Julius Zeyer: Román o věrném přátelství Amise a Amila Cernunnos Jolanta dostoupila na tmavou dlouhou chodbu, na jejímž konci hořelo slabé světlo, a hluboký povzdech zalétl až k ní. Dvě velké slzy vyhrkly jí z očí, blahý sen lásky zmizel jako blesk, nevýslovný bol jí svíral srdce a divoká nenávist k Florestánovi ji naplnila od temena až k patě; přála si zbraně, by sama toho skolila, jenž vkročil mezi ni a Amila. Již neváhala, necítila ani dívčí nesmělost ani var ruměnce, rozběhla se jako laň, když ji lovec honí, a za okamžik stála na prahu Amilovy komnaty. Tam rozevřela náruč svou a s pláčem zvolala: „Můj Amile, hle, rozloučiti chtějí to, co spojil Bůh! Což neklenula se duha dnes nad lesem a slova Bohem nadšeného starce nebyla než dým? A modlitba, již vyslyšela nebes královna, tu člověk odčiní?" Při jejím zjevení byl by Amil překvapením málem zkameněl, teď ale vyskočiv klekl před ní a líbal rosou vlahý lem stříbrného roucha; ona ale kladla mu sněžné svoje rámě kolem hrdla a hlasem, jako když holubice brouká v soumraku, šeptala, noříc luznou svoji hlavu na jeho rameno: „Já miluji tě, já tě miluji!" Pak vzpřímila se v celou výši svou a tváře její plály nadšením. „Nechť zví to celý svět, že tebe vyvolila jsem! Jsemť volná jako vítr nebes a neskrývám se s tím, co mne pýchou plní!" „Nuž pojď, ty nebem darované blaho!" vzkřikl Amil stejně nadšeně a chopil se velkého meče; „nuž pojď, já unesu tě, jak jsem o tom snil, když vešlas v tuto síň, záříc jako anděl! Nechť míří tisíc zbraní na má prsa, já zvítězím! Mou celou bytost plní Bůh a velí mi, bych o tě zápasil! A kdybych sketou byl a slabý jako žena, ten pohled tvého oka by mne ve lva proměnil!" Táhl ji za sebou, ale ona vyrvala se z jeho objetí; líc její byla bledá jako líc přízraku, oběma rukama zmocnila se jilce jeho meče. „Stůj," zvolala; „co učinila jsem, já nešťastná! Běda, oni usmrtí tě! Buď milostivý, stůj! Ach, umírám!" A prsty její trhaly křečovitě bílé roucho, až její luzné hrdlo obnažily, skvělejší než zdobící je perly. Oči její zavřely se a klesla na lůžko jako polní lilie, kterou náhle kosa žence schvátí. Amil klesl na koleno vedle ní, a žalem přemožen a krásou její zpit, schýlil hlavu na bílé její hrdlo a vtisknul na ně jediný dlouhý, vášnivý polibek. Tu zachraptilo cosi v šeré chodbě a zavylo tak příšerně a divoce, že Amil v blouznivosti své se probudil a Jolanta mrákotu svou setřásla. Zírali oba do tmy, z níž vynořila se zsinalá tvář hrdého Florestána. V okamžiku chopil se Amil svého meče a temný jako bouř řítil se na slídiče; ale s rachotem zavřely se těžké dvéře, než dosáhl prahu chodby, klíč zaskřípal ve zrezavělém zámku a venku zněly kroky spěšně odcházejícího Florestána, ztrácející se v dáli. Pak nastalo ticho příšerné. „Co zamýšlí?" tázala se dívka hlasem třesoucím se. Jako odpověď na tuto otázku ozval se zvuk velkého zvonu a za chvíli znělo to sterým hlasem za třepetání křídel nesčíslných ptáků po celém hradě vyplašeném ze spánku: „Cernunnos volá!" Amil zachvěl se; však rychle jako blesk strhl velký plášť visící u dveří a rozťal ho na dlouhé kusy, hbitě spletl je a upevnil ten divný provaz kolem beder