle druhý se smrtí zápasí... „Jen co bych si rty mohl omočit... Jen kapinku vody! – Smilujte se..." Nešťastník již nedopovídá, nemůže, hrdlo se mu svírá jakoby nejužším kruhem železným, tváře i rty jeho promodrávají až do černá... Panna v šerém šatě se zkřídovatělou tváří kráčí dál... Ale jen o práh. Zdá se, že nechce minout ani jediného obydlí a že se chce podívat pod každý krov... A kdyby před ní uzavřeli dveře na nejtěžší závory, kdyby všecky skuliny nejpečlivěji ucpali, kdyby i okna zatarasili okenicemi, – příšerné návštěvnici vstupu zabránit nedovedou. Lidé již ani nepláčou. A když prý v očích vyschly slzy, vždycky bývalo hůře, než když si mohou prsa uvolnit pláčem a bědováním... Jen lomí mlčky rukama, až jim v nich kosti popraskují... Ve vybledlých obličejích jeví se hrozný, zoufanlivý výraz. Jedni se však přece druhých štítí, jeden by nevešel pod krov druhého, aby pomohl, za nevím co. Říkávají, že neštěstím lidé ještě tvrdšími a necitelnějšími se stávají... Panna v šerém šatě se zkřídovatělou tváří dýchá morovým dechem prudčeji a prudčeji... Už si prohlíží i ringstedské hradby... Jen několikráte potřebuje křídly ve vzduchu zaveslovat a už by se octla ve městě... Lidu zmocňuje se nenapravitelné zděšení. Jedni se modlí, leží na studené dlažbě chrámové rozestřeni, volajíce za arcibiskupem: „Miserere" a „De profundis"... Druzí utrácejí o překot, strach zapíjejí po krčmách a oddávají se nejnezbednějšímu životu... Člověk všude stejný, v krajinách, nad nimiž slunce pálí nejžhavějším železem, i v končinách půlnočních, od nichž nedaleko do zemí, kde téhož slunce kolik měsíců ani nespatří... Za obyčejných dob možno sice pozorovat rozdíl, ale když vyrušen ať již jakýmkoli způsobem z obvyklých kolejí života, všude zřejmou prastará výpověď: „Lidského mi nic nezvyklým není!" Pojednou však vidět v dědinkách štíhlou postavu ženskou, oděnou v jednoduché roucho s několika družkami... Opodál za nimi statný muž v prostičkém rouše plaveckém... Zdá se, že sleduje se zanícením každičký krok štíhlé paní, jež se neštítí žádného prahu a na každé dveře zaťuká, aby jí – mohou-li, otevřeli. K mladému muži v prostičkém plaveckém rouše přidružuje se jich více... „Jen rozkazuj, jasná paní, my jsme tvoji otroci... Nevýslovně šťastnou země, kde lidu královna matkou... A tys ještě více, jasná paní, než matkou... Tys těšitelkou v dobách nejhorších... Naše životy patří tobě..." „Chcete-li pomoci – jste vítáni!" Štíhlá postava ženská odhalila si s obličeje poloprůhledný závoj. Mužům, těmhle otrlým mužům, kterým málokdy ani slza neskane na osmahlé tváře, – zaronily se zraky a trvalo několik okamžiků, než mohli dobře prohlédnout. „Neřekl-liž jsem vám, že to královna?... A měli bychom se dát zahanbit, my muži?" Mladý plavec s rukávy vykasanými hovořil poněkud lámanou dánštinou. Ale mohl také dobře být z Jütlandu, kdež zvláště na pobřežích i přízvukem řeč se liší od zdejší... Mužové se dali do práce okamžitě. Měli jí dost a dost. Vesničkou rozletělo se rázem, že zde sama královna se svými pannami... A že tu i mužové, kteří nebožtíky odklízejí na hřbitov... Nic prý se neštítí, jsou všude, i tam, kde všecko vymřelo... A nikomu nic zlého se nepřihází... Onemocnělci na lůžku se zdvíhají, dívají se na náves, oči se jim lesknou, jako by se jim tak najednou vracel dřívější svit, tváře, na nichž zdálo se, že již smrt vytiskla pečeť svou, se usmívají a rty zsinalé, už také promodrávají, šeptaly: „Královna... Dagmar... nese nám zdraví..." A než se kde nadali, otevřely se dveře, na prahu pojevil se zjev, jakoby z nebe seslaný, s