Julius Zeyer: Jan Maria Plojhar III Přisedla k oknu a začala dychtivě číst: Žilť v chudém kraji spravedlivý muž; slul Gautama. Ač mnoho synů měl, přec cizích bída jej tak dojala, že mezi chudé statky rozdělil. Měl všeho všudy malé stádo krav, to přihnat dal, a když je rozdával, tu žehnali mu nuzní modlitbou. Syn Načiketas prvorozený sám seděl opodál a rozjímal: Kdo dobrovolně statek v oběť dá, ten získá statek, který nemine! Čím větší dar, tím větší odměna; Z tak chudých darů nuzný tedy zisk jen bude mému otci dobrému. Tak šeptal si a lítost veliká nad Gautamou mu srdce svírala a vstal a pravil mu: „Už nemáš nic, co dát bys mohl? Nic, co drahé ti?" „Ne" odpověděl otec, „je to vše." Děl na to syn: „Můj otče, mýlíš se! Mne miloval jsi láskou něžnou vždy. Pro větši zisk svůj koho daříš mnou?" Tu Gautama se lekl smrtelně a bylo mu, jak by mu syna kdos rval z náručí, a nemoh promluvit, však myslil si: Zda bozi slyšeli, zda nesmírnou tu oběť žádají? Bled mlčel stále, jinoch stále však se otce tázal hlasem prosebným : „Nuž, komu dáš mne? Otče, promluv přec!" Tu zloba z velké lásky povstalá jak temný dým z posvátných plamenů se v srdci rozbouřila otcovském a zvolal vztekle: „Smrti tebe dám, když přesmoc, bloude, darem býti chceš!" To slovo vyletělo jako blesk, rád byl by stařec zpět je uchvátil, Zpět uvrh v nic – však bylo zrozené! A jinoch snivě pravil: „Otče můj, kéž vetší měl bych ceny před bohy, než vskutku mám, by větší byl tvůj zisk a náhrada za dar, jejž podáváš. Nuž žehnej mi, jdu v pustý Smrti dům." Za roucho stařec pevně držel jej a jeho oči „Zůstaň!" pravily a srdce pukalo mu. Pravil syn: „Tvé slovo věční bozi slyšeli. Jest slovo lidské jako semeno, jež padne v brázdu. Není v moci tvé je zdržet, aby nevyklíčilo. Tvé slovo v svatý padlo bohův sluch, nám nepatří už – klíčí v brázdě své." A když mu otec žehnal, dal se v pouť. Šel ztepilý jak v lese mladý dub a mladost z tváří jeho svítila jak zlatá záře vesny nesmrtná, však smutek zároveň jak dumný šer na čele sídlel mu a v úsměvu se bolest spojovala s lahodou, jak temný tón se s jasným spojuje v zvuk unylý a sladký zároveň. Tak přišel v dům ten pustý, příšerný kde smrti bůh, bůh Jama, sídlo má. Dům mračný byl a hluchý prázdnotou, Smrt nebyla tam, světem chodila a kosila, co zrálo pro hroby. Tři dni, tři noci jinoch lekal tak, než posléz hrozný přišel, chmurný bůh, a Načiketas vstal a klonil se. Však Jama pravil, rudý, děsivý jak požárů a krve strašný nach: „Můj hoste, odpusť! Čekáš noci tři a nikdo nepřišel, by vítal tě, a nikdo neumyl ti s nohou prach a nikdo nepodal ti pokrmu! Za každou nehostinnou v domě noc ti přání jedno splním náhradou, buď jakékoli! Dříve nezemřeš!" Tu Načiketas pravil: „Přijímám co velké dary vděčně sliby tvé!" A chvějným hlasem prosil za chvíli: „Ať Gautama se pro mne nermoutí, ať nekvílí, ať proto nepláče, že za něj umírám. Ó dej mu klid! Toť první dar, jejž žádám z ruky tvé!" A Jama kyne hlavou: „Budiž tak!" Trvalo dosti dlouho, než Caterina verše tyto na prvních dvou listech přečetla; rukopis byl nezřetelný a na mnohých místech seškrtán. Ubohý monsignore, veliký učenec, nebyl velkým básníkem. Ale úryvek ten dojal dívku přece podivně a mocně, ať byla cena veršů jakákoli, to velké, prosté, divukrásné pozadí indické inspirace nebylo přece docela setřeno, kontury byly příliš označeny, než aby se v mlhách ztratily. Oběť toho jinocha byla tak čistá, krásná... Caterina odložila ostatní listy, byla tak pod