Jolantiných. „Zachraň svou čest, má bílá lilie!" prosil sepjatýma rukama, a poslušná jak dítě dala se dívka k oknu odnésti; tam spustil ji a bez úrazu octla se na skále pod věží. Kývnula rukou vzhůru a pak zmizela. Amil usedl opět na své lůžko, položil si obnažený meč na kolena a čekal na svůj osud. Cernunnos bouřil bez ustání nocí a hlasy jako při požáru volaly úzkostlivě ze všech stran. Posléz otevřely se dvéře jeho komnaty dokořán a na chodbě se třpytily ve tmě zbraně. „Cernunnos volá a král čeká!" ozval se chraptivý hlas jako krákorání havrana, a Amil spatřil trpaslíka, jak uschlou rukou cestu ukazoval. Amil bez meškání vstal a šel. Na sta pochodní hořelo na dvoře; stará lípa šuměla a zdálo se, že rudé jiskry lítající z pochodní prší z její koruny. Kolem lípy stáli v kruhu rytíři a paní s polekanou, udivenou tváří a na kamenném stolci seděl král. S ramen jeho splýval dlouhý plášť podivuhodné příze; do zlaté látky vetkány byly přeuměle veškery stromy a byliny, které se ze země rodí, a všechny druhy zvířat světa byly tam vyšity pestrým hedvábím; lem toho roucha byl jak blankyt jasný a všechny hvězdy noci s měsícem a zlaté slunce skvěly se tam jako na nebi. Spínadlem pláště byly dvě hlavy hadí, vyřezané z kamene albazahar, který proti jedům chrání. Na hlavě měl král korunu z lesklé ocele, ozdobenou stříbrem a chryzolity, které fantazmata zapuzují, srdci zmužilosti a hlavě bystrosti dodávají. Když Amil vstoupil v kruh rytířů a paní, přestal Florestán za lano trhat, které ze zvonu Cernunnos viselo, a za nastalého ticha počal takto mluviti: „Můj králi slavný, ty divíš se, proč spáče toho domu plaším z lůžka, proč volám tě, bys zasedl na stolec soudní? Nuž tedy věz, že zrada bděla pod tvou střechou, mezitím cos odpočíval, že vraždila se tvoje čest, mezitím cos spal! Ty nevěříš a zrak tvůj, bloudě kruhem, hledá zrádce? Nuž viz, zde stojí!" Napřáhl ruku a ukázal na Amila. Všichni ustoupili od něho s úžasem. Amil mlčel. „Ty mýlíš se," odpověděl klidně král. „Já mýlím se? Což oči moje neviděly zřejmě, jak tebe vidí, králi, jak Bůh nás vidí zde? Na lůžku toho muže odpočívala dívka krásy úžasné a vilné jeho rty celovaly sněhotřpytné její hrdlo, a dívka ta, ach běda přetěžká, byla Jolanta, tvoje dcera!" Král zachytil se oběma rukama kamenného křesla, hlava jeho klesla na peň šumící lípy a řasy zlatého roucha prozrazovaly vlněním, jak se mocně chvěl. „Při živém Bohu!" zvolal král mohutným hlasem, „já hlavu tvou ti vrhnu pod nohy, smělče, mluví-li z tebe víno nebo šílenost!" „Ni šílenost, ni víno, ale pravda ze mne mluví," počal Florestán. „Ležel jsem znaven na svém loži, když ke mně vešel trpaslík a na svou spásu mi přísahal, že tu, kterous mi, králi, zasnoubil, uviděl vejíti v komnatu tohoto muže! Já věřit nemohl a bloudil jsem kol zdi uzavírající Jolantin sad. Pobouřen tím, co byl jsem slyšel, vyšvihl jsem se posléz na zeď a zíral v zahradu. Byla prázdná, tichá a jedině fontán tam plakal v stínu stromů nad hanbou dívky, zajisté čáry zmámené. Mé srdce mřelo v prsou, když otevřeným oknem jsem Jolantinu komnatu prázdnou uviděl, a uvěřiv teď v celé svoje neštěstí, skočil jsem