Jaroslav Vrchlický: Noc na Karlštejně Dějství druhé, 6. výstup Král PETR a ALŽBĚTA (Chvíli hluboké ticho. Poté slyšeti za portiérou, zvenku do ložnice Karlovy vedoucí, kroky a tlumený hovor, který se stává rychle zřetelnějším a prudším. Scéna tato mluví se po veliké pause za dveřmi) PETR (za portiérou) Když ti však, hochu povídám, že císař dobře ví o mojí návštěvě, že svolil k ní – že sám arcibiskup Arnošt za mne mluvil... ALŽBĚTA (za portiérou) To všecko ti, pane, nepomůže. Mám přísný rozkaz nepouštěti nikoho; jediný vévoda Štěpán měl slyšení, a ten právě odešel druhými schody nalevo. PETR (za portiérou) Právě s ním jsem na schodech se smluvil. Císař na mne čeká – nedělej tedy okolků! ALŽBĚTA (s rostoucím hněvem za portiérou) Budu volat o pomoc, to jest násilí, jak sem, pane, vnikáš! PETR (ještě za portiérou) Však ty popustíš – nerad lovím potmě... (Mezitím vtiskl Alžbětu na jeviště) ALŽBĚTA (vyběhne ze dveří, za ní Petr) Co chceš? – Já nesmím pustit nikoho a císař je na modlitbách. PETR To mi právě vhod, milý panoši, neboť nejdu kvůli císaři, ale kvůli tobě. ALŽBĚTA Jsi šílený. Proč kvůli mně? PETR (se k ní blíží s rostoucí vášní) Nač přede mnou tajností? – Vím všecko, všecko, sladký panoši – ty nejsi, co se zdáš... ALŽBĚTA (ustupuje před ním) Nechápu, co pravíš – jsi na omylu. Nutíš mne, bych volal o pomoc. (Stranou) Bože, Bože, co jen si mám počíti? PETR Však bys tak přede mnou neustupoval... Proč by muž muži nepodal bez ostýchání ruku? Dej mi polibek a uvěřím – že nejsi dívkou! ALŽBĚTA Ty šílíš, pane! Pomni na hněv císařův. Budu volati! PETR (ji stále pronásleduje) Políbení, nebo budu volati já! ALŽBĚTA (ustupuje) Toho neučiníš! PETR (se k ní tiskne) Ba, že učiním! Políbení jen jediné, mne neoklameš, já tě stopoval od řeky do lesa k hradu, já vím, žes dívkou – já tě miluji! ALŽBĚTA (učiní posunek, jako by tasit chtěla) Zpátky, smělče! PETR (V největším stupni vášně) Tak tedy takto se mnou chceš hovořit? Dobrá, snad spíše se smluvíme! (Tasí rovněž) ALŽBĚTA (Přiskočí rychle, vytrhne meč Petrovi, zlomí jej a hodí mu jej pod nohy) Zpátky, smělče! – Zde ses těžce zklamal, králi jerusalemský! Teď jdu pro císaře! (Odchází k portiéře u kaple) PETR (žene se po ní) Stůj, krásná zmije! ALŽBĚTA Sem! Pomoc! Nápomoc! (Vtom vyjde z kaple KAREL IV. a za druhou portiérou objeví se arcibiskup Arnošt. Petr zaražen ustoupí, císař udiven vkročí doprostřed, Arnošt s klidným úsměvem pozoruje celé skupení) Dějství druhé, 7. výstup KAREL IV., ALŽBĚTA, PETR a ARNOŠT KAREL IV. Co jest – co se zde děje? – Aj, náš milý bratr a host v tak důvěrném hovoru s mým pážetem. – Toť dnes z nočních návštěv ani nevyjdu! (Zpozoruje meče na zemi) A zbraně... tedy spor? Aj, co to znamená? ALŽBĚTA Jeho Milost násilně přes můj odpor vnikl do této komnaty. KAREL IV. A tys horlivě zastával svůj úřad. (K Petrovi) Čím ti mohu posloužiti v tak pozdní chvíli, pane bratře? PETR (ustupuje v rozpacích) Císařský pane... ARNOŠT (předstoupí) Vina jest moje, Milosti. Zapomněl jsem po večeři ti oznámit, že přeje