vlivem toho, co už byla přečtla, že zapomněla býti zvědavou na ty dva ostatní dary, které Načiketas na Jamovi žádal. Stmívalo se a bylo těžko vybledlým inkoustem psané řádky čísti. Položila celý rukopis do kabinetu zpět a vyšla na terasu. Slunce bylo zapadlo, širá, pustá, truchlá Campagna modrala se temně a dýmala bílými parami, vystupujícími pomalu z nížin a prohlubin a močálů. Bylo to, jako by celé roje duchů z hrobů toho dávného, zapadlého, zde pod trávou práchnivějícího světa vystupovaly a se šerem vznášely. Jen sem tam zachytily se ještě paprsky neviditelného už slunce v obrovských korunách věkovitých pinií a hořely tu v nich jako nejryzejší rudé zlato. Daleko, daleko byl Řím, neviditelný ve večerní mlze až na kupoli Svatého Petra, která též sluncem ještě zidealizována, na dně blednoucího horizontu svým téměř nadpozemsky jasným zjevem překvapovala. Dívka hleděla zamyšlena dlouho směrem k městu, pozorovala, jak světla rychle zhasínala, jak soumraku přibývalo, jak celý ten svět před ní se jako čarem v něco jiného, neznámého měnil. Temnější a temnější stávala se Campagna, hustší, příšernější vystupovaly ty bílé páry z ní; byla to teď nesmírná temná kaditelnice, dýmající k nebi, které ještě jasné se zdálo, tím světlejší, čím hlouběji ona temněla. Kupole v dáli pozbývala už určitých rysů, avšak zdála se tím jen mohutnější, fantastičtější, jako celá ta krajina velkého, vážného, epického stylu. První paprsky vycházejícího měsíce třásly se teď vzduchem a s nimi chvělo se zase nové kouzlo širým prostorem. Nedaleko ševelil větřík suchým rákosím polovyschlé tůně. Hudba ta byla tichá, sladká a truchlivá. Vysoký jeden cypřiš, už úplně temný, čnějící osaměle v přec už mrákavý horizont, zdál se lidskou postavou zahalenou v černý plášť, zastavivší se na své pouti... na své pouti! Kam as, kam? „Do pustého snad domu Smrti?" šeptala si dívka. A viděla toho ztepilého jinocha, na jehož tváři čar mladosti a kouzlo smutku se pojily jako dva tóny v souzvuk. „Načiketas," šeptala, však při zvuku toho sanskritského jména zjevila se jí jiná, známější postava. Napadlo jí jiné jméno, byla si je pamatovala. „Jan Maria," řekla tiše. „Toť také spojení dvou tónů v sladký souzvuk." A zdálo sejí, že jej vidí kráčet: byl tak vysoký a ztepilý, na tváři jeho byl čar mladosti a oči jeho zdály se jí jako dva úsvity, šeřily a jasnily se zároveň... „Kam jde, kam jde?" tázala se a šelest v rákosí jí šeptal ozvěnou fragment verše: „V mračný Smrtí dům." Nesnesla tu myšlenku, bylo jí nevýslovně úzko, taková lítost ji schválila, že by byla ráda plakala. Avšak přemohla se. Vrátila se do pokoje, kde už lampa hořela a Suntarella s ruční nějakou prací seděla. Vlnění jejího citu přicházelo při pohledu na tu klidnou stařenu, tak rozumnou a silnou, náhle v rovnováhu. Hovořila s ní chvilku o věcech docela obyčejných a vzala pak knihu a tvářila se, jako by četla; chtěla však pouze nerušeně mysliti. „Musím tomu na dno přijíti, co mne tak rozčililo," pravila si. „Musím sobě účty klásti. Nejsem blouznivá." A začala rozjímat a zkoušet. „Jest to prosté," řešila konečně záhady. „Nejdříve to překvapení nalezených šperků a pověrčivá jakási, neurčitá představa při vzpomínce, kde nalezeny byly. Pak přišla ta návštěva. Byl poněkud bledý... onen pán...," myšlenky její tak jasné a určité se nyní trochu zkalily jako voda studánky, když ji prutem zamíchá... „Nuž, a sličný jest," pokračovala opět zmužile v myšlenkách. „Jest to přirozené, že pro osoby