Karel Matěj Čapek-Chod: Kašpar Lén mstitel

Karel Matěj Čapek-Chod: Kašpar Lén mstitel

Díl první

Nakonec pak začali se ho kamarádi štítit pro jeho vzezření. Rána na cele se mu sice zacelila, ale celou tvář pokryla mu tuhá, lesklá, vyvstávající rudá maska, jako kdyby jej byl silný plamen ožehl. Lén zcela patrně od rány onemocněl, trpíval horečkami, při díle patrnými, ale nikdo s ním nepocítil soustrasti a nikdo mu také neukázal všeobecnou ošklivost – jak někdy bývá – dobře přetvářenou bodrou radou, aby šel k lékaři anebo do nemocnice, směřující k tomu, zbaviti se odporné blízkosti.

Úhona Lénova, jejíž původ ovšem nikdo kromě Kabourkové neznal, nezasluhovala, tak říkajíc, odborové cti, ježto získána byla zchátráním soudruha, vlastní vinou v posledních koncích octlého, ztraceného.

Kabourková přes to vše nic neviděla, anebo snad že viděla vše, byla oddána Lénovi na smrt; byli svědci, kteří vypravovali, že její náklonnost k němu není odměňována vždy nejlepším rozmarem; usuzováno tak nepochybně z toho, co se mezi nimi za dne udalo. Ryšavec, když později o tom byla řeč, měl různé výklady o láskách cikánčiny dcery. Podle jeho úsudku byl to vždy ten nejhorší chlap, jakého si oblíbila, a od každého byla týrána, a nakládal-li s ní lidsky, zprotivil se jí.

V mysli Lénově asi nezaujala místo velice význačné anebo rozhodné, neboť nepotlačila v ní úmysl msty za Mařku, což by se snad bylo najisto stalo, kdyby byla zvítězila nad vzpomínkou na ni. Vyjma onen případ, že by Lén, odhodiv všechnu naději, že se kdy s dcerkou Kryštofovou setká, zůstal věren pouze mstě za ni, ale potom dvojnásob věren...

Jisto je, že se jí obíral nyní takřka výhradně. Mohl ji vykonati každého dne, kdykoli chtěl, ale snad rozhodovalo určité datum, na které ji původně ustanovil, snad neudal se mu vhodný okamžik beze svědků, anebo si ji schovával na den nejposlednější, kdy bude nejsladší, neboť pachuť každopoledního prožívání jejího stávala se mu rozkoší.

Nyní o polednách už ani neslézal z lešení i vyspával nahoře. Tvářil se tak, neboť ani oka nezamhouřil. V podlaze lešení měl na určitém místě otvor stále prknem přikrytý. Když padla dvanáctá a všichni odešli, položil se Lén na podlahu a vycvičeným hmatem poodsunul příklop široký jak štěpina a pátral štěrbinou dolů. V potemnělém nitru stavby, kterouž sotva prosvítaly příčné trámy pater spodních až do přízemí, nikdy nic nepřekáželo pohledu jeho až ke dnu stavby, sklepnímu klenutí, na něž později měla přijíti podlaha přízemního krámu. Tlustá vrstva písku a štěrku a trolin pokrývala klenutí do roviny a v náspu tom hluboko ponořeno leželo staré, rozježděné prkno, po němž ryšavec dopravil už snad tisíce koleček cihel.

Poledne jako poledne dostavil se sem na toto prkno pan Konopík, neomylně, stůj co stůj. Tady byl jeho budoucí závod kupecký a v jeho obraznosti bylo tu už všechno na svém místě, a on, mna ruce za nádherným pultem budoucnosti, obsluhoval již houfy zákazníků. Stejně jako ve svém starém doupěti, v němž naproti našetřil, nalichvařil, naloupil na nový dům, sňal pan Konopík, jako by byl právě obsloužil nával lidí, hedvábnou čepici a otíral pleš, vždycky potem řinoucí.

S tímto prknem v přízemí kolmicí shodovala se nahoře tajná štěrbina jím nastrojená.

Když v poledne dozněly poslední kroky dělníků a všechno ztichlo ve stavbě i kolem ní, ležel Lén už u otvoru, napínaje sluch tak úsilno, že mu žádný, ani nejmenší šumot neunikl, daleký popěvek, pleštění dveří V „sousedstvu, až mu zabolelo v uších, plných hukotu rozběsněné krve.

