Ignát Herrmann: U snědeného krámu Díl čtvrtý, Zrazen a sněden IV Ještě jedna návštěva kynula Martinu Žemloví, které že nebude ušetřen, věděl najisto. Byl to rytmistr Kyllian, který přijde, který přijíti musí, poněvadž krám Žemlův stal se mu za ten rok nutnou štací, které nemůže pominouti, a poněvadž měl Žemla mnohem lepší slivovici než butykář Herzl nahoře, ba než všichni butykáři v širokém okolí. Eh, ať přijde, myslil si Žemla. Po setkání s paní Šustrovou, která přišla tak neočekávaně, poněvadž na ni skoro zapomněl, obíraje se v duchu jen Pavlínou, a po setkání s Randovou, která přicházela jako jeho svědomí, nemohlo přijít nic horšího, nic nepříjemnějšího. A co si konečně dělá ze starého toho tlachala! Když teď Martin na vše znova myslil a když mu připadlo, že by se mu rytmistr mohl státi nesnesitelný, umiňoval si, že se ho zbaví pojednou. Jaké dlouhé procesy s mluvkou dotěravým! A jak lehký způsob setřásti ho z krku! Připomene mu jen, že je mu již tolik a tolik dlužen – na regále byla každá sklenička svědomité zapsána –, a požádá ho, aby konečně zaplatil. Oženil se, každý na světě uzná, že potřebuje peněz, pan rytmistr to uzná také. Ale poněvadž pan rytmistr jistě peněz nemá, nezaplatí, a poněvadž má jistě kousek studu v těle, nepřijde již, aspoň dlouho nepřijde. To Žemloví stačí, zatím se vzpamatuje. Dobře si to usmyslil Žemla, ale zapomněl, že účtuje bez Kylliana. Dopadlo to právě tak jako s Randovou, na niž se chystal a která ho pak odzbrojila svým klidem a pokorou. Kyllian měl postavení mnohem lehčí, poněvadž byl drzý a neodolatelný. Krom toho byl už v krámě Žemlově zasedlý jako veš v kožiše. Minula malá hodina ode chvíle, kdy zmizela Randová, když na ulici před krámkem zadusaly těžké, povědomé kroky, které pod schůdky na okamžik ztichly, načež se ozvalo rezavé zachrchlání, odplivnutí, dvojí otřeni velikých bot, a pak vystupovala kostnatá, složitá postava vzhůru a po schůdkách ke dveřím. Žemlovi nebylo třeba ani vzhlédnouti, aby věděl, kdo přichází. Ano, byl to jeho denní host, který dávno vyseděl na pytli rýže v koutě dolík, který trápil Žemlu sáhodlouhými, nechutnými hovory a přitom pil na dluh, který byl nevypuditelný jako stínka, nevyhnutelný jako smrt, – rytmistr Kyllian. Vyrazil dveře krámu a vstoupil hřmotně, jako by tam vjížděl vůz, ale musil se držeti kliky, aby nepadl do skla. Tak podezřele zakolísal na prahu. Žemla, který po odchodu Randové opět rozvažoval a dělil koření do krejcarových kornoutků, pokračoval v drobné své práci a tvářil se, jako by nepozoroval, kdo přichází. Chtěl získati času, aby se na rytmistra připravil. Ale tím starého sekáče nespletl a nezadržel ani o krok, ani o slovo. Kyllian stanul sice na prahu, ale jen aby nabyl rovnováhy, a motaje se a hledě na Martina rozřehtal se pojednou, až se ohýbal. Z očí, které byly zaplaveny jako u všech pijáků, vyhrkly mu smíchem veliké slzy a trudovitá jeho tvář zrudla jak oheň, kromě nosu, který plál barvou fialovou. Trvalo chvilku, než se Kyllian narovnal a upokojil, ale sotvaže umlkl, roztáhla se jeho ústa znova a nový řehot zaburácel krámem. „Jen klop hlavu, starý kujóne!" vykřikl konečně rytmistr, když se dost vysmál. „Jen ji klop! Viď, ty jsi po včerejšku stydlavý – jak skopový lůj! Máš zlé svědomí, viď, ty – ty kazisvěte!" A zase hřměl malou prostorou nový výbuch smíchu Kyllianova. Žemla zamáčkl kornoutek koření, jejž právě v ruce držel, obešel pult a zavřel dveře, jež Kyllian byl nechal dokořán. „I ty cikorkáři!" rozkřikl se Kyllian – a nebylo rozeznati, zdali žertem či doopravdy –, „ty mé budeš učit móresům? Však já vím, kdy mám za sebou zavřít, – a co ostatně zavíráš, zmrzlá košile! Snad ti není zima?" „Horko tu není, pane rytmistře," odpovídal Žemla co nejklidněji mohl; „ostatně nemusí celý svět slyšet, o čem mluvíme..." „Mně není