sličné spíše soucitu nalézáme než pro osoby méně příjemného zevnějšku. Jest to celkem slabost, ba hřích, ale leží to v lidské povaze... Pak četla jsem ty verše. Že mě dojaly, za to nemusím se stydět; zde není třeba dále pátrati, zde nečiním si výčitky. Náhodou srovnávala se moje představa o tom indickém jinochu jaksi se vzezřením toho pána v rukavicích, s kloboukem Cavour a v kabátě nejmódnějšího střihu. Vidím ted, jak jsem směšná. Ty trudné myšlenky o smrti, které ve mně nejdříve rozjímání nad šperkem v hrobě nalezeným a pak ona indická poezie, tak vážná a truchlá, vzbudily, zavedly mě tak daleko, že jsem později ve své obraznosti na čele toho pána, který v tomto okamžiku v Římě buď se svými přáteli se baví, nebo v opeře sedí, jakousi pečeť osudného smutku, předčasného skonu viděti se domnívala... A pán ten má snad pouze rýmu –" Dala se do hlasitého smíchu, sama nevěděla, jak byl nuceným. Suntarella vzhlédla překvapeně od své práce: „Je ta kniha tak veselá?" tázala se. „Povězte mi také něco z ní, zasměju se s vámi." Caterina se trochu začervenala. Zalhati i v maličkostech, i žertem, bylo jí trapné. „Ach Suntarello," zvolala, „vždyť jsem ti ani ještě nepověděla své dnešní dobrodružství!" A vypravovala o svém nálezu a ukazovala šperky, a Suntarella spráskla ruce a na tu veselou knihu po celý večer už ani nevzpomněla. Caterina byla též veselá a bavily se tedy znamenitě. Když Caterina ale klidně jako vždy se byla dle tak sladkého zvyku svého dětství pomodlila, když ulehla a zhasla a měsíc do okna jí hleděl a širá Campagna, polita jeho stříbrem, před zrakem jejím venku dřímala a šelest rákosů jako tichá voda se ozýval a šepotání zvadlých dubů a temných pinií jako usínající moře tiše vzdychalo, – tu padl zase náhlý stesk na její srdce a neurčitá lítost se jí opět zmocnila, a celá budova těch střízlivých výroků a přesných analýz sesula se náhle a Caterina šeptala: „Kam jde, kam jde s tím smutným úsměvem?" A rákosí jí zase odpovídalo: „V pustý Smrti dům!" Zakryla si tvář rukama a nehnula sebou a myslila opět a opět: „Jsou oči jeho jak dva úsvity, v nichž šeří se a jasní zároveň!" Slzy začaly jí téci a tak konečně usnula. IV Jan Maria přistěhoval se v ustanovený čas do San Catalda. Cítil se úplně zdráv a změna místa a novost scenérie účinkovala velmi blahodárně na jeho mysl. Slunce bylo přímo jarní a navečer, když bylo v domě chladno, rozdělal starý Francesco neveliký sice, ale veselý oheň v kamenném, pěkně římsovaném krbu, vedle něhož Jan Maria čaj svůj pil, svého Shelleye četl, do Spinozy se zahloubal nebo myšlenky svoje veršem i prózou psával. Cítil se v San Cataldě hned doma. Bylo mu někdy, jako by se dávné havranické dny vracely. Avšak bylo to přece tak docela jiné! Žil zde v té samotě svým ideálům jako někdy v Havranicích, ale vědomí, že bytost čistá, která celou jeho duši zaujímati začínala, s ním pod jednou střechou bydlí, dodávalo nynější jeho existenci posud netušený čar a okolnost, že Caterinu nablízku téměř jen tušil (tak málo ji vídával), zvyšovala pouze poetický nimbus. Bylo mu někdy, jako by žil v básni, ne ve skutečnosti. Nerozplyne se to vše jako fata morgána? Ne! To nebyla žádná halucinace! Bylo zde tolik slunce, světla, svěžesti, cítil srdce svoje tak vřele a živě bíti, tolik nových, životaschopných nadějí v něm klíčilo! Byla to zdravá, silná, radostná skutečnost. Myšlenky rojily se mu nyní opět z nebe a ze země. Každý pohled vržený na Campagni vzbudil v něm báseň. Po