Najednou zacinkal dole naproti ve dveřích krámku Konopíkova zvonek – ne, to nebyl on, na nějž čekal, ó, Lén znal dobře říznost, s jakou dovedl kupčík zadrnčeti zvonkem, až se rozječel! Šel-li Konopík, mohl se zvonek utrhnout a umlkl jenom zase při třasknutí krámových dveří.

V tom případě ustal hukot Lénovy krve i bylo mu jako na umření. Zdřevěněl na celém těle, a kdyby byl měl v tom okamžiku povstat, jistě by se mu to nebylo podařilo. Záchvat této nehybnosti minul, když se za chvíli dole v přízemí charý přísvit, položený přes rozježděné prkno, zatemnil stínem vstupujícího. Na celém těle se třesa, vyňal Lén z náprsní kapsy olověný váleček, visící na klubku motouzu, a vstavil jej mezi prkna, dvěma prsty držel jej volně na motouzu, teď už se mu ruka ani nezachvěla.

Podél obliny olověné váhy měřil jako puškou s tím rozdílem, že se pod strašnou zbraň jeho zvěř dostaviti musela.

Když přišla, dech i snad srdce Lénovi ustalo. Kolem okrouhlé spodiny závaží viděl kmitati se ruce Konopíkovy, který nikdy neopomenul zamnouti dlaněmi, hned potom smekl černou čepici, aby si utřel pot. Den jako den, zcela jistě, neomylně. Vteřinu, dvě, někdy i déle postál Konopík tak s holou lebkou přímo pod olověnou zhoubou mezi prsty Lénovými.

Všechno dole v hlubině Lénovi zčernalo v zelenou tmu, jenom lebka jeho oběti svítila z ní tak blízko, jako na dosáhnutí.

Byla to omamující, umrtvující chvíle, těch několik okamžiků, a Lén také ztratil vědomí své bytnosti téměř úplně, všechno jeho cítění soustředilo se mu do špičky palce a prstu, mezi nimiž motouz pálil jako rozžhavený drát, všechna vůle jeho vyhrotila se v to místečko těžkého kolmého protknutí, jež držel mezi prsty, přesvědčení, že jenom chtít a popustit a že by vše bylo odbyto, to napětí nechtít ještě dnes vysilovalo jej tak, že když kritická chvíle přešla a Konopík nacházel se již mimo možnost nebezpečí, Lén se dusil i nebyl hned ani s to spolknouti to rdousení, jež se mu z nitra do prsou valilo.

Proštipec pravice pálil jej od křečovitého sevření, aby smrt Konopíkovu neupustil na jeho lebku dřív než ustanoveno, a v posledních dnech před činem, když uřízl motouz nakrátko, aby v rozhodném okamžiku pádu nepřekážel, stalo se Lénovi, že nemohl po takové pokusné – vraždě prst od palce rozevříti, takže se bál, až k tomu dojde doopravdy, že nebude moci...

Leč podruhé už zase nabyl vláčnosti v ruce...

Ničím jiným nezabýval se Lén v myšlenkách svých než tímto úkladem, a byl tak obeznámen se všemi jeho podrobnostmi, že by jej byl provedl i slepě. Jakmile se octl ve třetím patře, vykonal večer potajmu všechna náležitá měření a přesvědčil se o účinku olověného tíhla z výše puštěného na cihlu, umístěnou přesně na polední stanovisko pana Konopíka, v úplné tmě, byl si zdarem úplně jist.

Rozčilení z těchto příprav zchvátilo jej nakonec tak, že sotva chodil, vrávoravý jeho krok utvrdil hochy na stavbě v přesvědčení o stálé opilosti Lénově; při práci byl stále pozadu, počínal si neobratně jako učeň. Nářadí mu padalo z rukou, hmatal po cihlách jalově, sáhl vedle, a zvláště časté záchvaty dusnosti, o nichž nezdál se míti potuchy, byly pro kamarády znamením, kam už připravila jej nezřízená náruživost.

Zchátral až na vychrtlý stín a z tváře jeho, stále ještě zanícené a šeredně okoralé, vyzírala náměsíčná nepřítomnost duše. Promluvil-li někdo na něj, odpovědi nedostal, jenom vytřeštěné oči začaly se svírati jakýmsi nedomykavým mrkáním, jehož zúčastnila se kůže jenom kolem očí zdravá.