do zahrady. Na bujné louce viděl jsem širokou stopu její vlečky, která třpytící rosu s tra vin byla utřela, a perly po stezce a na schodech věže zrazovaly mi cestu, kudy se dívka byla brala. Já stál na prahu komnaty bez zbraně, když ji líbal, a otočil jsem klíč... Jak dívka zmizela, to jest mi hádankou." Po dvoře to zahučelo jako bouře, když Florestán byl domluvil; král ale kynul rukou a opět bylo ticho pod lípou. „Amile, mluv!" ozval se temně král. Amilovi bylo, jako by anděl boží jej z hrobu volal před poslední soud. V hrudi jeho lkalo to a bouřilo; chtěl králi k nohoum klesnouti, chtěl vyznati se, jak Jolantu miluje, chtěl pověděti, jak se vše bylo udalo, – ale jak mohl to před těmi svědky učiniti? Což nenalezne-li víry? Co měl si počíti? Jak zachrániti její čest, když všechno svědčilo proti nim? Oči všech upíraly se na bledou jeho tvář a nenalezl jediného slova. V tom okamžení rozstoupil se zástup pod lípou a královna se objevila vedle trůnu; vysoká její postava byla vzpřímena, oči její sršely blesky nevole. Za ní kráčel starý opat Hyvarnion a nesl napolo v slabé náruči cosi třpytícího se jako svit luny, jako jíní na stromech za bledého jitra – byla to Jolanta v rouše stříbrotkaném. Její mroucí zrak hledal Amila a ruce její byly sepjaty jako k modlitbě. Královna chopila se pláště svého manžela. „Krev mi v žilách bouří," zvolala bledá vášní, „lež a utrhání jest každé slovo toho šílence! Zde naše dítě, pohleďte na ně; kdo osmělí se hledati vinu na něm?" Chopila se dívky a vtáhla ji z náručí slabého kmeta do osvětleného kruhu, pod déšť jisker pochodní. Tak spanilá byla Jolanta v záři rudých světel jako anděl, jenž zlaté brány nebes otvírá, z kterých se ranní zora line před sluncem, a bolest její byla tklivá tak, že slzy zableskly se v očích všech. Král zakryl si pláštěm tvář, pak obrátil se opět k Amilovi a zvolal slavným hlasem: „Mluv!" Tu spadla všechna tíseň z jeho beder a vrhl jediný ještě pohled na klesající dívku; co bylo blaho jeho vlastní duše v porovnání s němým jejím bolem? Předstoupiv před krále, jal zlatou řasu pláště a pozdvihl druhou ruku slavně k nebesům. „Překročila-li dívka tato práh mé komnaty, spočívala-li na mém loži, dotekl-li se ret můj její šíje – nechci spasen býti! Vše, co mluvil Florestán, jest lež a podlá zrada, tak přísahám před věčnou tváří Boha!" Hlas jeho zněl pevně a nezachvěl se ani jednou; před zrakem jeho duše stála Jolanta v kráse nebeské a bez rozmyslu dával jí spásu duše za oběť... „Bůh sám rozhodne těžkou tuto při," ozval se král a vzdychl zhluboka. „Až po šesté se slunce zrodí ze tmy a zaplá nad cimbuřím hradu Ardhuin, pak dostavíte se oba pod šumící tuto lípu, a Bůh dá v boji tomu zvítěziti, který pravdu děl!" Po těchto slovech povstal král ze stolce; všickni klonili se hluboce, a opat pozvednuv k nebi chvějící se ruce, šeptal tichou modlitbu. Slavné ticho rozléhalo se náhradím a jako stíny mizeli všichni do tmy jeden po druhém, hledajíce cestu do komnat svých s hlavou sklopenou. „Dokud Bůh nerozhodl o vině nebo nevině té dívky," velel král, „nechť komnata ve věži jí slouží za vězení; nechci ji viděti dříve, až bude osud její