celé dny bloudíval tou zelenavou, zlacenou, neskonale snivou krajinou, které se žádná druhá na zemi nepodobá. Duše jeho jako jeho zraky nemohla se dosytiti. Konal po té vlnící se pláni dlouhé pouti až k horám, které ji lemují, přicházel takto k ztraceným v náhlých dolinách bařinám, v kterých se stáda ohromných polodivých krav a volů brodila, přicházel na luka, po nichž se davy koňů proháněly, na vršky, kde kozy skotačily, tak hnědé a plavé a graciózní jako antilopy, zastavoval se u pastýřů, kteří si byli obydlí svá ze starých polorozsypaných římských hrobek zřídili, neb odpočíval v stínu zřícených chrámů a paláců z dob césarských, jejichž sloupy ve vlhké trávě ležely, žloutly, se rozpadávaly. Nekonečné vodovody, zlacené sluncem, běžely Campagní jako dlouhé řádky hexametrů opěvujících slávu Říma. A věru byla ta pláň otevřenou knihou a všechny ty zbytky architektur byly fragmenty velké, heroické básně... A nikde živé duše, všude pusto, všude ticho... Hroby a rum! Avšak všude též to nevyslovitelné kouzlo nad tím nesmírným rovem, pod kterým dávné Latium pohřbeno tlí, ta země síly a mužné velikosti. A podivno, ten hřbitov nejslavnější pod sluncem minulosti nezasmušoval! Naopak. Janu Marii mluvila zde nad hrobem zašlých civilizací příroda zřejměji než kde jinde o věčné síle své, o svém věčném znovurození, o nehynoucím mládí, o tom, že smrt jest chimérou a jedinou pravdou že život, nezdolný a vítězící. Nad hrobem tolikerých minulostí snil nejraději o své budoucnosti. „Já uzdravím se," šeptal si s úsměvem proti slunci, „zmužím se, vrátím se do Čech. Já naučím se pracovat a užitečným býti jako každý jiný. A především dokážu, že jsem poetou! Co nyní píšu, to není více diletantství, a žádný nevlídný úsudek, žádná lhostejnost mě více nerozdráždí... Ó jak byl jsem pošetilý! Jaké dítě!" Zahleděl se do dřímavé unylosti Campagně, kde zvuku nebylo a žádný větřík větví staré, osamělé před ním pinie ani nezakolíbal. Hleděl na Sabinské hory, fialové v slunci, v jejichž hlubokých úžlabinách temné stíny tiše ležely, jako by tam dřímaly, jejichž temena se sněhem třpytila, na jejichž prsou sem tam bílé nějaké město viselo jak orlí hnízdo. Měl jakýs panteistický pocit lásky k té hmotě sálající jasem. Dopouštěl se málem poetického modlářství Kanaánejských, posílajících slunci a luně zbožňující polibky. „Jak," zvolal, „opustiti tento krásný svět, ten krásný život? Zemřít, odejíti, když mi ještě ani není dvacet sedm let! Tak závistivá by byla příroda, že by mi kalich odňala, než jsem se napil? Vždyť poznal jsem teprve stíny života, neznám ještě taje jeho a jeho hlubiny ani jeho radost! Vždyť pravé lásky ještě posud jsem nepoznal!" Vzdychl si zhluboka, neb srdce jeho svíralo se bolestně. „To nebyla láska tam daleko za mořem... s tím upírem... To byla bouře mých smyslů. A Gemma? To byla hračka, rozmar umělce, ne vášeň člověka. Však Beatrice snů mých, ta teprve se mně zjevila! Nenašel, nemiloval jsem předtím duši." A myslil na Caterinu. Vstal z balvanu, na kterém byl seděl, pozvedl hlavu, kterou byl v rozjímání na prsa spustil. Odvrátil se od hor a před ním táhl se hřbet dlouhého, nevysokého pahrbku. V okamžení, když k němu vzhlédl, zjevila se tam postava na koni. Vystupovala temně ze světlého pozadí průhledných nebes. Byl tím zjevem překvapen. Byla to dáma v prosté tmavé amazoně s nedlouhou vlečkou, za pasem blyštěl se jí malý revolver, v ruce měla krátký bičík. Na hlavě měla pouze černý krajkový závoj, visící