si král Petr prohlédnouti domácí kapli tvou při osvětlení; vyprávěl j sem mu totiž, jak lesk drahokamů zvýšen září tisíce světel kouzelný dojem působí. Páže nevědělo o příchodu Jeho Milosti. Já na to vzpomněl právě před chvílí a chvátal jsem předejíti nedorozumění; vidím s lítostí, že přišel jsem pozdě. KAREL IV. Vždy včas, by vše bylo vysvětleno, Arnošte! (K Petrovi) S radostí, milý pane bratře, nejen skromná domácí kaple moje, nýbrž i kaple sv. Kříže a sv. Kateřiny je ti k službám; doufám, že dal milý Arnošt rozsvítit všecky svíce podél zdí! (Pokyne směrem k domácí kapli) Arcibiskup bude tak vlídný, že provodí tě, jako ve dne činil, a svede tě pak druhými schody na dvůr. A nyní dovolte, pánové, bych vám přál „dobrou noc!" PETR Teď mě skoro mrzí dětinské přání mé; odpusť, že tak pozdě jsem vyrušoval, ctihodný Arnošt věru vinen jest... KAREL IV. Naopak dobře činil, že tě na noční vzezření kaplí upozornil. Lesk českých drahokamů je při záři světel vskutku okouzlující (kyne k portiéře) a stojí za podívanou. (Významně) Dobrou noc, pánové! ARNOŠT Bůh s tebou, Milosti! PETR (k sobě) Nepovedlo se. – Aby to ďas! (Odejde provázen Arnoštem do domácí kaple. Alžběta se uchýlí za portiéru) Dějství druhé, 8. výstup KAREL IV. (Sám. Přejde ložnici, pak se na chvíli zastaví) To není pouhou náhodou! – Král Petr byl v rozpacích – páže se rdělo a třáslo – jediný Arnošt opanoval klidně, jak jeho obyčej, všech rozčilení! Ví Bůh a svatý Václav! S tou kaplí při večerním osvětlení to byla pouze výmluva – včasná výmluva – nic jiného! Král Petr měl jiné zámysly. (Přejde a zastaví se) Ale jaké? – Proč přišel hned po mé rozmluvě se Štěpánem? – Snad ho hledal – není mi známo, že by tak dobrými byli přáteli, aby zvěděti musel hned král cyperský výsledek politického poslání vévody bavorského. (Po chvíli přemýšlení) Zeptám se Arnošta, je přímý, jest můj starý přítel. (Náhle se zarazí) Ale kdy se ho zeptám, dnes již nepřijde; počkám do rána, musím počkat. (Zamyslí se) A což páže? – Ano, vyptám se teď pážete. (Jde k portiéře vedoucí do předsíně a náhle se zastaví) Ten hoch se podivně chvěl, zdálo se mi, jako by v tom rozčilení změnil svůj hlas –ten hlas mi byl velmi známý –jeho postava, tahy jeho obličeje... Bože, mně se rozednívá... (Uzří na zemi přelomený meč, zvedne jej a prohlíží) Mám světlo! – Hoch láme těžké damascenské meče jako mrkve – kdo umí to v celé říši? Císařovna jedině; roztrhnouti kovový pancíř shora dolů jako kus plátna, přelomiti podkovu jest jí hračkou. To jest ona! (Jde k portiéře a opět se zastaví) Jaké však by mohla míti císařovna úmysly? Snad se přece klamu? – Jednám vždy s rozvahou, zde však nadarmo se namáhám překřičeti vnitřní hlas, jenž praví mi, že páže to jest císařovna! Praví mi to onen hlas proto snad, že toužím po ní, že milá a sladká by mi byla její přítomnost? Což klamu-li se? (Rozhodně) Však pážete se vyptám, poznám přece, na čem jsem, a je-li to ona a bude-li jako posud hráti svou úlohu výborně, budu s ní hráti také. Uvidíme! (Odhrne portiéru) Pojď sem, hochu!