rozhodnut!" Odnesli omdlelou dívku, a královna zahalivši hlavu ve své roucho, sledovala ji. „Můj pane," prosil Amil odcházejícího krále, „rač prosícímu jedinou milost udělit! Dovol, bych odešel a teprve v den souboje se vrátil. Mé slovo rytířské budiž zárukou." Král kývl hlavou na souhlas a Amil zůstal o samotě. Klesl potmě na kamenné křeslo a podpíral si hlavu o smutně šelestící lípu; nesmírná tíha jeho činu padala jako balvan na rozechvělou jeho hruď. „Můj Amisi, můj Amisi," šeptaly chvějící se jeho rty, „zda zachráníš ji, zda budeš naší spásou?" V srdci jeho znělo to zřejmě: „Budu!" Vzchopiv se kráčel rychlým krokem ku konírně, vyvedl svého oře a spěchal k bráně hradu. Spustili mu most, a když kůň již z brány vyjížděl, vzepjal se náhle polekán – na patníku choulila se příšerná postava. Byl to trpaslík; potřásal těžkou svojí hlavou a zvadlá ústa zaskuhrala: „Cernunnos promluvil!" Amil odvrátil se a letěl nocí k tmavým lesům... Jediná bělavá hvězda zbyla ze všech světel na nebi a k té upíral Amil truchlý zrak. „Tys jako Amis," pravil tichým hlasem, „bez tebe byla by tma zoufalá!" Bifrost Jak bezkonečný zdál se Amilovi ten starý hvozd, šumící hlubokým hlasem nad schýlenou jeho hlavou! Mrákotné šero hrobu panovalo v něm a táhlé kvílení temných sosen znělo jako nářek. Srdce Amilovo mřelo úzkostí o osud nešťastné Jolanty a velký hřích, který kvůli ní byl spáchal, pálil v útrobě jeho jako oheň. A přece nelitoval svého činu; zachrániti Jolantu byla první a nejsvětější jeho povinnost. „Můj Amisi, můj Amisi!" vzdychal stále v bezdnu svého žalu, neb neodvážil se více k Bohu volati, kterého tak těžce byl urazil. Uháněl bez ustání; bledá jeho tvář byla tak hluboce skloněna, že se téměř hřívy jeho koně dotýkala, a pozvedl-li ji někdy, stalo se to jedině, by pozoroval slunce nebo hvězdy, které mu směr jeho pouti značily. Konečně zdálo se mu, že řidne les, a vyjel na kraj mírného svahu, odkud se široký rozhled v kvetoucí nivu otvíral. Jednotlivé stromy šelestily tam v slunci, stíny oblaků letěly přes vysokou trávu, z které velké omšené balvany jako trosky obrovské nějaké budovy vyčnívaly, a vůně pryskyřice naplňovala vzduch. Hluboké ticho toho místa bylo náhle těžkým jakýmsi vzdechem přerušeno. Amil obrátil se tam, odkud teskný ten zvuk přicházel, a vykřikl radostným překvapením. Pod ohromným bukem, na němž pozlacená deska s obrazem svatého Klimenta v biskupském rouše visela, ležel muž, polo dřímající, polo dumající, a muž ten byl drahý jeho přítel, věrný jeho druh. „Amisi! Amisi!" zvolal Amil, seskočiv s koně, a již leželi si v náručí. Amil zaštkal, když přítel jeho mu líce zlíbal a za to mu děkoval, že k němu přichází. „Ó pusť mne, odstup ode mne," zvolal zoufale, „nejsem přátelství tvého hoden! Nejsem úsměvu slunce hoden, jen kvíleti mi sluší a na hlavu popele a prachu sypati!" Klesnuv na balvan nedaleko stromu tisknul tvář svou do vlhkého mechu a sténání jeho mísilo se v šum stromů, podobný hučení tekoucích vod. Amis usedl vedle přítele; pozvednuv mu hlavu, hleděl mu vážně a klidně do očí, a ukazuje k zlaté desce visící na buku, pravil: „Na památku oné přísahy, kterou jsme