jí do čela a na ramena, a byl lehce a volně z jedné strany kol hrdla obtočen. Zpod závoje vykrádaly se její vlasy, v slunci jasné a plny paprsků. Byla to Caterina. Hnala se kolem něho a neviděla jej, neb oči její byly oslněny a do dálky na hory upřeny; když se mu až na dva kroky přiblížila, když ji němou poklonou pozdravil, zalekla se a trhla koněm nazpět, který se zastavil. Teď polil ji ruměnec. „Odpusťte," řekla pak zdvořile a klidně, když malý její zmatek pominul, „byla bych vás málem zajela." „Dal jsem dobrý pozor na sebe," odvětil s úsměvem, „a nebylo tedy nebezpečí." Chvilku stála jako v rozpacích, nevědouc, co činiti, pak kývla přívětivě hlavou na pozdrav a šlehla koně bičíkem. Za okamžik byla daleko. Ztepilá její postava, oblita slunečním svitem, ztrácela se pomalu v modré mlze bezezvučné, dřímající Campagně. „Beatrice mých snů!" řekl si Jan Maria tiše a bral se pomalu domů. Bydlel teď už více než celý týden v jejím domě, a dnes poprvé byl s ní těch několik slov promluvil. Byl ji posud vždy jen zdaleka spatřoval. Žila tak tiše, uzavřeně, jako zakletá v tom starém, pustém domě, v té truchlivé a velkolepé, čarokrásné samotě. Jako v pohádce! Zato viděl se se Suntarellou často, navštěvovala jej pilně, vyptávala se horlivě na jeho zdraví, na to, jak je spokojen se vším ve své nové domácnosti, na chování se starého Franceska, který bývá prý někdy bručivým. Občas mluvila též o contessině, a mladý muž tajil radost, s jakou každé zmínce o ní naslouchal. Myslil, že své tajemství skrývá. Suntarella nechala jej zchytrale v tom klamu a vypravovala čím dále tím více o Caterině a její rodině. Toho večera svěřila mu „ve vší důvěře", jak nešťastná byla hraběnka Soranesi ve svém manželství, jak tesknila zpět tam někam daleko za hory, kde se byla zrodila, jak nalézala jedinou útěchu ve svém dítěti a s jakou láskou Caterina na ní visela. „Contessina jest andělem, andělem," končila Suntarella a utírala si slzy pohnutí, „ale, ale..." „Nuž, ale?" tázal se s úsměvem, ale srdce mu nějak nepokojně tlouklo, čekal na její slovo. „Ale má svou hlavu!" řekla Suntarella. „To má po otci, po otci. Sangue della Madonnina, ten byl svéhlavý." Mladý muž se smál, bylo mu lehčeji. „Viděl jsem dnes contessinu na procházce, daleko odtud na koni." „Toť je také jedna z jejích svéhlavostí, vidíte! Co se jí naprosím! Pravda, nyní, za našich časů netřeba již se tak báti jako dříve, královští karabiniéři projíždějí celou Campagní od hor k moři křížem krážem. Ale přece mohlo by se státi neštěstí. A víte, co mi odpovídá na moje výstrahy? Zde, říká, nablízku mě každý zná a já znám každého a máme se navzájem rádi – a dále odsud? Mlčí a ukazuje mi svůj revolver! Ta nezná strachu, svatá pravda. I to má po otci. Račiž Bůh ji ochraňovat." A znamenala se křížem. Janu Marii se to líbilo, že se nebála. A jak krásně seděla na koni! Viděl ji, jak se ztrácela v té modravé glórii Campagně jako Beatrice do empyrea. Později, když Francesco oheň rozdělával, pravil mu mladý muž: „Nebylo by možné najati zde koně nablízku? Chce se mi jezdit, ty dlouhé procházky pěšky mě unavují." „Toť velmi snadné," řekl Francesco, „nájemce contessinin má zde na statku celé stádo a dává též contessině koně k dispozici, kdykoli si to přeje. Kdyby pán si tedy přál, vyjednal bych vše sám s kmotrem Nucciem, i co se sedla týče –" „Byl bych vám velice zavázán, příteli," řekl Jan Maria a netázal se ani, kým ten kmotr Nuccio byl. Nebylo ostatně třeba, Francesco