zima!" křičel Kyllian dále. „Rozumíš, mně není zima..." „To věřím," přerušil ho Martin, dodav si neobyčejné odvahy, „máte důkladně zatopeno, pane rytmistře..." Kyllian vyvalil oči na Žemlu. Toť byla neočekávaná, překvapující narážka! Něco takového si Žemla ještě nikdy nedovolil. A zdálo se, že se rytmistr chystá k nějaké odvetě, neboť otevřel ústa, až se mu kníry do půlměsíce ohnuly. Ale sklapla zase, na tváři Kyllianově rozložil se taškářský jeho úsměv, polodobromyslný, polovýšklebný, a starý_sekáč, přistupuje nejistým krokem k pultu a nahýbaje se k Žemloví, až jej horkým dechem ožahoval, vrčel mu do obličeje: „Du verfluchtes Aas, war ich schon jemals besoffen? Viděl jsi mě, co? – A ostatně, co já mluvím, ty sladké dřevo, může slyšet každý, celý svět, rozumíš? Přede mnou nemusíš zavírat dveře ani do krámu, ani na ulici, mně je to všecko pomáda! – Tak ty myslíš, že jsem opilý? Že mám zatopeno? Cožpak jsem se opil někdy u tebe? Tím panádlem, který mně tu prodáváš za sliyovici? A za drahé peníze prodáváš...?" Žemla se teď vzmohl na další malou zlomyslnost. Otočil se, přikročil k regálu, na němž bylo křídou veliké K a vedle něho dlouhá řada čárek, a tvářil se, jako by je sčítal. A ještě než byl hotov, řekl trochu pichlavě: „Bude toho dost, – dostanu-li to někdy." Kyllian rozuměl tomuto šermířskému odrazu Žemlovu a zas otevřel ústa dokořán podivením, kde se dnes bere v Žemloví tolik smělosti. Není k poznání – jindy trpělivě dal do sebe rýpat celý půlden. „Zdali to dostaneš!" rozkřikl se Kyllian. „Cožpak myslíš, že jsem kdy zůstal někomu něco dlužen? Ostatně si tam můžeš namalovat co chceš, ty lichváři, já to nepočítám, já ti důvěřuji, že mě neokradeš, protože se mi zdálo, že vypadáš jako dobrá ovce. Ale ty jsi drbaný, ty kujóne, ty, mně se zdá, zneužíváš mé důvěry a ty čárky tam dostávají mladé, když odejdu..." Žemla neodpovídal. A tu Kyllian opřev se těžce o pult a nakláněje se k Žemlovi, směje se a funě mu téměř do tváře, pokračoval s taškářským výrazem: „Ale já dnes nepřišel, abych se s tebou hádal! Já se přišel podívat, jak se ti daří v tom novém stavu, a abys mi něco vypravoval, rozumíš? Já tě mám rád jako svého syna, rozumíš, a kdybys mi nevěřil," – teď Kyllian bouchl dlaní o pult, až na něm kornoutky poskočily a váhy zařinčely – „kdybys mi nevěřil, rozumíš, so heirate ich sogleich deine erhabene Schwiegermutter, – abys viděl, co všechno pro tebe dovedu podstoupit ..." „To byste konečně jednou vystřízlivěl," řekl Žemla mírně, jako by mluvil k sobě, a hleděl přes Kylliana, jako by ho tu nebylo, ke dveřím a do ulice. Rytmistr stál před pultem s roztaženýma nohama, jako dělávají opilí, aby se nepřekotili, a dlaněma rovněž roztaženýma opíral se o pult. Po slovech Žemlových, jejichž hrot mu neunikl, zahleděl se na Martina s plačtivým výrazem opilce, očima zalitýma, a popotahoval vlhkým nosem, snaže se přitom zachytiti jazykem brzy levou, brzy pravou polovici knírů, což však se mu nezdařilo. Jazyk byl příliš tuhý k této práci, jež vyžadovala ohebnosti, a po marných pokusech uvázl mu v levém koutku mezi zuby, které nad jazykem a pod ním sklaply a tak mu zabránily ústup do dutiny ústní. Toto vzezření Kyllianovo popouzelo Žemlu k úsměvu, kterému se konečně neubránil. Kyllian, jehož hlava klesala vždy níže, zdvihl ji teď náhle a spatřiv úsměv na tváři Martinové vzpamatoval se k novému řečnění: „Ja, du kannst lachen, Žemla, du kannst lachen, ačkoli vypadáš jako vypitý citrón!" Narovnal se trochu, pustil se pravicí pultu a podávaje ji Žemlovi žadonil blebotavě: „Podej mi ruku, kamaráde, podej mi ji, já ti něco povím..." Žemla by byl Kylliana něj raděj i vyhodil, a přece neměl síly, aby mu ruky nepodal. Stalo se tak po krátkém vnitřním odporu, a Kyllian, uchopiv pravici Žemlovu a přitahuje ho přes pult blíže k sobě, pokračoval: „Řeknu ti tajemství, kamaráde, ale nikomu to neprozrazuj, víš? Víš, komu máš za své štěstí děkovat, co? Koukni se na mě - já tě rekomandoval nahoře těm ženským, já tě schválil staré Šusterce za ženicha – jinač bys byl holku sotva dostal – ty ty kujóne. Ale já řekl: Tomu chlapci ji dejte, ten si ji zaslouží, u něho bude v dobrých rukách. Tak ti ji dala, holka si tě vzala - a já mám radost, že se to tak vyvedlo. Vidíš, jak se o tebe lidé starají, z pouhého přátelství – čert ví, proč jsem ti tak nakloněn..." Protože se mu zdálo, že chce Žemla něco říci, zatřásl mu Kyllian rukou a volal: „Neděkuj mi, neděkuj; rádo se stalo. Kdybys byl machometán, zaopatřil bych ti ještě jednu ženu a ještě jednu. Já bych je našel. Neděkuj mi..." Zatím zmizel úsměv z tváře Žemlový, na níž se rozložil teď výraz trpkosti. Martin věděl, kterak Kyllian jen blábolí a že nemá nikterak „zásluhu", kterou si přisvojuje, i řekl hořce: „Jsem vám velice zavázán, pane rytmistře, velice, a kdybych vám mohl podobně posloužit, nemeškal bych ani okamžik. Přál bych vám ze srdce, abyste byl na mém místě, a bylo by mně to milejší než vás teď poslouchat..." Byl by mohl mluvit ještě zřetelněji, Kyllian by nebyl pochopil nic, neboť byl nepříčetný. „No vidíš, Žemlo, těší mě, že jsi tak uznalý," pletl penzista jazykem dále. „Ale měl jsem se starou dost práce. Vytahovala ze mne, jak ti jde obchod – a jestli to přece na dva vynese, víš? Ale když řekla dva, tak myslila tři, sebe taky, – aby se při vás uživila. To jsem já vypozoroval. Proč bys jí neuživil! Mají ti to zde sežrat myši – ať se nají tchyně – však ona ti myši vyžene. A máš tu snad nějaké koření, abys jí zkazil žaludek, aby tak mnoho nejedla, co?" Teď teprv pustil Kyllian Žemlovu ruku, chtěje si vytáhnouti šátek. Hmatal chvíli po sobě, než trefil do kapsy, vytáhl veliký červený šátek, otřel si zaplavené oči a nos, zastrčil s namáhá ním šátek a potáceje se kolem pultu, aby jej obešel a k Žemloví se dostal, mluvil dále: „Und ich – ich bleibe dein Hausfreund –Zemlo, – abys viděl, že tě mám rád. Přál jsem si odjakživa, abych našel nějakou dobrou rodinu, kam bych mohl chodit jako domů. Teď to mám – a neopustím vás – a ty mě taky ne, viď? Pojď, kamaráde, dej mi hubičku a tykej mi – mně je to protivné, že ke mně mluvíš pořád s takovou úctou, – já to od tebe nežádám..." Ale za pult Kyllian nedocestoval, a tak přišel Martin o požitek lákavého políbení penzistova. Zarazilť rytmistr cestou o nějaký_soudek, a že se nepřekotil, děkoval jen těsné prostoře krámu Žemlová, kde bylo nesnadno upadnout. Byl již blízko svého pytle, k němuž se teď šťastně dokobrtal, usedl na něj těžce a opíraje se o kraj pultu svěsil hlavu na prsa. Co meškal v krámě, rozležela se v něm důkladně opice, jejíž vlastí byla patrně butyka Herzlova, a nyní ochably již všecky orgány Kyllianovy. Ještě asi dvakráte se vzmohl k nějakému proslovení. „Koukej se," chrochtal, když chvilku seděl, „jak já oslavuju tvou svatbu! – Jako bych se byl sám ženil. – To tě může těšit – a já vím, že tě to těší. Mě to taky těší... Jen mě netěší, že tak málo mluvíš..." A po chvilce dodával: „Ale já ti odpouštím... Mohu si představit, že ti po včerejší noci není do řeči... A pak se přede mnou stydíš... A to jsi hloupý – já nejsem žádná slečinka..." Žemlovi se zdálo, že Kyllian už usíná, ale on se ještě jednou protrhl a zavrčel: „Teď teprv se těším na tvou ženu – jak ta bude koukat a co bude povídat – však se tam hned nahoru podívám..." Ale nepodíval se hned. Asi za půl minuty po posledním jeho projevu naznačovalo vrčivé, vrzavé a hvízdavé chrápání, že usnul. O nějakou hodinu později děkoval Žemla pánubohu, že mu tam Kyllian usnul. Jeho přítomnost v krámě vytrhla jej aspoň na chvíli z velikých nesnází. Herrmann, Ignát: U snědeného krámu, Československý spisovatel, Praha 1982