složili před oltářem svatého Klimenta, zavěsil jsem jeho obraz na tento strom, pod kterým jsem od mládí sníval, ku kterému lnu jak k bytosti spřízněné. Jako tenkráte v šerém chrámu, tak přísahám ti znova zde, že život svůj a krev, a vše, co milé člověku, za tebe, drahý, dám. Teď mluv, co se stalo!" Amil chvěl se jako děcko, a opíraje hlavu o prsa Amisova, pověděl mu vše, co se bylo udalo, a skryl pak tvář svou v dlaně. Mlčeli dlouho, dlouho. Amis byl bled jako mrtvola, a když se konečně mluviti jal, byl hlas jeho tichý jako vánek hrající si s trávou u jeho nohou, ale pevný a jako peň toho buku, o který se opíral. Oči jeho hleděly snivě za stínem oblak spěchajícím po nivách. „Žehnám zázračné naší podobnosti," počal, „bez ní nebylo by Jolantě pomoci. Oděješ se do mých šatů. Dole pod pahrbkem pase se můj kůň, ten donese mne na hrad Ardhuin. Ty půjdeš místo mne na můj hrad. Nikdo tě tam nepozná. Rychle, odlož zbraň a krzno, čas kvapí." Odepjal pás svého lovčího obleku. Amil pozvedl ruce, jako by se vzpouzet chtěl; ale konečně poslechl svého přítele jako dítě. „Ale kletba křivé přísahy padne pak i na tebe!" zvolal bolestně, když Amis na koně sedal, a zdálo se mu, že srdce jeho puká, že nebe jest černým příkrovem a slunce krvavou skvrnou. Amis přivinuv jej k prsům ulomil ratolest ze stromu, kde obraz svatého Klimenta visel, a hnal se k lesu. „Jolanta a vítězství!" volal Amis na Amila, zamával ratolestí a zmizel v lese. Dlouho naslouchal Amil dusotu uhánějícího koně, pak zavedl věrné zvíře, které jej bylo z Ardhuinu sem doneslo, na mýtinu, kde sám vedle bublajícího potoka odpočinul, a když soumrak se na krajinu spouštěl, bral se z pahrbku, zahalen v plášť svého přítele. Dole u paty vršku potkal páže. „Dlouho vás již hledám, pane!" zvolalo páže, myslíc, že vidí před sebou Amise. „Byl lov váš šťasten? A kde je váš kůň?" „Popřeju mu několik dní volnosti po lukách a v lese," odpověděl Amil. „Půjč mi svou klisnu a veď ji; zde můj luk." Páže seskočilo s koně, na kterého Amil sedl, a chopilo se jeho bílé hřívy. „Jste bled a zasmušen, můj pane," počalo páže. „Zlé tušení mne mučí," odpověděl Amil a mlčky brali se soumrakem ku hradu. Jako ve snu viděl Amil stromy zádumčivě vedle cest stojící, jako mlhou viděl domy městyse, kudy jel, jako duchové a stíny zdáli se mu lidé sedící přede dveřmi v šerých ulicích, a když světla v oknech hradu v dlouhé řadě zazářila, bylo mu, jako by ohnivé oči démona do hloubi vinné jeho duše zíraly. Večerním vzduchem zazněl táhlý zvuk hřmotící trouby, s rachotem spustili most a Amil vjel do hradu svého přítele. Na chodbách bylo temno přes hořící lampy, jež tam z klenutých stropů visely; páže, chopivši se připravené voskové pochodně, svítilo Amilovi a otvíralo těžké dubové dvéře, bohatě vyřezávané a třpytící se zlatem. Přišli na práh velké, skvělé síně, jejíž stěny byly vrstvou úběle potaženy; malovaná okna plála jako drahokamy posledním zbytkem zmírajícího dne; nad krbem, z mramoru tesaným, visel velký, ze dřeva vyřezaný obraz, představující zvěstování Panny Marie. Hlava a ruce Matky boží, jakož i andělovy byly z průhledného jantaru a nádoba s lilií, koruna