Ale to už se ani nestalo, aby jej byl kdo oslovil. Raději se mu kdekdo vyhnul anebo jej doširoka obešel. Dělali to dokonce i okázale, ale Lén neznamenal ničeho.

„Zvíře!" zněl závěrečný úsudek zedníka šumaře, který to byl s Lénem nejdéle vydržel, a všichni s ním souhlasili.

Díl druhý

Na ta slova Mařka přitiskla šáteček i s růženečkem do očí s nevídanou prudkostí a ryla pěstmi ve tváři s takovým úsilím, až se zapotácela. Hrozný pláč, který nikdo neslyšel, vjel jí do šíje a zdvíhal její ramena.

Tak zůstala chvíli.

Předseda shovívavě čekal.

Potom šáteček obrátila na suchou stranu, a když se myslelo, že začne do něho cedit znova, Mařka, lapajíc po vzduchu, vykřikla náhle hlasem nepřirozeným, nějak nelidsky napjatým, až k zlomení hořekavým:

„Ty můj bože všemohoucí, to ho neměl snad zabít, když mne zkazil, tatínka do Vltavy vehnal, mne v ty místa přivedl, takže z toho maminka až rozumu pozbyla!?"

Bylo podívání na Mařku, zrudla ve tváři, hrdlo její div se nerozstoupilo, z kulatosti jeho vypnuly se kolmé svaly a na nich ukázaly se žíly jako brky, tepny vyvstaly jí z pleti i na skráních. Celý obličej její vůčihledě nabyl a z naběhlých, sotva dovírajících rtů pádil příval skuhravých slov:

„To je pravda, že tatínka chytil na zboží v magacínu, ale teprve, když jsme tři dni nic nejedli, vzal tatínek kladívko a z kůlničky vylomil do kvelbíka několik cihel, když tam bylo jídla tolik. Ale hned tu třetí noc nás pan Konopík vyčíhal a tatínka chytil za ruku, když chtěl zase načisto zazdít, hodil mu na ni smyčku, skrz ten průkop utáhl a na skobu ve kvelbíku přivázal. Tatínek se napřed cloumal, ale byl tam až po rameno, prosil a sliboval, že všechno nahradí, ale plátno nic nebylo. Když jsem já ho proboha prosila, aby tatínka pustil, povídal: ,A tys tu taky? Pojď si tatínka rozvázat', on to ale dobře věděl od začátku, že jsem s tatínkem. Tatínek plakal, a když pan Konopík nedal jinak, než že poběhne pro domovníka, řekl ,di, děvečko!' a já sem tedy šla. A teprve tam sem se dověděla, proč sem tam byla zlákána a zač sem tatínka směla pustit, zavlíkl mě do krámku a bylo už hnedle ráno, když tatínka uřízl. Sama sem dávala tenkrát kladívko tatínkovi do ruky, aby šel a tomu lotrasovi hlavu rozbil; to bylo mezi námi všechno, protože se maminka nic nesměla dozvědět, jak to skončilo. Tatínek nechtěl a jen držel ten provaz v rukou, a nic jinač, než že se oběsí... mě hladil a líbal, ponejprv v mým životě... A možná dost, že by bylo všechno ještě dobře dopadlo, kdyby pan Konopík nebyl zasej v poledne spustil rámus, jako dyby byl na to teprve přišel; zavolal ke zdi domovníka, že je zazdění kůlničky ještě syrový, a na nás chtěl, abysme mu podepsali, že sme toho vzali za tisíc stoosumadvacet zlatejch. To už ale letělo kladívko panu Konopíkovi kolem hlavy, celej dům byl vzhůru, ale tatínek na strážníka nečekal, jak byl, vyběhl a utíkal na řetězovou, neměl daleko. Ale my sme se s ním už neshledaly, až ho vylovili, měl písek za nehty, a tělo od toho zápasu ztrhaný. A my sme zůstaly v celým domě za zloděje a ke všemu nás pan Konopík vyhodil na ulici... Ale neminulo ho to, co ho minout nemělo, dostal tou zednickou třískou, když se Lén vrátil z vojny, a když mě v těch místech našel a když se dozvěděl..."

