Josef Holeček: Naši Kniha třetí, Výprava Krejčí soupeři O páté hodině Kojan jako pravidelně vstal, a zpívaje: „Minula noční hodina, ve jménu Otce i Syna, též i Ducha svatého, všejednoho Hospodina," procházel nejprve příbytek, potom dvůr, ohlašuje všem obyvatelům domu svého, že je čas procitnouti a chopiti se práce. Z komůrky děveček ozývala se mu vstříc zpěvná modlitba Marjánina: „Děkujeme Tobě, o bože náš, že jsi v lásce otcovské této noci byl strážce náš a že nad námi svou moc neproved ďábel satanáš." Hospodář spokojeně pokývl a obrátil se na prahu. Tím byl jeho ranní čin dokončen. Vraceje se do sednice, aby užil svého práva a ještě hodinku si poklímal, dozpěvoval: „Tebe my, Otče, prosíme, řidiž nás svatým Duchem, ať na Tobě nezhřešíme, dej, ať tento celý den k Tvé cti a chvále strávíme!" Po snídaní naměřili obilí do pytlů a naložili na fasuněk. Plné žebřiny ho byly. Marjána, oblečená polosvátečně jako na chůzi přes pole, vyskočila nahoru, Kojan usedl vpřed. Vezl do mlýna. V Karáskově mlýně nechal obilí i Marjánu, aby je semlela. Mleček tam už bylo jak bys nabil a ve všech mlýnech po řece. V nich i kolem nich všecko se hemžilo, všecko bylo plno ruchu, života a veselosti. Všecko se smálo a hrálo, i klapoty mlýna podobaly se skočné. A nejveselejší byli „páni otcové". Tím zahájen týden posvícenských příprav. Každý den konáno něco nového a důležitého, každý den znamenal valný hon k cíli. Nálada se stupňovala. Hospodáři byli den ode dne slavnostnější, hospodyně pečlivější, chasníci podnikavější, děvčata nedočkavější, děti bujnější a radostnější. Lidé, kteří jindy mluvili zdlouhavě a málo, stávali se řečnými a řeč jim šla, jako když bičem mrská. Šíje se vztyčovaly, tváře zjasňovaly. Pohyby údů byly rychlejší, pohledy očí bystřejší. Jako ve mlýně bylo v každé domácnosti. Co ve mlýně klapoty palců, to v domácnosti štěboty ženských jazyků. Vzájemné poměry rodin i osob byly předmětem přetřesu stále živějšího. Celá ves věděla, kdo s kým žije v přízni, kdo s kým v napjatosti, kdo s kým v nepřátelství. O každém poměru mluveno vážně, jako by šlo o dva velestáty, ne-li o dva díly světa. Každý poměr na lékárnických vážkách odvažován. Co během roku pečlivě bylo tajeno anebo nesměle dřímalo na dně duší, najednou začalo vycházeti na bílý den a hlavy vystrkovati: přízeň i nepřízeň, důvěra i nedůvěra, příchylnost i odchylnost – to vše najednou aspoň v lidských řečech nabývalo určitých podob. Každý pohled, prodlením roku vypočteně nebo bezděčně vržený, vystupoval srozumitelně jako rozřešené tajné písmo. Každé slovo, jež jeden utrousil a druhý zdvihl, nabývalo váhy a přikládán mu obzvláštní význam. Ale nejvíce řečí točilo se o Vítka Tenderouc a Anýžku Bakulouc. O posvícení obě strany před celým světem osvědčí, na čem spolu jsou, kam dospěly, co hodlají. Řečí o nich bylo tím více, že si dosud nikdo neuměl vysvětliti, kterak se stalo, že škorpilové Tendera a Bakula se sjednotili a chtějí, aby se děti jejich vzaly. Od té doby již tolik vody uplynulo, že možno vyzraditi, kterak to bylo. Chvaletický krejčí to způsobil. Tenkrát ještě sedláci vzdorovali kroji městskému a šaty selského kroje šili jim krejčí vesničtí. Jednou nebo dvakráte do roka, po žních nebo v masopustě, sedlák vzkázal pro krejčího a krejčí s několika tovaryši se k němu nastěhoval na týden, na deset dní a všecko mu pro celou domácnost našil a spravil na mnoho měsíců. Tak bývalo také s jinými řemeslnými pracemi, kterých byla na selském hospodářství pravidelná potřeba. Chvaletický krejčí, takto František Žemlička, byl tehdy po celé vodňanské osadě nejoblíbenější, ale po pravdě musí býti přiznáno, že příčinou jeho obliby dokonce nebyla největší dovednost v šití šatů podle kroje. Byl to krejčí přechodný. Uměl ještě starým šíti koženky, krátké kazajky, dlouhé na zem kaputy i těžké pláště, ale raději mladým stříhal na šaty forem městských. Šití po módě městské provozoval podle svého oka a rozumu. Zpod jeho jehly vycházely obleky, které nebyly ani selské, ani městské. Staří na jeho novoty dováděli, mladí byli po nich jako posedlí. Když chvaletický krejčí prohlásil o dorobeném šatě: „Honzíčku, v tom budeš vypadat jako pan adyjunk!" Honzíček zajisté držel ještě víc a byl přesvědčen, že bude vystrojenější i pana podkrajského. Krejčí krojoví byli chvaletickým krok za krokem vytlačováni z pole do sousedního okresu netolického, jehož hranice byly ostatně zcela nedaleko. Již