a perutě nebeského posla byly z nejčistšího, nejbělejšího stříbra. Ve výklenku okna na pozlaceném křesle seděla žena krásy vznešené; vysoká její postava balila se v roucho z azurného aksamitu, ozdobené stříbrnými květy, které při nejmenším pohybu se chvěly a třpytily; zlaté její vlasy skrýval částečně sněhobílý závoj. Tenké, dlouhé její prsty, na kterých se jako jiskry diamanty kmitaly, vyluzovaly smutné zvuky ze strun loutny a pěla divokou jakousi píseň v neznámém Amilovi jazyku. Amil poznal Thorgerdu. Vedle ní stála mladá dívka a brala právě ze skřínky podobající se stříbrné kleci takzvaného cyperského ptáčka, tuto nejsladší voňavku, přicházející ve tvaru opeřených zpěváků z krajin zámořských. Dívka rozpárala stříbrným nožem pestré tělo padělaného ptáčka a jemný prach padal z něho na řeřavé uhlí, nakupené na zlatých miskách visících na tenkých řetízcích ze štíhlého stojanu. Ihned povznesly se lehké, přesladce vonící obláčky do výše a bílý, mramorový obličej krásné, hrdé Thorgerdy hleděl jimi tím krásněji a vznešeněji. Amil jevil mimovolným posuňkem svůj obdiv. Odložila loutnu, když jej zhlédla, a kývla chladně hlavou na jeho pozdrav. Přistoupila k oknu, podepřela se o jeho římsu a hleděla chvilku zádumčivě do hradního příkopu, kde se v šeru voda blyštila. Amil přiblížil se jí. „Přicházíte pozdě," pravila posléz a odstoupila od okna; pak dala senešalovi zámku, stojícímu u dveří, znamení a zasedla pod purpurový baldachýn, kde se nacházel stůl bílým tenkým plátnem prostřený a náčiním stříbrným, zlatým a skleněným pokrytý. Amil sedl v křeslo po pravici Thorgerdině, a ihned počali hudebníci, umístění na malém pavlánu nad druhým, stranou stojícím stolem, kde paní Thorgerdiny seděly, veselou hudbu hráti; senešal vešel ve společnosti čtyř pážat nesoucích zlaté mísy a večeře počala. Nato otevřel stříbrným klíčkem příklopy nádob majících tvar malých soudků bohatě smaltem zdobených, které na řemenech a hedvábných stužkách na kredenčníku visely a vonné vody, vzácné omáčky a jemně připravené nápoje obsahovaly; pážata chodila od stolů ku kredenčníku, měnila stříbrné talíře, přinášela zlaté a křišťálové číše, které číšník, stojící vedle kredenčníku, ze zlatého džbánu vínem naplňoval. Mezi jídlem vkradl se bílý chrt do síně a přiběhl ku křeslu, kde Amis sedával. Krásné zvíře hledalo svého pána; Amil hladil sice jeho lesklou hlavu, v které velké oči jako drahokamy svítily, avšak chrt nedal se zázračnou podobou tak klamati jako lidé. Nevzal misku Amilem mu podanou a plížil se jako polekaně se sklopenou hlavou do temného kouta. Tam ležel nepohnutě na podlaze, uměle ze žlutých a temnorudých kamenů složené. Oči jeho upíraly se na Amila a občas zavyl smutně a tiše. „Co je tomu zvířeti?" tázala se udiveně Thorgerda. Amil se zachvěl; obava vzbuditi podezření u ženy svého přítele zmocnila se ho náhle, byl zaražen a hledal marně klidnou nějakou odpověď. Naštěstí byla večeře u konce, a starý kastelán vešed do síně, ptal se domnělého svého pána, nepřeje-li si dnes jak obyčejně zahráti v šachy. „Zajisté!" zvolal Amil a spěchal k šachovnici stojící ve výklenku okna. Zatímco chvějící se jeho