|
Karel Havlíček Borovský: Křest svatého Vladimíra Zpěv prvý PERUN A VLADIMÍR Vladimír cár na svůj svátek, když seděl na trůnu, poslal drába s vyřízením k bohovi Perunu. „Hřmi Perune na můj svátek místo kanonády, škoda prachu, dost ho padne v bitvách u armády. Hřmi Perune na můj svátek místo kanonády, pak si přijdi se mnou vypit šálek čekolády." – Pan dráb přišel k Perunovic, zatloukl na vrata, děvečky se hnedle zeptal: „Doma-li pantáta?" „Doma, doma, pane drábe, ve veliké chatě, sedí s jehlou na pekýlku, zašívá si katě." „Vzkazuje vás, pantatínku, cár náš pozdravovat, máte prej mu k tomu svátku drobet zabubnovat." Jak to přeslech' tatík Perun, hnedle čelo svraštil, skočil s kamen na lavici, kaťmi o zem praštil. „Raděj pásat husy ve vsi, po bahnách se ploužit, než u toho Vladimíra zde za boha sloužit! Málo platu, služba těžká, nikdy konec práce, ještě bych mu měl vyvádět ve svátek rekrace? Tuhle při poslední bouřce, při té blýskavici, bez toho jsem si propálil celou nohavici! Málo platu, málo športlí, málo deputátu, nemohu si špendýrovat oleje k salátu! Pečínku jenom ve svátek, – vodu musím píti, sotva jsem se na tu službu mohl oženiti. Beztoho mne větším dílem živí jen kondice, študentům hodiny dávat musím ve fysice. Kdyby od selek nekáplo trochu akcidence, ani v neděli bych nemoh přičuchnout k pálence! Pro nic za nic robotovat – nevěděl bych věru, na tu jeho čekoládu, že mu na ni seru! Cár necár, svátek nesvátek, že mi všechno rovno, ne a ne, a nebudu hřmít, co z toho mám? Dráb stál celý zkoprnělý jako kapr v žitě: „Pamatujte se pantáto, co pak to mluvíte? Já jsem taky jen služebník, každý zná své meze, kdybych to vyřídil cáru, co se na vás sveze?" – Ale Perun, jak byl v ráži, sáhnul pod lavici, a vytáh na pana drába tu svou hromovnici. Dráb se dlouho nezdržoval, hledal honem díru, a hned běžel jak s keserem k cáru Vladimíru. „Jdu Vašemu Veličenstvu slušně vomeldovat, že se to, co mluvil Perun, stydím opakovat. Nechce hřmít a osopil se na mne jak na čubu, nectně Vaším Veličenstvem vypláchnul si hubu. Ať si tu svou čekoládu cár prej sám sežere, a že on na celou službu s odpuštěním sere; že je cárův svátek a prd s odpuštěním, rovno, že je mu po celém cáru s odpuštěním hovno!" – Jak uslyšel Vladimír cár tohle grobiánstvo, plivnul na zem, zasakroval, a s ním všechno panstvo. Poslal čtyry policajty k bohovi Perunu: „Přiveďte ho grobiána ku cárskému trůnu!" A když vyšli policajti, pískl na ně oknem: „Hej! nechte to až do zejtřka, my v suchu nezmoknem. Nebudem si s grobiánem dneska kazit svátek, však mu zejtra uši natřem, vraťte se nazpátek! Však my se ho za ty jeho hromy neprosíme, pokud máme své kanóny, sami si zahřmíme!" Poslal flügel-adjutanta pro dvě baterie, ať bouchají při tabuli, když se zdraví pije. Jedli, pili, hodovali, hrály jim muziky, ministři si popouštěli u kalhot knoflíky. Pili pivo, pili víno, jedli z masa, z těsta, nejednomu oficíru pukla z toho vesta. Vejskali a tancovali okolo pilířů, bim! bam! bum! špunty lítaly z flašek a moždířů. Kdo při tom byl, ten se opil, blaze, braši! tomu, v noci pak je s výslužkami roznášeli domů. Zpěv třetí VOJENSKÝ SOUD Bože! kýž jsem policajtem, to je vyražení! koho chce, toho si chytne a dá