|
Jaroslav Vrchlický: Dojmy a rozmary
Zavírám oči, tma se na mne řítí Ó nádhero tvých nahých, štíhlých oudů! Ó nekonečno touhy ve tvém oku! Ó sílo vášně v úbělu tvých boků! Ó luzné sítě v tvojich vlasů proudu! Zpěv Sirén, andělů hlas, trouba soudu, sen sfingy spící tři tisíce roků, vše na mne křičí z úbělu tvých boků, a vše mne láká v ráj tvých štíhlých oudů. Zavírám oči, tma se na mne řítí, z tvé šíje hvězda touto nocí svítí, mně zdá se, že jsem objal v tobě Krásu. Ó mystérium! Ohni políbení! Křte plamenných slz, bezdno zapomnění! Ó prsů poupata! Ó zlato vlasů! Jaroslav Vrchlický: Jak táhla mračna Má poetika Mně zjev každý v přírodě je básní. Poetiku našel jsem si vlastní. Píseň nejkrásnější v sluch mi zvoní, v polibku když rty se k sobě skloní. V lidstva dějích slyším epos hřmíti, dramatem pak celé je mi žití. Ódy křídla vidím v jasu jitra, elegie dýše noci z nitra. Hymnou bouř zní, idylou je vesna, ptačí hnízda když probouzí ze sna. Epigram je vloček vinné pěny, dithyrambou nahé tělo ženy. A co víc škol hloupost našla ještě: rytmus kovadlina, forma kleště. Rým pak podkova, když dáš ji koni, v lehkém tanci divoce to zvoní. Bez podkovy, ač to často klame, letí dál, však nejlehčej vaz zláme. K tomu ještě naučení krátké, chceš-li tančit po té dráze hladké: Jenom blázen sebe přecení, přestat včas – je vrchol umění. Jaroslav Vrchlický: Hudba v duši Strom Je člověk strom, jenž kořenem tkví v zemi, však svoji korunu, tu vzpíná v světlo, peň jeho drsný nese stopy blesku a těžké rýhy starostí a vrásky, však měkké listí šumí sladkou něhou a v srdci pták mu zpívá, věčná láska. Ten strom štěpila sama boží láska, v zem vsadila jej, by miloval zemi, sny jeho dětství kolébala něhou a větve snahy jeho vzpjala v světlo a ve hluboké čela jeho vrásky myšlenky sila, aby čin vzplál v blesku. A strom ten stojí v zlatém jitru blesku; na větve klade hnízda jemu láska, květ vonný halí všecky jeho vrásky a strom je blahem, požehnáním zemi a vnořen ráno, večer, v noci v světlo, jak harfa zvučí radostí a něhou. Stín jeho dobrotou jest a jest něhou, kmen jeho silou proti vichrům, blesku, a světlušky když v krov mu padne světlo, toť soucit božský, ku trpícím láska, a sekyrou když podťat klesne k zemi, tu pryskyřicí pláčí jeho vrásky. Ó, buďte požehnány, hrubé vrásky! Zas vyzlacené stokrát lásky něhou, zdráv, kořene, buď, jenž se plazíš v zemi, by koruna se smála v zory blesku! Buď zdráva, mízo, jež jak věčná láska protékáš větve, duše jich a světlo! Já jsem ten strom a ty jsi jeho světlo! Tys zlatý úsměv, který halí vrásky, ty rozpínáš své větve, aby láska v nich mohla jásat rozkoší a něhou! Jen s tebou stojím pevný v moři blesků, jen v tobě kotvím jak strom v rodné zemi! I klesám k zemi přemožený něhou, vzplát musím v blesku, by všednosti vrásky mi láska setřela mne nesouc v světlo! Jaroslav Vrchlický: Okna v bouři Za trochu lásky... Za trochu lásky šel bych světa kraj, šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý, šel v lednu – ale v duši věčný máj, šel vichřicí – však slyšel zpívat kosy, šel pouští – a měl v srdci perly rosy. Za trochu lásky šel bych světa kraj, jak ten, kdo zpívá u dveří a prosí. Jaroslav Vrchlický: Meč Damoklův I. Nade mnou visí v noci, ve dne; svůj dvousečný hrot stokrát zvedne v mé dumy i v můj tichý cit. – Ó, jak se toho meče zbýt! Na vlásku visí, okamžikem můž' sletět... Co zde s tužby vzlykem? Ta nezadrží jeho spád, když síla zniká napořád. Na chvíli, zdá se mi, že mizí kams v dálku, dohledu již cizí, však rázem, než se naději, jest konec klamných nadějí. A přede mnou se znova zvedá, já cítím, jak mé srdce hledá, ať v snění nočním, shonu dne, a já se ptám: kdy dopadne? A chtěl bych pracovat a žíti a stále zřím tu tenkou níti, na které visí ostrý meč, jak ďábla neodvratná léč. Zvyk jsem již všemu – on však visí, jak od let visel, teď, jak kdysi, jak zítra viset bude dál... a jméno jeho... Ideál??... II. Zas jednou do mých snů se díváš svým břitkým hrotem a nejvíce se rozechvíváš mým nad životem, když nejvíc chce se vzpnout a rašit, sny mého blaha začneš plašit. Ať schýlen nad moudrostí věků, nad pěvců dumy, neb v propast sladkých ženských vděků, tvůj hrot vždy umí mně blaho otrávit, mne děsem zmrazit a zdeptaného s výše k zemi srazit. Jen pomyšlení, v týl můj náhle že slétneš břitký, mé světy zhroutíš neobsáhlé i snů mých kytky, nit žití mého přetneš v okamžiku, v žluč nektar změníš sladkých dívčích rtíků: Mně tebou rozkoš ukradena, již urvu skokem, mně tebou radost otrávena jest každým rokem, vždyť vím to, stále nade mnou se míháš, a číháš, číháš, ustavičně číháš! Tu často sním: Jsi fantom pouhý mých bědných nervů, a cítím, vrah jsi každé touhy. Však tíž tu servu! Nuž bodni! – Darmo! Znikáš do oblaků a třpytnou hvězdou jen se míháš zraku! Dál musím žít, dál nést své břímě, se vléci prachem, své s chvěním podávat ti týmě a mříti strachem, že nedopíši poslední svou sloku, že zasáhneš mne v lačném tygra skoku! III. Sleť tedy již a nenechej mne čekat – – – již je to tíž se stále tebou lekat, po plodech Tantala jen chvějným okem těkat! Duch můj chce žít a srdce mé chce tlouci! ret můj chce pít,co v změně nehynoucí dá život nesmírný a hřející a vroucí! Jsi stará Smrt? jsi nutný všeho konec? Jsem zvěř? Jsi chrt? Jsem lup? a jsi ty honec? Na úder čekáš jen, na pohřbu mého zvonec? Či je ti vhod, že mám se stále řítit, tvůj lesklý hrot na šíji stále cítit? a nemám odvahy sám do dlaně jej chytit? Což, přelude, nezmizíš přece jednou? což nebude kdy pausy v muku bědnou? což ruce andělů se v štít mi nepozvednou? – – Sleť tedy, sleť! – Však ty se nehneš ani! Uznej a hleď, toť horší umírání, tak z noci k jitru až tě tušit nad svou skrání! Nuž tedy viz, jak tobě se již směji! Již zmiz, či vis, já dál svou píseň pěji, tu hroznou úzkosti a děsu epopeji! |