Zikmund Winter: Mistr Kampanus Šel v klid světa jiného Mrštný mistr Basilius dohonil mistra Mollera u mostní věže právě pod dvanácti hlavami lidskými na železných roštích vztyčenými, jimž denně byli společností nebeští ptáci, vrány, ostřížové a sokolové, kteří sem se slétali z věží pražských i z kraje. Mollerus kráčel svým těžkým, líným krokem. Basil jemu po boku. Po několika prázdných slovech Basilius řekl: „To jsme tedy z akademie dimissi, jsme navždy propuštěni z profesí, to už tedy nejsem profesorem?!" „Ba tak! Bodajže," odvěce Mollerus suše a stručně. „Tedy prosím tě, optej se u hraběte Michny, kdy bych měl se přihlásiti, můžeš-li, přimluv se, abych nebyl sekretářem při těch nynějších konfiskacích, věru, takového úřadu, pro který lidé pláčí a klejí, bych nevzal, budou na Hradě zajisté ještě také jiné práce, k nimž se spíš hodí bývalý profesor!" Mollerus při posledním slově se ušklíbl posměšně. Pak slíbil, že se přimluví: „Já také v komisích konfiskačních," doložil, „nerad bych pracoval, ne že by mne bolelo, dyž urození páni, stateční rytíři a opatrní měšťané, všecci stejně durní a nadutí, ztrácejú statky, to ne, mně vždy spíše velel rozum a zbadal su již před lety, kam to vaši stavové dotáhnú, kam dondú, šak já tu capinu čul, ale včil mi zase na odpor rozumu vystupuje ta ohromná, veličizná hromada konfiskací, a nelíbí se mi ti, kteří je provádějí a bohatnu, sú jako divá zvěr, tož myslím, že tím vaše patrie bude zničena, a té je mi přece líto. Proto su rád, že mně Michna dal inou úlohu, správa university se mi dobře hodí, možná, že se včil do koleje Karlovy vstěhuju, že tam budu mít bývání." Basilius chtěl něco říci, nevěděl jak, vrtěl se na krátkých nožkách. „Víš, nezlob se, odpusť, víš –" „E, co by, nu, ven s tím," pobídl ho Mollerus líně. „Já na tvém místě bych byl se do dnešní komise netiskl, myslím, že jsi do ní vstoupil naschválí, bylo hrozné pohledění na Kampana, zahanbovalo ho to, odpusť, že ti to pravím, je to smutné theatrum v koleji Veliké odbyto, ale bylo hrozné a nemusilo býti!" Mlčel chvíli Mollerus. „E, co by," pravil pak, „upřímně ti povím, nejsu potmehúd, žádnoho nechci prekabátit, veru, mně se nechtělo do toho, Kampanus sic zasluhoval ponížení, keré se mu stalo, ale pravdu máš, že se to mohlo vykonati bez onoho theatrum, ale jest v tom ženská, bůh ví, proč moja manželka na Kampana se tak mnoho zazlila; nějaký hněv bych chápal, Kampanus ublížil mně dost, činil mi vždy od nejprvšího času protiven, ale ona proti němu má zrovna zběsilý vztek. O tom, že budete propuštěni, věděla už dávno, a vždy mne nutila, abych já byl od Michny vyvolen k té úloze oznámit vám, že je konec. Já musil Michnovi o to říkati. Je to opravdu ženský jedovatý, mstivý úmysl, ona sic pravila, že to bude pro mne akési zadostiučinění, ale jak vidíš, su upřímný, byla to ženská mstivost, moja žena je pavúk morský, čert, čert, a přiznám se ti, že mně bylo v Karlově koleji dnes vpravdě tuze horúco; když su se do něho zadrapoval, badám, že přec nejsu tak tvrdý zbojník, jak se dělám, bylo mi jako v peci horúci. E, co by, ven s tím, bylo mi ho i líto, byl tak bledastý!" „Myslím," pravil Basilius, „že svého úpadu nepřežije, jest už od některé doby velmi malátný, býval ráznější, zdálo se, že nějaké břemeno dne unese, ale teď nevím, nevím." S tím rozžehnali se přátelé od sebe. Dlouho stál Kampanus u vyšší katedry, když všickni odešli, dlouho stál v prázdné slavnostní síni starobylého Karolinum. Když pedellus podruhé přišel k němu a něco promluvil, Kampanus vzal hlavu do obouručí, jako by chtěl probuditi se, kráčel pak zvolna, poněkud po stařečku nahnut, do své habitace. Těžce dýchal. Pořád si rukou přejížděl čelo, jako by chtěl nějaké myšlenky zahnati. Ve dveřích řekl pedelovi, že má v hlavě chaos, jako na pražském mostě bývá, a že mu hučí v ní jako voda u Nových mlýnů. Ocitnuv se sám, klesl do stolice šeptaje: „Finis, konec –. Co se mnou? Co učiní Troilus, co