úsměvem okouzlujícím a tak lahodivým, tak milým hlasem... „Dejž vám tu Pán Bůh zdraví, štěstí..." „Dejž to, – dej... jasná paní... A tobě nesčíslněkrát tolik!" Nemocnému poněkud lehčeji, jako by všecko z něho spadávalo... Stírá si s čela pot a chce již i vstávat. Pouze, že mu nohy slabostí služeb upírají. Jinde zase na lůžku matka, kolem zástup dětí a jedno přes druhé běduje... „Kdo nás bude živit..." „Kdo se nás ujme!" „Matičko drahá... Neumírej nám! – Neopouštěj nás! – Už tě nikdy nebudeme hněvat – nikdy, milá matičko naše!" Matka sahá po dětských, běloučkých čílkách jen jako po paměti... Tak se jí zdá, že už jich ani nevidí, že těch hlavinek ani nemůže nahmatat. Na druhé straně ve světnici nebožtík – téhle ženy muž a těchhle dětí otec... Umřel včerejším večerem. A nebylo nikoho, kdo by jej vynesl... „Ty nás nesmíš opustit! – Jak bychom živi byli, matičko naše..." Děti tisknou stydnoucí ruku matčinu ke rtům s nejvroucnějšími polibky... „Postarám se o vás, pacholátka, já..." Na prahu vedoucím do světnice opět tu stála paní se svými družkami... „Dobrotivý Bože!... Anděla svého sesíláš..." Nemocná nemůže dále mluvit. Vzlykot tlumí její hlas... Matka klade vyschlou, skorém průhlednou pravici před oči, aby lépe viděla, zdali snad se jí ona slova, jež zaletěla před okamžikem k uším jejím, jen tak nezdála... Potom spíná obě ruce, namáhá se, aby se aspoň vzpřímila... Zatím vcházejí mužové do vnitra, berou nebožtíka na nosidla, jež si byli narychlo upravili, a vynášejí ho ke hřbitovu... „S Bohem – na shledanou... co nejdříve – muži můj... Pomodlete se, děti, za tatíčka..." V jizbici na okamžik ticho... Všickni spínají ruce a všem lpí na rtech: „Otčenáš." „Posilni se, ženo... ovlaž si rty..." Nemocná bere lahvičku do obou rukou a pije – pije si úlevu. Jak si oddychuje volněji. Jak si libuje! „Kdo jste, paní jasná, že se neštítíte těch našich chat, že se nelekáte nákazy!... Ó, povězte mi!... Odejdu brzy... co nevidět... ať mohu povědět vaše jméno tam nahoře..." „Tvá královna jest to!" zašeptala z družek ona, jež stála nejblíže. „Má královna?... Dagmar!... Tak se nesnížila ještě žádná dánská královna... žádná... A snad již takové nikdy u nás ani nebude!... Ó, dovol, paní nejjasnější, ať se na tebe podívám... Ó, líbejte, děti, tyhle nohy, tyhle ruce... Má královna!... Ona jde mezi nás, mezi svůj lid... Ona se nás neštítí..." Nemocná upírá kalné zraky své na královnu dlouhým – zpytavým pohledem... „Jen se chraňte, paní šlechetná, mořské ženy... Ta našim královnám odjakživa lásku lidu záviděla..." Nemocná klesá zpět na lůžko, oči se jí zavírají, přichází spánek – dobré znamení... Královna nechala zde láhev silného vína, poručila dětem, až se matička probudí, aby jí podaly občerstvení, a potom odešla zase o práh dál... Nemocná spala dlouho – velmi dlouho... Na děti kolem lůžka jejího také přichází dřímota. Hlavinka za hlavinkou sklání se níž a níže, až vždy jedna druhé navzájem se dotýkají. Nemocná probudila se teprve druhým dnem zrána. Děti dosud u lůžka dřímaly nejklidnějším snem. Matka si oddychla, jak mohla nejvíce zhluboka... Nedo-rostlátka také procitla... „Děsný sen!... Jak je mi dobře dnes!... Byl to anděl sám... A kde můj muž?" Žena se rozhlížela světnicí všecka udivena... Zdálo se, že se nějak ani vzpamatovat nemůže. „Tatíčka odnesli na hřbitov..." „A kdo?" „Ti, co přišli s tou paní – královnou!" „S královnou?" „Byla zde u tebe... hovořila s tebou... dala ti vína pít... tadyhle ještě nechala, abychom ti podali, až se probudíš! – Varovala jsi ji před mořskou ženou..." Matka se teprve