ruka figury z dříví aloesového, zdobené drobnými perlami, po křišťálových kostkách šachovnice šoupala, zaletěl duch jeho daleko za přítelem do temných lesů, kde teď as právě bloudil při svitu měsíce, a těžké vzdechy vyrvaly se ze stísněných jeho prsou. „Jak je dnes podivný!" šeptala si Thorgerda zamyšleně a usedla vedle krbu, naplněného vonnými travinami a různými květy. Přinesli jí rámec a Thorgerda jala se zlatem vyšívati. U nohou jejích seděla dívka, temnooká Blanka, kterou si byla vyvolila za důvěrnici, a vinula hedvábí v klubko. „Jste zamyšlena, smutna, moje paní," pravila Blanka téměř šeptmo; rozmlouvala tak vždy s Thorgerdou, nebyly-li samy. „Myslíte na svou vlast, kterou vám píseň vaše připamatovala?" „Snad," odpověděla Thorgerda nedbale. „Chtěla bych neustále poslouchati vypravování o podivné té zemi," pravila Blanka; „zdá se mi býti jako pohádkou. Ale napadá mi nyní také něco podivného, co vám sdělit chci. Našla jsem věc, která zajisté náleží vám, věc zvláštní. Mluvila jste více než jednou rozčileně o jistém pásu, jehož postrádáte; myslím, že je to on." Thorgerda trhla sebou, zlatá nit se jí přetrhla, a jala dívku za obě ruce; smrtelná bledost pokrývala její tvář. „Bifrost!" zašeptala a vrhla temný pohled k šachovnici. „Kde jest? Jak vypadá? Kde našlas jej?" „Našla jsem jej v zahradě," odvětila Blanka; „překopávala jsem sama místečko, které jste mi darovala pro záhon mých růží. Nejspíše že ten, který vám pás váš odcizil, jej tam byl načas ukryl. Když jsem dřevěnou skřínku, v které ležel, rozevřela, spráskla jsem ruce překvapením, jak krásný je ten pás. Je ze lví kůže, vyšíván je zlatem, zdoben převzácnou kamejí, představující bílou vznášející se postavu v červeném poli. Paní moje, řekněte, je to váš pás?" „Ach, jaké zklamání!" zvolala Thorgerda a pustila dívku; „to není Bifrost..." Hlava její klesla na rámec a nastalo ticho. „Bifrost, Bifrost!" šeptala dívka, „jak podivné to jméno! Proč se pás váš tak jmenuje?" „Dle staré víry mého lidu," odpověděla za chvíli Thorgerda snivě, „vystavěli bozi zázračný most spojující nebe se zemí, most, po kterém z nebeských hradů chodili mezi lidi smrtelné. Most ten jmenoval se Bifrost. Heimdall se zlatými zuby, velký, vznešený Heimdall byl jeho strážcem proti obrům přebývajícím v horách, kteří most bohů rozbourati hrozili; lidé, vidouce z dáli vzdušný, hrdý jeho oblouk, zářící ohnivě trojí barvou, jmenovali jej duhou... Víš nyní, co je Bifrost!" „Ale pás váš není přece ani duhou, ani mostem?" vrtěla dívka hlavou. „Bába moje, čaromocná Sigelinda, které Bifrost někdy náležel," vypravovala Thorgerda dále, „mluvila mi takto: ,Pás můj jest zlatý; stříbrné a černé runy jsou v něj vryty a září jako duha trojí barvou vzácných drahokamů. Do každého drahokamu jsou runy vleptány, obsahující nejvznešenější tajemství. Jako Bifrost nebe s zemí spojuje, tak spojuje pás můj ducha smrtelníka, který runy jeho luští, s duchy nepřebývajícími v těle lidském, vědu smrtelných s vědou démonů. Proto nazývám pás svůj Bifrost.' Tak poučila mne bába moje, valkýrie Sigelinda." Zeyer, Julius: Román o věrném přátelství Amise a Amila, Odeon, Praha 1983