Žabonius, ten nemluvný, tichý, trpělivý? Ten je mlád ještě, mládí nezoufá, ale co Troil, co já? Přísahal jsem, že se odtud nehnu živ či mrtev, – Basilius má dvojí tvář, ten asi věděl, jaké chystá se mi pohanění, – Mollerus – poběhlec víry – líný hráč – správce akademie!" – A zase divoce hučelo mu v hlavě jako u Nových mlýnů Vltava; vstal, držel se stolu, aby neupadl. A potom klesl do stolice obšírné a mluvil k sobě nahlas: „Jsme-li tím koncem tak zhola nevinni? Já jsem nevinen? Zdalipak dělali jsme, co jsme měli? Kdo z nás činil co na obranu akademie? Nikdo nic. Proč nejel jsem přímo ke králi? Byl jsem nečinný, líný, pohodlný, mizerný, skládal jsem verše, hovořil jsem verši tomuto tvrdému, hluchému okolí, psal jsem o milostivosti, která Caesara učinila bohem, psal jsem mecenátům akademie, ale těch není, Caesar umřel dávno, prokleté stáří, které jen blábolí a není činu schopno!" A opět popadal se za hlavu, přitom pobíhal světnicí jako lesní zvíře v kleci zavřené, brzo loktem, brzo kolenem o zeď narážeje. Když se všecek až k smrti unavil, ztišil se. Zavřev dvéře na závoru, usedl. Pak vstal a svlékal se. Za chvíli zase oblékal se. Otevřel závoru, šel prázdnou chodbou v koleji Karlově dvéře od dveří, vešel do auly. Když zhlédl vyšší katedru červeně, slavnostně pokrytu, zase chytil se za hlavu oběma rukama a utíkal do svého pokoje, zavřel se, hodil sebou na lože, jak byl, všecek oděný, a zůstal ležeti v strnulosti. Nedostal se k němu ten den dopoledne ani dědeček Revír s Jeníkem, nedostala se kvečeru k mistrovi ani kolejní kuchařka, stará Háta, nesoucí vařenou řepu a kousek vepřového masa. Když zvonili u Sv. Havla klekání, Kampanus otevřel okno do kolejní zahrady a hleděl k bledému nebi, jež právě dnes zdálo se mu býti chladným, tvrdým, hluchým, nemilosrdným. Na rty tlačilo se mu rouhání Bohu, Bohu, který nevyslyšel. Místo rouhání za chvíli přes rty dostala se výčitka a z ní naráz zrodil se pláč – „Bože, hleď, dopustils, aby zničeno bylo od nepřátel Karlovo slavné dílo – Karlovo slavné dílo," řekl a již pršely slzy jako hrachy ze smutných, zoufalých očí – „jediné učení naše staré, slavné – konec –" Tu noc nespal Kampanus. A mdlobou-li zavíraly se mu oči chvílemi a pohasínalo-li vědomí, vždy zase prudce jimi zatrhlo a on probouzel se do tmavé noci; přes tu chvíli zdvihal se z lože rozházeného a chodil pokojem, otevíral okno, aby ho nezadusila bolest srdečná, a zase ulehal bezměrným smutkem sklíčený a vysílený, aby při prvních zvucích hodinového cimbálu rathouzního a jak první písknutí ponocného doniklo sluchu jeho, vymrštil se z lože zase. V tom děsném neklidu jeden okamžik měsíc do tmy vrhl hrst zeleného světla. To světlo přelétlo obraz Karla Čtvrtého, krále a zakladatele, – hlavou Kampaňovou horečnatě rozpálenou probleskla vzpomínka na založení starožitné školy, jasně viděl onen veliký pergamen s visutou bulí, kterým král ustrojil hostinu Múz doma, tady, aby synové této země nemusili sbírati drobtů se stolů cizích, vzpomínal prvních nesnažení, oživnul mu v mysli muž vyzáblé tváře, bez vousů, s kněžskou pleší, velikých, hlubokých očí, muž, od něhož se lila druhdy ušlechtilá řeč, jakoby kvítečkem prosejpaná, a druhdy hřmělo napomínání hříšných tam v Betlémě v kapli; vzpomínal mistra z Husince, mistra Jana, rektora universitatis, který zjednal Cechům právo proti cizím, viděl v duchu mistra tak živě, jako by ho malba vystavovala, a mistr rektor byl smutný. Kampanovi v rozpálenou hlavu vplynula osoba jiná jako stín světly, Jan Šindel, hvězdář, medikus, a v historickém pochode objevil se hned za ním Jakoubek Stříbrský s kalichem. „To ten můj předchůdce," vzpomínal Kampanus, „to ten, od něhož kalich s krví Páně stal se znakem české naší školy vysoké, ó šťastná dobo mladé školy!" A hroužil se Kampanus v myšlenky, pomněl tlustého sladovníka Řecka, hofrychtéře Laudy, kteří založili koleje při universí, představoval si v duchu šumný rej a živý ruch v