nyní začala pamatovat. „Už vím, milé – děti – vím. – Čím se jí odměním... Kdybych jen věděla! – Aby krev její kolen nejpozdnějších byla nejšťastnější!" Královna Dagmar se kmitá od vesnice k vesnici, nepřeje si oddechu a jest opravdu všemu lidu zdejšímu andělem... Panna v šerém šatě se zkřídovatělou tváří bezděky před tímhle zjevem ustupuje a pouští kořist svou, již držela už v objetí, nejednou... Tak se zdá, jako by poprvé, co se světem plíží, byla přemožena... Mor mizí, jako by ho větry byly zanesly do hlubin mořských až ke dnu samému... Příšerná panna se Ringstedu vyhnula úplně. Královna jen o poznání bledší, ale zdá se, že tím podobnější zjevu nadzemskému... „A kdo jsi ty, mladý muži, jenž jsi obětoval život svůj a nadchl ostatní, že šli za tebou?" Dagmar spočinula na plavci, jenž se jí octl v patách, jako by jej větry byly přivály, nesmírně přívětivým pohledem. „Tys větší oběť přinesla – nepoměrně větší – já člověk, kterého život ceny pranepatrné..." „K čemu své jméno tajíš přede mnou?" „Nestojí za to, aby si je kdo pamatoval, – věř, jasná paní – že nestojí!" Plavec sice mluvil dánsky, ale přízvuk, jímž jednotlivá slova pronášel, byl tak zcela podoben onomu, jímž mluvila královna. „A přeji-li si, abych je zvěděla?" „Odpustíš – vím, že, jasná paní, odpustíš, zatajím-li je přece..." „Chtěla bych se ti ráda odměnit... Jak vidím, jsi prostý plavec, královský můj choť, jen co se vrátí, mne vyslyší... Ať zvím, za koho bych prosila... Mužů, již by tobě se vyrovnali, nemnoho... Vím, že obětavost tvá není odměnitelná... ale vděk svůj i svého manžela přece bych ti ráda dala najevo!" „Odměnou mně nejmilejší štěstí tvé a tenhle pohled tvůj..." Plavec mluvil ještě neustále dánsky, ale hlas se mu nějak chvěl a tak podivně lámal slova, jež pronesl, jako by touhle řečí mluvil teprve od několika týdnů... „Buď šťastna, jasná paní..." Mladý muž potom rychlým krokem odkvapil. „Což ho nikdo z vás nezná?" Královna se obrátila s touto otázkou k jeho spoludruhům, kteří mu pomáhali. „Nikdy jsme ho před tím neviděli." „A neřekl vám, odkud by byl?" „Někdy tak zatrhl, jako by se byl narodil ze slovanské matky!" Královna se potom již neptala po ničem... Na mysli jí však tanul opět onen rytíř, jenž vedl druhdy zástupy Valdemarovy proti královským... Kdo by to jen mohl být! Prostý plavec nikdy... „Dostihnete-li jej, pusťte se za ním... Ať se vrátí! – Že mám pro něho cosi velmi důležitého... Řekněte, že potřebuji spolehlivého posla! – Pátrejte po něm a zprávu jakoukoli přineste mi do hradu..." Královna zaměřila potom se svými družkami k Ringstedu. A touž chvílí, kdy stanula před hradní branou, přicválal zástup jezdců nejprudším tryskem. Ten, jenž jel v čele, seskočil letem s koně a několika prudkými kroky octí se u královny... „Co jsem vystál o tebe ouzkostí..." Již tiskl však na rty a tváře mladé královně nejvřelejší políbení... Byl to sám Valdemar a vracel se ze své jízdy na východní pobřeží baltické, kdež ho byly jednotlivé kmeny provolaly knížetem... Cesta trvala dlouho – už třetí měsíc. O strašlivém hostu, jenž prý Dánsko navštívil a jemuž se tam odtud nechce, dověděl se od rybářů. A těžko povědět, jak dlouhou mu byla každá hodina, jak nepřečkatelnou jízda suchou zemí, jak nekonečnou plavba mořem... Snad zachvácena i jeho choť, snad i dědic jeho koruny... Panna v šerém šatě se zkřídovatělou tváří nečiní nejmenších rozdílů, touž dotěrností, kterou překročuje prahy chudičkých chat, plíží se i mramorovými schody, po nichž rozloženo drahocenných koberců, do komnat, kde lůžka vystlána hedvábím, zakryta damaškem