A Mařka Kryštofova dala se do zuřivého vítězného smíchu. Až potud mluvila samými útočnými výkřiky, hrdlo rozdírajícími, sluch drásajícími, stále výbojnějšími, až bylo zjevno, že už ani nemůže více síly vložiti do svého kosti pronikajícího řevu, bylo také patrno, že není s to ani zastaviti jej, i přerývky mezi větami byly vyplněny rykem, a když dokončila, její strašlivý smích byl pokračováním tohoto vysilujícího vytržení.

Smála se drobným, křečovitým, nezadržitelným chichotem, hnusným, protože připomínal fyzické podráždění lechtáním, pro které se nemůže zastaviti. Změnila se přitom k nepoznání, i oční důlky jí jaksi vyhřezly naroveň brunátným, až krvavým tvářím, hrdlo zduřelo k prasknutí.

Náhle vtom mávla rukama do vzduchu, odhodila i šáteček i růženeček, zajikla se ve smíchu docela tak jako malé dítě ve vzteklém pláči, zaryla všemi prsty u krku pod vlňák a nesmírně prudkým úsilím roztrhla sponu, že šátek z ní spadl, a tak v citrónově zeleném, hluboce vystřiženém živůtku s obnaženýma rukama padla na kolena, zachytivši se obruby stolu.

Ačkoli se tu zřejmě rdousila kuckajíc, nikomu ani nenapadlo přispěti jí. V auditoriu vykřikla elegantně oděná dáma hysterickým hlasem, zdvihla se a zprostřed řady klestila si cestu ven, ženské počaly prchati po celých skupinách. Otrlejší stavěli se na sedadla, ve všech očích se jevilo zděšení.

Mařka zatím stále ještě klečela pod stolem, namístě dusivých počala nyní vydávati zvuky ničemu lidskému nepodobné. Vyla ve stejných dutých, jednozvučných přestávkách. Zlobné napětí proti ní, ježto bylo všeobecné mínění, že se jedná o přetvářku, bylo těmi zvuky zlomeno.

První, komu napadlo, že není možno, aby chtíc takto si počínala, byl doktor Ryba. Pokročil energicky směrem k nemocné. Avšak dříve než mohl shýbnouti mohutné své tělo, přiskočil sluha, poslušen znamení presidentova.

Všechno se nyní sehrálo velice rychle. Kolem Mařky byly nyní tři nebo čtyři osoby, i od novinářských zpravodajů přiskočil drobný, tetelivý mužíček. Také porotce, který byl při výslechu Kabourkové si ulevil hlasitým zavoláním Krista, byl na cestě.

Ukázalo se, že svědkyně Kryštofová nemůže se postaviti. Soudní sluha, aby nohy její nevlekl, musel ji vzíti kolem pasu. A tak ji odnášel.

„Do čekárny a honem lékaře!" kynul za ním president, přesvědčiv se pohledem ke křeslu soudních lékařů znalců, že už dávno odešli.

Ani státní žalobce nebyl na svém místě. Těsně kolem jeho očí mihla se hlava odnášené ženštiny, i zažil tak pohled nezapomenutelný. Zhaslé její oči v rudém, až ohnivém obličeji, jako od smrtelného zápasu upoceném, když zachytly Léna, náhle ožily s výrazem nevypsatelného procitnutí úlekem zděšení. Ústa utýrané byla by jistě vykřikla zvoláním, vše, co až dosud pronesla, překonávajícím. Hustá bílá pěna, divně se odrážející od temné červeně jejích tváří, mezi rty jejími tkvějící, jako by jí byla ústa ucpala.

S živým pocitem odporu zasedl korektní ten muž práva k svým papírům, a když se mu před zrakem kmitl ještě jednou obraz hybného zmítnutí svědkyně v náručí sluhově, pokus to vyrvati se z jeho objetí, přičemž cvalíkovité ruce její, opřené o ramena sluhova, směšně vyčněly, zatímco bílý jakýs chvostík kníšel jí z rozcuchané hlavy, tu vzdychl si.

Byl básníkem, jeho verše se tiskly, ovšem pod pseudonymem, a vše šeredné protivilo se mu do duše.