do vězení. Každý si ho musí vážit: kdo naň zaškaredí, pro urážku policajta ve štokhauzu sedí. Ctěte, hoši, policajty! Ouvej! jak to bolí! Stát vyplácí krejčím metlou, ale ševcům holí. Slyšte lidé pro výstrahu mé smutné zpívání, že se proti policajtům sám bůh neubrání. Už ho vedou svázaného, všechno ve mně hrká! Dva ho táhnou za ramena, jeden vzadu strká. „Jenom mne po humnech veďte, však já s vámi pudu, nedělejte mi ve městě veřejnou ostudu!" Ale na humnech u strouhy paní Perunice zapírala Peruňátku něco na sukničce. Jak poznala svého pána, hned se s hrozným křikem na pochopy obořila mokrým lavičníkem. Ale Perun dobrotisko sám ji napomíná: „Schovej ženo meč do pochvy, přišla má hodina!" – Policajti s Perunicí na humnech se vadí, u dvora se zákoníci o Peruna radí. A již Perun upoutaný v šatlavě nocuje: juristům se z paragrafů žádný nešikuje. Neboť ten, kdo zákony ďál, neměl ani zdání, že cár vezme někdy boha do vyšetřování. Ráno přišla apelace k cáru celá bledá, že se proti Perunovi zákon najít nedá. Cár se na ně zle osopil, řek jim, že jsou osli, poslal hned pro vojenský soud do kasáren posly. Vojenský soud, to je samec, soudí, jen se práší: on má všechny paragrafy v jedné patrontaši. Vojenský soud na civilní dívá se zvysoka, nesoudí podle zákonů, všechno jen od oka. Vojenský soud má žaludek zdravý jako štika: nevinného na komando stráví jak viníka. Vojenský soud z ničeho nic, jako ňáký tvůrce, nález právně potvrzený měl jako na šňůrce: že dle vyšlé proklamace komandujícího a dle „ostatních zákonů" svodu hrdelního pro urážku první třídy Jeho Veličenství, pro vzpouru, nemravné řeči, pro neposlušenství Perun bůh je odsouzený k provazu dle práva, že však k utopení v Dněpru milost se mu dává; bude ale pro výstrahu neposlušné chase vlečen k řece po ulicích na koňském ocase. – Právě jeden žurnalista seděl také v díře, protože se bohu rouhal a psal proti víře; soud jej odsoudil, použiv té příležitosti, k stejnému trestu s Perunem kvůli nestrannosti. Zpěv desátý KONKURS Věje vítr černomorský, trávou v stepi klátí: sbíhají se do Kyjova páni kandidáti. Věje vítr od západu, v Kyjově se práší: každá firma haní jiné, sama se vynáší. – Poslal papež dekret z Říma, pečeť jako talíř: „Co je po té řecké víře, nedám za ni halíř! Není církev jako církev, cáre nejmilejší, římská církev mezi všemi nejcírkvovatější!" – A carhradský patriarcha, pečeť jako miska: „Nevěř tomu Vladimíre, co antikrist píská. Není církev jako církev, cáre nejmilejší, Řecká církev mezi všemi nejcírkvovatější!" A rabínské synedrium „Šulem, šulem," píše, „nevěř Římu, nevěř Řekům, drž se jen Mojžíše. Není církev jako církev, cáre nejmilejší, židovská je mezi všemi nejcírkvovatější." Také mufti muhamedský překřičet se nedá: „Potluč ty psy nevěřící, uvěř Muhameda! Není církev jako církev, cáre nejmilejší, musulmanská mezi všemi nejcírkvovatější!" V cárském dvoru na Podolu psi se o kost hryzli: také ty ostatní sekty konkurovat přišly. Čert zná všechna jejich jména, ale jak se ctily, z toho se ruské hokyně mnoho naučily. Tenkrát byly zlaté časy pro dohazovače: rosolku pili z krajáčů, jedli jen koláče. Proto, že jim v tom konkursu obchody tak květly, jmenují se od té doby také „boží metly". |