zařídil vše hned druhý den k největší spokojenosti svého nového velitele, a když jej tento za jeho namáhání zvláštním darem odměnil, byl okouzlen a pravil s velmi srdečným úsměvem: „E cosi siamo contenti tutti!" Teď teprve opojoval se Jan Maria kouzlem nekonečné Campagně, pil to kouzlo velkými, plnými loky! Zdávalo se mu, že mu křídla narostla. Někdy, když na divé proháňce plání se mu náhle buď kupole Svatého Petra v záplavě slunce zjevila, nebo když jindy z druhé strany obrys Kolosea se před ním nenadále ze stínu těžkých mraků vynořil, letěl pak až k samým bránám Sáma, a když jimi, zejícími mu vstříc, ulice města na něho volati se zdála, aby vešel, trhl koněm zpět, obrátil a letěl zpátky do zlatého deště paprsků, které slunce prchající za hory za sebe metalo jako Parth na útěku své šípy a kopí. Někdy překvapil jej hluboký soumrak a jel pak pouští plnou stínů a mlh, bloudících příšerně pod chladným, žlutým nebem, na kterém sem tam ještě dlouhé pruhy jako roztrhané drapérie purpuru hořely. Někdy neodolal zvoucím bránám a projel Římem, hnal koně odlehlými ulicemi, vnikl k zbytkům antického města, letěl kolem zřícenin Fora, pustil se kolem rozvalin terem Caracallových opět za bránu na viu Appii, po které až k hrobce Caecilie Metelly jel, zrak pořade na Albánské hory upíraje, které modré jako nebe, snivé jako zjevy, s obrysy lahodnými jako rytmus ódy jej vábily, a pak bouřil ohromným obloukem zpět k osamělému domu v San Cataldě, stápějícímu se do šera pozdního večera. Z oken jeho vylévalo se světlo jezdci vstříc, jako by jej vítalo, a jednou při takovém návrate nesl se zvuk piana daleko po pláni jemu v ústrety. Byl už hustý soumrak, ale den byl tak teplý, že dvéře vedoucí z pokoje contessiny na terasu byly otevřeny nechány. Jan Maria zastavil koně a naslouchal. Hrála sladkou, prostou, starou nějakou italskou skladbu. Bylo cosi zašlého, zapomenutého, dojemného v těch zvucích, něco jako vůně uschlých růží. Stál dlouho, dlouho v mlze, která houstla kolem, a krotil netrpělivost svého koně. Když hudba umlkla, dojel domů. Toho večera cítil velké unavení, rozechvělost a horečku. Večerní mlha v Campagni byla morově na něj sáhla. Nevyšel dva dny, ležel na svém divanu a slyšel v ustavičném polosnu bez přestání sladké, melancholické zvuky té zašlé, dojímavé, jakoby vyrudlé hudby. „Beatrice mých snů!" zašeptal si a nyní teprve cítil jasně a ostře stesk, který mu byl po celý čas tak neurčitě v srdci vězel: teď věděl a řekl si upřímně, co jej tížilo a co jej tak zimničně, nepokojně po Campagni štvalo. Po celý týden byl doufal, že ji opět někde v té divoké, opuštěné, truchle a čarovné samotě potká, že se mu zjeví jako tenkráte v záři slunce, – a byl marně doufal! Po celý čas ani vidu ani slechu po ní, až ten vzdech sladké oné písně. „Vyhýbá se mi?" tázal se smutně. Kývl hlavou. „Uzavírá se! Jsem jí v cestě." Suntarella jej právě navštívila, byla polekána, nebyl téměř ničeho po dva dni požil. „Jste nemocen?" tázala se ho. „Včera jste nejedl a myslila jsem, že vám nechutná, ale dnes opět –" „Nejsem nemocen," odvětil, „jen trochu dlouhými jízdami znaven. Zítra pojedu do Říma na několik dní. Prohlédnu si vatikánské sbírky." A v tom rozhodnutí byl mimoděčný, dětinský jakýsi vzdor. Druhý den stál u okna a hleděl do zahrady. Lekl se radostně. Caterina se tam procházela, zahalena v starý turecký šál, měkký, temnomodrý, s širokým lemem, někdy křiklavých, nyní však vyrudlých a sladce souladných barev. Hlavu měla