Chelčice do něho patřily. A tu se ohradili pevnými náspy a zásekami. Odtud chrlili na hlavu novotáře chvaletického vařící smolu výsměchu a rouhání, a dostávalo se jí hojně i jeho výrobkům i těm, které jimi šatil. Nejznamenitější z krejčích krojových byl Václav Řípa z Krtel. Mezi krtelským a chvaletickým vypuklo krevní nepřátelství, jež vežralo se i v obyvatelstvo. A tak obě sousední končiny stály proti sobě jako dvě znepřátelené země, dva znepřátelení národové. Chvaletický byl si své věci jist. Říkal moudře: „Každá móda musí zvítězit, i špatná a šeredná; jakž by moje krásná a švarná neporazila krtelského? A pokoje mu nedám, dokud mi nepostoupí všechny Půjďáky a nezáleže až k Podlešákům!" Země půjďácká prostírala se od Chelčic a Újezda po okrese netolickém. Jméno její odtud, že obyvatelstvo správně říkalo „půjdu", což na Vodňansku znělo cize a směšně; zde říkali „pudu". Odtud Půjďáci škádlívali je, pokřikujíce: „Pudu na půdu? Nepudu na půdu," a říkali jim podobně: „Pudáci". Selští krejčí jinými činy se zaměstnávali kromě šití. Nikdo z postranných lidí neměl tolik možnosti poznati dopodrobna všecky poměry na selských živnostech jak oni. Proto byli strůjci i kaziteli sňatků. Bez krejčího žádná svatba se neobešla. On donášel vzkazy sem a tam, vyzvídal, vychvaloval, spojoval, a naopak zase haněl, klepal, rozhazoval a rozdvojoval. Jednou byl na slovo brán, podruhé se báli jeho jazyka a úkladu. Všichni rodiče, kteří nebyli lhostejni k osudu svých dítek, krejčího si předcházeli. Hospodyně mu podstrojovaly, hospodáři na krejcar vypláceli, co si počítal, i když se jim toho zdálo mnoho. Krejčí byl v procesu sňatku tak důležitou instancí jako notár a naposled kněz. Když měl slovo notár, krejčí ustupoval stranou, ale hned zas se objevil a nespustil se snoubenců, dokud je nedovedl do lože manželského. Bylť krejčímu vyhrazen čin starosty svatebního. Chodil zvát na svatbu, ověnčen fábory a rozmarýnou, a o svatbě řídil všecky obyčejové obřady a staral se o pořádek i zábavu svatebčanů. Nejen v umění krejčovském, nýbrž ve všem, co zde uvedeno, oba krejčí, chvaletický a krtelský, stáli proti sobě jako nelítostní soupeři. Chvaletický se chválil, že by kalhoty, které on střihne, nositi mohl kníže Švarcenberk. Krtelský zas, že šije zrovna takové kaputy, v jakých na Němce chodil Žižka; kaput není staročeský, neplouhá-li se mu podolek po zemi, a takové kaputy jen on ještě umí šít. Chvaletický se honosil, že žádný svatební starosvat v Čechách nemá říkání tak nové jak on; krtelský zas, že on má nejstarodávnější. Malá by byla bída, kdyby se každý byl držel své půdy; ale jí se oni nespokojovali a každý pásl, aby mohl vskočiti na území protivníkovo, zhatit jeho dílo, nevěstu jeho ženichovi od samého oltáře odvésti, ženicha přiměti, aby věno již na dřevo vysázené odstrčil a šel jinam. Potírajíce se, žádné zbraně se neštítili. Ale což by bylo na tom, kdyby svými zbraněmi jen sebe navzájem poráželi! Horší bylo, že zbraň každého z nich, břitká a jedem kalená, nezraňovala jen odpůrce, nýbrž i ty, kterým on se nabídl za štít a kteří se ho v důvěře přichytili. Šťasten byl každý z obou ne zdarem svým, ale nezdarem protivníkovým, a nejšťastnější, mohl-li rozbíti spojení, které protivník jeho obmýšlel. Jednu dobu oba se cítili stejně silnými a jeden si netroufal utkati se s druhým otevřeným bojem. Každý se soustředil na své území, zde činil po svém a soupeři nepřekážel. Ale hrubě by se mýlil, kdo by si to vysvětloval moudrou povolností jednoho i druhého a obapolně prospěšným „rozdělením sfér", jak říkají politikové. Právě tehdy oba krejčí, chvaletický a krtelský, kuli naproti sobě nejčernější úklady a v duchu si přísahali, že zápoliti budou, až jeden aneb druhý úplně bude dalšího boje neschopen. Když se jeden nejbezpečněji domníval, že druhý si již netroufá měřiti s ním svoje síly, najednou byl překvapen jeho náhlým vtržením do své země a měl co dělat, aby jej odrazil a nedal mu zachvátiti vyhlédnutou kořist. Nelze však nepřiznati, že chvaletický byl ve výhodě naproti krtelskému, uměje, kde toho bylo zapotřebí, spojovati nové se starým, takže ploval oběma proudy; krtelský pak všechno nové zavrhoval a zatracoval, takže nemohl smířiti se s ním, ani když by mu z toho kynul nejmastnější užitek. Nepodstoupili snad spolu zuřivějšího boje než o Anýžku Bakulouc. Holeček, Josef: Naši, Výbor z epopeje, 1. svazek, Československý spisovatel, Praha 1973