kolejích, vzpomínal onoho slavného písaře Prokopa, jenž první z katedry vykládal o městských knihách a právech, první a dřív nežli na jiných akademiích za hranicí. – – Odcházela od Kampana zvolna mysl tesklivá, čím hlouběji se hroužil v vzpomínky, čím světleji dostavovali se k nim starodávní učitelé a rektoři, které Kampanus znal dobře z knih, kozí vázaných a prolamovanou mosazí pobitých. Šeptal si: „Vítej, vítej, svatý stíne prvního mistra, jenž přinesl do školy vznešeného Vergilia, vítej, mistře Řehoři!" A dlouho myslil Kampanus na toho českého Římana, a tak srdečně, jako by jeho starožitným bratrem byl. Vzpomínal i Kornela Všehrdského, juristy, který vážil si jazyka svého mateřského nad latinu lidí učených, v mysli ožili mu Václav Písecký a Zikmund Jelenský, kteří milovali zemi Vergilia a Horatia víc nežli zemi českou, chladnou; nevyčítal jim; pokyvuje hlavou chválil Jelenského, kterak žil v cizině na slávu jména českého; kmitl se Kampaňoví hlavou též obojetník kněz Cahera, první rektor víry evangelické. Dlouho obíral se v duchu s Matoušem Kolínem, českým Rekem a poetou; k mysli vynořili se mu mrtví, které Kampanus znal osobně, byl mezi nimi i bohatý, schránlivý Kodicillus, který bázlivě zapřel upáleného mistra Jana. – Kampanus již klidně ležel na loži. Tiše mu plynula na mysli postava za postavou a mistr se všemi rozmlouval. Srdečně vítal jako ve snu dobrého, starého, pečlivého tatíka českého učení vysokého, mistra Bacháčka, ale do duše se mu náhle tlačil smutek a tichá slova přemkla se Kampaňoví přes zuby: „Dobře, tatíčku, žes nedočkal se, kterak z chrámu lí bezných Múz strhány zdobné květiny – –" Kampanus vidí v duchu kolegy nedávno zesnulé, mrzutého Skálu, popelavé, vyschlé tváře, čiperného mistra Vavřince Nudožerského, který hrozí, doktora Jesenského, který také zdvihá ruku – otevírá ústa – v nich krev – Kampanus vyskočil z postele naráz do tmy, a v té tmě potácel se semotam v nevyslovitelném zděšení a na všem těle se třesa. Ponocný pískal šestou noční hodinu podle českého orloje. „Proč přišli stínové do mé hlavy mdlé?" „Kdo je poslal?" „Proč kývali, proč hrozili?" Tak se Kampanus ptal, nemaje, kdo by mu odpovídal. Oknem do tmavé světnice vanulo povětří vlhké, studené. To chladno přivedlo rozespalého mistra zase k samému sobě. Ztišil se. Rozkřesal a rozžehl olejny knot na kahanci. Zahleděl se v obraz Karla Otce. Pak usedl a dlouho díval se do mdlého světla, jež živořilo v kahanci. Náhle vzchopil se. „Vím, proč hrozili, rozumím, proč kynuli, vím to, napravím svoji vinu, napravím naši vinu, velikého nedokáži ovšem nic, také nemohl jsem dříve nic, co zmůže starý člověk proti násilí ruky tak mocné a železné, co mohli zmoci tři čtyři v světských bězích neobratní mistrové proti tolika mocným a mohoucím, co proti Martinici, Slavatovi, Lichtenštejnovi, co proti řádu bratří jezovitských? Ó, tiť jsou veliké a silné vojsko – a proti němu čtyři ubozí profesoři! – A defenzoři akademie i náboženství zvěšeni a postínáni – hlavy jejich na věži. – Nemohli jsme nic odvrátiti, smrt školy nemohou mně předkové vyčítati, ale rozumím, vyčítati mohou, že jsme zrušení školy přijali tak klidně, tak tiše, byli jsme povinni těm, kteří ji přišli zničit, a všemu světu oznámiti, že vysoké učení Karlovo jest umořeno a zničeno bez práva a spravedlnosti; nebylo dobře, že jsme uposlechli Troila řkoucího, kde síla slabá, mlčí se, my neměli mlčeti, kdo mlčí, souhlasí. – Budu protestovati, pozdě sic, ale pozdvihnu hlas svůj přece, páni na Hradě neradi slyší protestace, proto bubnováno, aby nemohl mluviti Budovec, Kaplíř a jiní tam na černém theatrum na rynku, já budu protestovat sám, děj se co děj, budu protestovati tomu knížeti vůči! Nesmí se praviti, jakož nějaký dareba posměšně vytlačiti dal: Hic iacet et tacet universitas Pragensis, iacet et tacet! Nesmí se praviti, že hrdousená akademie mlčí!" Winter, Zikmund: Mistr Kampanus, Československý spisovatel, Praha 1974