a nad nimiž nebesa s korunou císařskou či královskou... V Kodani chotí své nenalezl. Odjela prý do Ringstedu... Mladinký králevic prý byl také nemocen; ale panna v šerém šatě se na něho podívala jen oknem, a když uzřela sedět při něm matičku, jež sleduje každičký výdech svého miláčka jedináčka, – bylo jí přece jen líto, aby této rodičce žalost připravila. Obyčejně dávají v královských nebo císařských rodinách své děti, své zlato – na starost jiným... Král Valdemar hnal potom koně do úpadu... Cestou z Kodaně do Ringstedu vyměnil si jich několik. Nemíval ve zvyku ani okamžik se zdržet. „A kdes chodila, choti má?" Královna upřela na Valdemara temně modré oči s takovou něhou, s takovou láskou, jako by ho již tímhle pohledem chtěla prosit za odpuštění... „Mezi nešťastníky..." „Nerozumím ti, drahoušku!" „Mezi nešťastníky, postiženými ranou morovou, jichž každý se štítil, jichž nikdo si nevšiml..." „Ty – Dagmaro!" „Já..." „A což, kdybys sama byla ulehla?" „Měla jsem pevnou – velmi pevnou důvěru. Když miláček tvůj i můj na lůžku sténal, svírán prudkou bolestí, když volal neustále: ,tatíčku – tatíčku...', já učinila slib, jestli se nám uzdraví, že půjdu mezi lid, do vesnic, od chaty k chatě, a že těm lidem, seč stačí síly mé, v bídě jejich budu hledět ulehčit... Miláček tvůj i můj se pozdravil a já slib svůj vyplnit musela... A potom se začal mor z okolí Ringstedu ztrácet... A byl nám nápomocen neznámý muž, jenž se zdráhal povědět jméno své a zmizel nám před očima... Však jsem za ním posly poslala..." Král Valdemar políbil 'nyní svou choť ještě vřeleji než tenkráte, když ji poprvé na břehu dánském přivítal, ještě upřím-něji, než když mu podávala na skvostné podušce synáčka dědice, a zašeptal: ,Již jsi přemohla strýce mého, nad morovou pannou jsi zvítězila a koho ještě dovedeš učinit neškodným?" A sotvaže do hradu došli a zasedli oba k chlapečkovi roztomilému, bylo tu poselstvo z bodrcké země... „Od Estrichsona Niklotovce?" „Od otce Dobrohosta... Od knížete ovšem též..." Obličejem královniným zakmitla se radost s nedočkavostí... Král Valdemar rozevřel listy a četl... Ale čelo se mu chmuřilo temněji a temněji... Dagmar ztajila v prsou dech... I ten pacholíček na jejím klíně se zarazil a těsněji k matičce se přitulil. Královna téměř se ostýchala, aby se zeptala, co v listech nového... „Jsme již dost silni... můžeme se měřit s celou německou říší... natoť s několika hrabaty... Němci na hranicích bo-drckých začínají prý se opět povážlivě hýbat. Estrichson žádá o pomoc... o rychlou pomoc... Zatím několik set helem a lodic vypravíme... Budeme vidět, jak dále!" „Staří vlchevci rozněcují lid, jest obava, aby se proti nám nespojili s Němci..." Král Valdemar se zamyslil... „Však budeme připraveni, aby nás události nepřekvapily…" A ještě ten den rozeslal Valdemar po svých věrných, ke kterým bylo nejblíže, aby se přichystali do pole... I sjelo se jich za kratičký čas, že budou moci nové knížectví bodrcké hájit před záplavou německou... A vydali se na more nejkratší cestou... Lodic bylo dobře ke třem stům... Loďstvo dánského krále Valdemara II. již tehdáž čítalo počet, jemuž do deseti tisíc málo scházelo... Žádné z tehdejších království nevyrovnalo se námořní moci dánské. Anglicko bylo jen pouhý stín a Švédsko s Norvéžskem se také s jižním svým sousedem nijakž měřit nemohly. Bouře, které se nyní objevovaly na obzoru dánského pomezí, budou asi jen zkouškami, aby se nepřátelé přesvědčili, jak za několik pokojných let národ dánský zmohutněl… Beneš Třebízský, Václav: Královna Dagmar, Vyšehrad, Praha 1989