Teréza Nováková: Úlomky žuly Drobová polévka Milka Pechancova byla děvče asi dvacetipětileté, zdravé, poněkud pihovité tváře, malých modrých očí, skvělých zubů, jež z úst trochu velikých často se zatřpytily. Silné hnědé vlasy měla pod šátkem „tibeťáčkem" hladce z obou stran čela sčesány a vzadu ve veliký „drdol" stočeny; oblečena byla do barchetové slušné jupky se šušky o lesklých knoflících a do tmavé sukně „vldněné", pod níž měla hojně jiných teplých suken, takže byla hodně košatá. Sukně byly sotva po kotníky, i bylo viděti fialové „vldněné" punčochy a šněrovací, již trochu zasedlé sametové botky. Na krku měla hedvábný šáteček a pod ním na šňůrce penízek s podobou Matky boží. Milka byla jednou z devíti dcer Pechancových na Vejpucku, z rodiny po celém okolí zbožností vyhlášené. Její matka pocházela z vesnice napolo německé na Poličsku, až u moravských hranic, a byla si přísnou svou nábožnost již z domu přinesla. Strýc její stal se vysokým duchovním hodnostářem, kanovníkem neb arciknězem, sestry její i matka bývaly u něho návštěvou i na vycvičenou, chodily na všecka vyhlášená místa poutnička, a nejmladší sestra Pechancčina, Bohumila, byla považována téměř za světici, složilať po pouti do Říma a po návštěvě svatopetrského chrámu slib čistoty, ač byla vdaná. Pechancka nechtěla též zůstati za ostatními členy své rodiny; zavedla ve své domácnosti dlouhé ranní i večerní modlení, vstoupila i s dcerami dospělými do „bratrstva" a byla tomu ráda, když se jedna po druhé vdávání zříkala. Ze své pěkně pěstované zahrádky zásobovala od května do listopadu oltáře mladočovského kostela čerstvými kyticemi, nejnověji ozdobovala kříž při cestě, který obec teprve před dvěma roky postavila a kam členové bratrstva a „eptišky" chodili na modlení, – a nemohla se dosti vynadiviti, proč u nich jde to stále od deseti k pěti, když ona i všichni pravému Bohu tak horlivě slouží. Pechanec převzal po svém otci, Chlebounčině bratru, dům jako hrad, od základu nové postavený, hromadu mír pole a luka u lesa blíže „sedlišťského plana", kolik kusů dobytka a obchod s plátnem dobře zavedený. Ale blahobyt otcem za těžkých dob nahromaděný jaksi se rozkutálel. Obchodu „mladý" (nyní již jako mléko bílý) Pechanec nechal a pak bylo mnoho dětí, asi patnáct nebo šestnáct, deset jich zůstalo. Jediný syn vyučil se „ve městě", v Litomyšli, zámečníkem, nyní tovaryšil v Praze, chystaje se pomalu k odvodu. Devět dcer od pětatřiceti do deseti let dělalo pacholka, pohunka, oraly, sily, žaly trávu, mlátily, vozily hnůj, kopaly bandory, štípaly a řezaly drva, dělaly za stavem – krom o žních nepřišla u Pechanců na Vejpucku cizí ruka do stavení. Leč přesto stíhalo je stále neštěstí; padlo jim několik krav, právě když chtěli s některou na trh, krupobití zničilo jim žeň, louky u lesa Zámeckého, vždy mokré, proměněny velikou vodou v bařiny, a tak to šlo stále, až u Pechanců upadali v dluh, tu u kmotříčka u Králů, tu u Chlebouna pláteníka, tu „ve městě" ve spořitelně neb záložně; často bylo jim těžko „ten interes" sehnati. Oni si však nikdy nestěžovali, rádi platili za rodinu zámožnou, jako kdysi dědek, holky si chodily čistě, Františka, nejslabší ze sester, švadlena, na ně to ušila –ale vždy jednoduše ve tmavých barvách se objevovaly, jak to řád na „eptiškách" čili sestrách třetího řádu svatého Františka žádal. Byly si vespolek náramně podobny, takže jen přátelé a tuze dobří známí rozeznali, která je Františka, která Milča, Anna, Rozárka, Marie atd. Boštička, setřásši ze sebe trochu zklamání svoje, obšila záplatu, jíž opatřovala právě Pepkův rukáv, pak složila dílo a vyšla ven do síně. Tam otočila klíčem v jarmaře, pestře tulipány, růžemi a ptáčky na bílé půdě malované, vyndala načatý pecen velmi černého chleba a nesla do světnice. Sundavši z police nůž pravila Milce, kterou stará Chlebounka v přestávkách ještě stále hladila: „Ukroj si, Milčo, u nás. Je ten boží dar sic už tvrdej a z jedny strany plesnivěj, ale lepšího nemám ti co dát." „Dyť to nemusí bejt, tetičko! No – abyste se neurazila, tak si kousek vemu!" odpověděla holka a ukrojila krajíček. Boštičku těšilo, že holka nezhrdla, ač má doma chlebíček lepší; dívala se, jak Milča statečně bílými silnými zuby do tvrdé kůrky kouše. Pak se uhodila do čela, a usedajíc zase na laje při stole, ale nechávajíc šití, pravila: „Ani sem se tě neptala, kdáks byla a kdáks se tu vzala? Pousi jistě nebylas, ses vystrojená." „Jdu z poutu, tetičko. Bylo tuhle Matičky boží, jako Hromnic, a tu sem šla do Sloupnice, pomodlit se k boží rodičce a taky za maminčin šťastný návrat, v outerej že zasej budu doma. Tatínek a sestry na to svolili; to víte, teď v zejme není práce než ta tkalcovina a doma