nepokrytou a paprsky slunce se smykaly po měkkých světlých jejích vlasech a měnily je v krásnou bledou zář. Jan Maria sotva oddychoval, bál se, aby ji nezaplašil jako laň. Pozvedla teď oči k jeho oknům, neviděla ho, neb stál za záclonou, a zraky její chvilku tam utkvěly a odvracovaly se pak pomalu a spustily na cestu, po které kráčela. Jaké zraky! Tak klidné byly a tak hluboké a vlahé! Jan Maria byl by teď rád doma zůstal, ale kočár už čekal, styděl se plán svůj měnit, a odejel. Ostatně odcházela také už ze zahrady. „Což ona o mne dbá!" řekl si smutně po cestě do města. A ona o něm snila! Byla slyšela, že churaví. Srdce její bylo oltářem slitování soustrasti, poslouchala Suntarellu němě. Konečně řekla: „Nejkrásnějším povoláním jest býti milosrdnou sestrou nebo lékařem." „Nebo ženou lékaře?" usmála se Suntarella. „Kupříkladu pana Luigiho." Dívka neslyšela. „Seděla bych vedle jeho lože," myslila si, „a plašila bych chmury a stíny z jeho čela, kdybych k tomu měla právo." Zamyslila se hluboce. – Pojednou jí napadlo: „Neměla jsem s ním tenkráte snad několik slov promluviti, když koňmo jsem jej potkala v Campagni? Ach ano, byla jsem nevlídná." Bolelo ji to. „Avšak," dodala v myšlenkách, „co mu na tom záleží!" A to ji bolelo ještě více. Celý večer byla velmi smutná. Myslila opět na tu báseň monsignora Astucciho. Jan Maria a Načiketas splývali jí opět v jednu osobnost. „Měla bych další ty fragmenty čísti," myslila. „Kdo ví, není-li tam nějaká útěcha?" Otevřela kabinet a začala pracně nečitelný rukopis luštiti. Byly v něm velké mezery a viděla záhy, že se z něho ničeho o druhém daru nedoví, který Načiketas na bohu smrti žádal, neboť zlomky, které nyní četla, začínaly a zněly takto: Po vyplnění obou Smrti darů děl Načiketas: „Žádost moje třetí buď odpověď na velkou otázku: Ty klid nám dáváš – jaký jest to klid? Rci, práh když překročíme života, co za ním leží? Plaš mou pochybnost! Dí někdo: Dále žijem po smrti a zachováme vlastní osobnost, jen jasnější tam světlo vzejde nám. Však druhý praví: Není tomu tak, tam zapadá vše, splyne všechno s vším. Nuž povez mi, ó Jamo: co tvůj klid, zda vyšší Já – či hluchá nicota? Tvá odpověď buď třetím darem mým." Smrt zvedla ruce v živém odporu. „Dar jiný žádej!" rychle zvolala, „ten nemohu ti dát! Tak táže se už celé lidstvo marně od věků, i vyšším duchům jest to tajemství." Děl jinoch na to: „Nepovolím ti." Smrt prosila jej: „Ustup! Moudrým buď! Vše žádej si, čím člověk šťastným jest! Sto let ti dám sladkého života, chtěj stáda koňů, slonů nesčetná, buď bohatým a deset synů měj! Nuž králem buď a vládni dlouho tak, až unaven sám žádat budeš smrt! A k tomu zdraví dám ti, moudrost, vše, co plným nazýváte blaženstvím! Měj vládu světa, po kraj naplním ti kalich nejsmělejších přání tvých! Žen krásných lásku dám ti blouznivou, žen, z jejichž očí svítat bude ráj, jimž zpěvem harmonickým přetékat rty budou jako vínem opojným! To všechno měj, však ustup od toho, na Smrti žádati, by řekla ti, co přijde po smrti!" Však jinoch děl: „Ty málo dáváš, Jamo lakotný! Vždyť sláva klamnou jesti, dětskou hrou a život nejdelší jest okamžik. Ti koně, sloni, trůny, koruny, ty sladké družky, zpěvů opojnost, to vše v tvůj tíhne nenasytný klín, a nelze nikomu se radovat, kdo zří, jak krása vadne, láska mře! Ne, svůj chci dar, nic jiného než ten." Tu povolila, přemožena, Smrt a promluvila – – – – – – – – – – – – – – ...nad všechny světy duše větší jest ta nedotknuta, neboť jsoucnost