Zakašlání obžalovaného, tentokráte jaksi nezvykle divně znějící, obrátilo pozor jeho k jednání soudnímu. Lén zůstal po celý traplivý výjev s Mařkou bez hnutí v naprosté bezúčasti. Krom toho jediného zakoulení očima v okamžiku, když zaslechl její hlas, nikdo nebyl by viděl na něm stopy překvapení nad tímto osudným, rozhodujícím zadrhnutím jeho osudu, kdyby jej byl někdo vůbec na taková duševní hnutí stopoval. Bystrý pozorovatel byl by zvláště od toho okamžiku, co Mařka zmizela za dveřmi, uviděl na něm, že se zaměstnává záležitostí asi nekonečně dalekou všeho, co se kolem něho děje. Leč bystrých pozorovatelů tu nebylo.

Kašpar Lén bled jako sama smrt, která s ním seděla na lavici obžalovaných. Jeho oči, úžasně zářící, upřeny byly na přísedícího, jenž k němu právě mluvil.

„Že jste se činu, za vinu vám kladeného, skutečně dopustil..."

„Vstaňte, obžalovaný, mluví-li s vámi soud!" přerušil svého kolegu pan president.

Dlouhán vstal, zdvihl vysedlá ramena, lapí po vzduchu a mocně spolkl.

„Pojďte sem blíž!" pobídl pan president.

Dlouhán nachýlil hlavu a chvíli to trvalo, než se rozhodl učiniti ty dva pracné kroky kupředu,

„Že jste to tedy udělal, nebudete ovšem už po výpovědi poslední svědkyně popírati," pokračoval přísedící rada, proslulý svými bystrými záskoky obžalovaných, „řekněte nám ale, proč jste hodil cihlou a proč ne olověnou vahou, jak jste to s tou ženštinou měli umluveno?"

Lén nic.

„Já vám něco řeknu; kdybyste byl pustil své oběti na hlavu vaše zednické závaží, bylo by se ovšem ihned podle něho poznalo, že jste vy pachatel, že o tom být pochyba nemůže. Což?"

Lén zase ani nemukal, ale oči jeho zářící stále více se vyjasňovaly, jako kdyby mu byl soudce sděloval nějakou vysvobozující novinu.

„Já vám ještě něco řeknu, obžalovaný... To hluboké opojení, ve kterém vás po činu nalezli a o kterém jsme tady slyšeli tolik učených názorů, to jste si zjednal z týchž důvodů, abyste sebe jako pachatele zakryl. Vy jste to kvantum opojného nápoje, který obsahovala láhev vedle vás nalezená, vypil buď bezprostředně před, anebo bezprostředně po činu! No, mám pravdu, nebo nemám pravdu?!"

A pan rada, zdůrazniv své „buď", „anebo" vbodnutím obou ukazováků hluboko k zemi, zamlčel se ve vítězoslavném pohledu na obžalovaného.

Nemohlo býti upřenějšího utkvění než pohled rozzářených, dokořán otevřených očí obžalovaného na soudce v tomto okamžiku.

Bylo vidět, že něco řekne, že jej to stojí jenom jakési přemáhání, jak ukazovalo několikeré prudké oddechnutí a polknutí, jemuž pomáhal vysedlými svými rameny.

Již rozevřel rty, až mezi nimi zasvítily zuby, a to dodalo jeho mrtvolné tváři dokonce zdání úsměvu.

Již měl promluvit, vtom však vznesla se jeho lopatovitá, nyní jak deska tenká pravice vzhůru a se slyšitelným plesknutím přilípla se k otevřeným jeho rtům.

Ne však dosti těsně, neboť mezi prsty obžalovaného tenkým proudem chlístla červená prudce až na soudní papíry, na nichž se rozhodoval jeho osud.

Že Lén nechtěl tomuto poskvrnění, bylo patrno z toho, že nyní plnou pěstí ucpal ústa krev ronící, ale také marně.

Celá jeho pěst byla zbrocena, jako by v ní byl rozmačkal hrst černých třešní.

Ještě jeden nával a trestanecký jeho stejnokroj byl zalit krví.

Jaksi do dřepu zaklátil sebou Kašpar Lén, zacupal patami, couvaje nazad, a pak upadl naznak v celé délce. Hlava jeho svisla z pódia a buchla o podlahu.

Byla to Kabourková, recte Danielová, která bez křiku a vzlyku přiskočila a Lénovu hlavu pozdvihla...

Tak udělal Kašpar Lén z dlouhého krátký proces.

Čapek-Chod, Karel Matěj: Kašpar Lén mstitel, Československý spisovatel, Praha 1972