to už sestry pospravějí. Stavěla sem se kde v jakém kostele po cestě, v Končinách u kapličky Panny Marie Lourdské, v Litomyšli jsem byla na mši ve „velkém", v Oujezdě taky jsem se pomodlila – myslím si, že budu mít zásluhu u Pánaboha a že dá mamince ve zdraví se vrátit. Tuze je nám po ní teskno – šťukáme obchvíli, to ona si taky na nás vzpomíná!" Stará Chlebounka naslouchala, o čem holka vypravuje, ale že Milča mluvila dosti rychle a stařena jejímu hlasu nebyla tak uvyklá jako hlasům svých domácích, pochytila jen slůvka „kapličky Panny Marie", „na mši", „u Pánaboha", i kývla vždy spokojeně čtyřhrannou svou hlavou na důkaz, že s nábožnou řečí děvčete souhlasí. „Ale cák to vaši matku napadlo, až do Říma se vydat!" potřásala Boštička hlavou. „Je prej to skoro tak daleko jako do Ameriky, a kdo tam se vydá, už se málokdy vrátí, jako bratr Bobeš." „Víte, tetičko, ona to udělala jako za celou ves," hlesla Milča trochu podrážděně, „proto taky se sousedky na ni složily a jí dárečkem pomohly, – ona aby jim taky něco svěcenýho, dotýkanýho přinesla. Jestlipak ste slyšela, jak pan páter krásné o tom kázal, jakou má zásluhu, že pro spásu svý duše tak daleko se vydává, –všecko to plakalo v kostele! A řek taky, že zvlášť od ní je to hezký, když žije mezi samejma evandělíkama, – on pan páter říká helvetům protestanti, spravedlivě prej se jim tak říká." Děti při špulování počaly se nahlas smáti a křičely pronikavě. „Potrestanti, potrestanti, Mančo, ty si potrestant!" Manča, sirotek, byla se s Julkou dávno do sednice vrátila a naslouchala Milce s otevřenými ústy. Nyní dala se do pláče; Boštík od stavu vyskočil, bral na děti, jež se potměšile krčily, i na Manču hůl, ale Boštička konejšila: „Dyť ona neví ani, čím je, nemůže za to, že byl táta helvit a že ji dal na svou víru pokřtít. Mlč, Mančo, nebreč, až vyrosteš, uděláš vyznání víry a budeš katolička jako my! A kdák se asi matka vrátí?" obrátila se k Milce. „S neděle kerejsi den ji čekáme; ale teď abych skoro šla." „Jen poseď, holka, poseď, stejně tě nohy bolej, je to kus země do Sloupnice a zpátky semka, já dyž du do města, mám toho dost." „I neé, tetičko, nejsem zemdlena; to víte, sem uvyklá chodit, já zasej sedět nevydržím. Šla sem stežníkama od Kornic k Litomyšli a z města do Osika na urážku; pak sem se dala humnama, de to, sníh je tvrdej a zámětí nejní. Za tři hodiny sem tu z města byla. Já nedbám chůze, jen dyž můžu bejt v pěkným kostele! Ach, tetičko," naklonila se Milča k Chlebounce a zvýšila hlas – „to je vám krásně v Sloupnici v klášteře a ve městě ve velkém a v té kapličce Končinské v lese, přála bych vám, abyste to viděla!" „Holečku zlatej, já do našeho božího kostelíčka se nedostanu! Na Matičky boží vstoupení byla sem tam u správy boží –" „A pak sté sotva došla semka," vpadla Boštička. „Dyž ny ujeli," omlouvala se stařena. „Tam me syn dal dovízt, jeli zrouna do města – a už se pro ne nestavili. Šak me dobrý lidi dovedli –" „Ale šla ste ten kousek cesty tři hodiny a já myslela, že už nebudete, jak ste byla špatná," dodávala Boštička a obrátivši se k Milce vysvětlovala: „Toť, babička pořád by chodila ke správě boží a do kostela, ale nikam nedojde, a pak když stůně, aby vo ní dal jako vo malým dítěti!" „Je to hezký od tety, že ráda do kostela chodí," podotkla Milča a vzala stařenu kolem krku. „Japak, tetičko, kdybyste se mohla takhle podívat do Prahy, tam je prej kostelů asi sto, nebo do Říma, kde byl svatý Petr apoštol, jako maminka." „Holečku zlatej, toho já nejsem hodná," pravila stařena s tklivou pokorou, potřásala svou velikou hlavou a konečně sklonila bradu na prsa. „Jenomej dybych do města došla, anebo dyby me tam dovízt chtěli vod Chlebounů; šla bych si tam do božího kostelíčka a koutyla si brejle, děti ny je zlámaly, nejní možná na modlitbách říkat." „Ale tetičko," vyjela Milča najednou, „zapomněla sem se zeptat – někde tu na Sedlištích zabíjejí; když sem šla od mostu do vrchu, potkala sem děvče Kovářovo, neslo hrnek a v něm itrnicovou polívku, voněla zdaleka, a na ruce koš, chrastily mu v něm talíře, jistě neslo někam droba." „To u bratra, Milčo, u Chlebouna pláteníka," řekla Boštička trpce. „Tak už?" divila se holka. „Musel jim krmník brát tuze na sebe: vedle sousedi, Vackovi, víte, spravedlivě Peřinoví, koupili v stejnej čas a budou zabíjet snad až v postě, když je masopust tak krátkej. No, to bude omastku a párků, vydrží jim to až do mladočovskýho posvícení, ne-li dýl. A že vám neposlali? Či ste to už složili do kamenice?" „Zapomeli, zapomeli, milá brachu, inu, sme chudí, na chudý přátelstvo se rádo zapomíná," odtušila Boštička trpce a v krku ji dusil zadržený pláč. Nováková, Teréza: Úlomky žuly, NLN, Praha 2001