jich Z ní temení, bez ní by nebyly! Přec nejvzdušnější z věcí, hmotnější, než ona jest, jež jádro jader všech v dutině srdcí vězí věcí všech – – – – – – – – – – Kdo chtíčů nezná, strach kdo přemohl, kdo smysly vládne, pokoj ducha má, ten v klidném pravdy světel uzři ji, svou duši věčnou, jistou, velebnou! – – – – – – – – – Jest sluncem, jehož stínem jesti duch, ve změně věčné, ona beze změn, ty odpočíváš, ona v pouť se dá, ty spíš, a ona těká světy, bdíc: má mimo žití ona jsoucnost svou. Kdo osvětlen jest jejím poznáním, ten, vida v tělech všech ji bez těla a věčně nehynoucí v hynoucím, vše jímající, a přec středem vždy, ten, vida vše to, déle nestrádá. – – – – – – – – – Však nemysli, že věda najde ji! Tu marná všechna zkumná učenost, neb duše pouze duši zjeví se, když duše chce... – – – – – – – – – Tak Jama promluvil a Načiketas myslil radostně: „Pak jesti někde místo bezpečné, kde z tebe, Smrti, více není strach, kam hrůza tvoje nikdy nevnikne, a slzy ne, ni strasti života..." – – – – – – – – – a vešel v onen v taji skrytý dům, v němž beze jména všeho Nejvyšší své sídlo má... To bylo vše, čeho se Caterina dočtla. Odložila rukopis a v hlavě bylo jí jaksi pusto, nedovedla chápati, nevěděla, našla-li tu útěchu, kterou byla hledala. Zdálo se jí spíše, že ne. Nic než smrt, smrt a smrt v těch podivných řádcích... Jakási velikost, ano, ale zdála se jí mrazivou. Jí tlouklo srdce tak vřele, tak byla přístupna radosti! Byla vážná, ano, ale nebyla povahy melancholické, milovala slunce, světlo, život, radost, ač nemilovala hluk a prázdné radovánky. Milovala zemi a uráželo ji téměř to pohrdlivé od ní odvracování se. Což neměla existence zde svůj velký význam? „Život jest tak krásný," myslila si, „a je nevděkem nevážiti si toho daru nevyzkoumatelné lásky a moudrosti. Ne, Načiketas měl se vrátit zpět. Což to nebyl druh samovraždy, co takto spáchal? Proč nepřijal ten návrh Jamův, ta stáda, tu moudrost, dlouhý věk a konečně tu vládu královskou? Jak mohl býti šťasten a co mohl štěstí poskytovat jiným! Duch, věčnost, nesmrtelnost! Pojmy velké, vznešené. Avšak proč pohrdati zemí docela? Zdá se mi to hříchem." Zavřela rukopis do kabinetu. „Už to nechci čísti ani o tom přemýšleti," pravila si. „Ta báseň mě zklamala. Na počátku, ano, když vešel Načiketas v dům Smrti, obětuje se, ó, tu mě zajímal, tu byla jsem jím nadšena, tak krásný byl a trpící. Ale potom, když myslil jen na své blaho, ne už na toho otce, ku kterému se přec opět vrátit mohl..." A Načiketas splynul zase vjedno s panem Plojharem, a bylo jí zas teskno k smrti. Zdálo se jí, že činí jemu, a ne více Načiketovi výčitky. Zamyslila se znova. „Ne," pravila si. „On jednal by jinak, nezapomněl by na toho, koho miluje –" Zarazila se. „Koho miluje as, pro koho as truchlí?" tázala se sama sebe nesměle a lekla se. „Co mi po tom? Bože, jak jsem pošetilá!" zvolala hlasitě a dodala smutně: „To jedno vím, že o mne nedbá. A proč by také měl?" Neodvážila se déle mysliti, bylo to tak trudné. Sedla ku klavíru a nechala ty staré sladké, zašlé, zapomenuté melodie, o kterých netušila, jak jej byly dojaly, za sebe mluviti a oděla všechen svůj smutek, všechen svůj stesk, všechny matné vzdechy své těmi zvuky snivými a kouzelnými jako šero, zvuky, které se vlnily a které větřík po soumraké Campagni daleko, daleko zanesl až do šelestu rákosí, kde zapadaly a zmíraly. – Zeyer, Julius: Jan Maria Plojhar, Tři legendy o krucifixu, Československý spisovatel, Praha 1976