|
Jaroslav Vrchlický: Zlomky epopeje
Z té epopeje žalu, krve, bídy, již začli andělé, již Eumenidy až dodnes během věků nedopěly, jen zlomky sbírám dlouhý život celý, jen střepy, na nichž slzí rmut se blyští neb slabý záblesk lepší doby příští. Vždy v jednotlivce duši co se láme, to vposled všickni ve svém nitru máme; čím jeden úpí, tím též druhý nyie, ba celá, velká lidstva poesie jest harfa v poušti, jež vše v souzvuk sbírá, co pod hvězdami jásá, kvílí, zmírá. Co zalehlo jí v struny plesem, pláčem, zde rovněž zní – já jsem jen vykladačem. Spartakus Paní Marii Konopnické Řím oddych sobě zhloubi. Otroků již vzpoura zlomena mocí, lstí, svárem, řadou dlouhých útoků a bojem ve dne i v noci. Na cestách všech jen krev a krev a krev, i slunce v krvi se ztrácí, zní mroucích ston a poraněných řev, dnes vojsko těžkou má práci. Šest tisíc křížů musí řadou stát, ku Kapui kde cesta, číš ověnčenou by moh pozvedat dnes vítěz zpupného města. Šest tisíc křížů v tmavé nebe ční, šest tisíc mrtvol s nich visí, a z města jek orgie divoké zní a v stony mroucích se mísí. Vtom Krassus rázem dělil fora dav, svým hlasem přehlušil vřavu: „Kde Spartakus jest, tisíc jiných hlav rád za jeho dám hlavu!" „Ten mrtev," dí otrok, „v zápasu vír s odvahou, sílu jež budí, se vrhnul první, pravý bohatýr – kdes leží s proklanou hrudí." „Sem s mrtvolou!" hřmí Krassus. „První všech ta na kříž budiž vbita!" A nastal v davu shon a ruch a spěch a smečka otroků hbitá Již vleče zahalené v krev a prach Spartaka mohutné tělo, na první kříž s ním sterých paží vzmach... však třikrát dolů jim sjelo. A provazy jej spjali, řetězy a hlavu na dřevo vbili, a potom, jak se sluší vítězi, ve tvář mu plili a pili. Číš zněla v orgie hlahol a smích k oslavě panského Říma, jenž zkrušil otroků odboj a pych. Tvář reka tiše dřímá. Je psán v ní hluboký, vítězný klid, jen v oku otázka klíčí: Ó lidstvo, nežli vzplá jitra ti svit, co křížů ještě se vztyčí! |