Karel Čapek: Zatykač na věčného studenta Roberta Davida Lidové noviny 13. prosince 1936, ranní vydání V místech, kterým se říká literární kruhy, jalo se poslední dobou mnoho lidí, abychom tak řekli, honiti Davida, to jest hádat, kdo asi je pachatelem 52 hořkých villonovských balad, které právě vyšly pod pseudonymem Roberta Davida. Je to hra na způsob Hádej, hádej, hadači; ale každá hra, má-li se hrát dobře, má mít svoje pravidla: nemá se hádat na slepo, nýbrž metodicky, na základe určitých, v textu daných premis. Je to vlastně detektivní problém, jak ze skutkové povahy a ze stop zanechaných na místě činu určit s jakous takous pravděpodobností jeho původce. l/ Původce 52 balad nám vypravuje sám jakýsi děj svého života: prý nedostudoval, byl tři léta bez zaměstnání, pracoval na nouzovce, je vychrtlý a nemocný, spí jednak pod mosty, jednak s různými ženami, jež uvádí křestními jmény, a vůbec pohybuje se na samém okraji lidské společnosti. Tyto údaje nemusíme brát příliš vážně; předně je to autostylizace podle mistra Villona, jemuž je věnována balada první; je to záměrné geuzovství, pojaté podle obrazu velkého básnického tuláka, jehož jméno nese právě ten básnický útvar, s nímž si Robert David s takovou formální jistotou pohrává. Za druhé ty autobiografické údaje jsou zřejmé literárním alibi svého původce. Robert David může být dobře živený a ruměný muž s domicilem; rozhodné ho nebudeme hledat v nočním azylu. 2/ Zato můžeme se značnou jistotou usoudit, že původce 52 balad je spisovatel z povolání. Proti tomu lze sice namítnout, že by si spisovatel přišel pro honorář, což se dosud nestalo; ale to ponechme jemu. Jeho bohatá a vyzkoušená řeč, jeho formální jistota, jeho lehkost a výmluvnost ukazují na člověka, který už mnoho napsal Mimo to jenom spisovatel, a spisovatel velmi pohotový, si může dát tak čisté literární, ba přímo literátský úkol, jako napsat právě dvaapadesát básní ve velmi těžké formě. Robert David není nováček, nýbrž básník profesionál, který už má za sebou mnoho veršů a tvoří je s neobyčejnou snadností a hojností. 3/ Dále Robert David náleží notoricky k militantní neboli revoluční levici; a ani v tom směru není naivním nováčkem To ho se značnou přesností omezuje věkově; nebudeme ho hledat mezi básníky starší generace (kde jediná výjimka nepadá v tomto případě v úvahu); můžeme jeho věk odhadnout mezi třiceti a čtyřiceti lety. 4/ Odkud je Robert David, je dost nesnadno určit; v celé knize jsem našel jen jeden dialektický útvar, a sice „nalezou" (místo najdou nebo naleznou). Není to chyba tisku, jelikož se to rýmuje s rozsypanou pavezou. Pokud vím, slyšel jsem tvar „nalezou" jenom na Zelném trhu v Brně. Naproti tomu rčení „spadl jsem jako pivní pěna" je typický pragismus. 5/ Velmi podezřelá je balada čtyřicátá, ve které se Robert David dosti zřetelné vydává za Františka Gellnera, zmizelého ve válce, „je tomu dvacet roků právě". Tato záměrná mystifikace by ukazovala buď na básníka z generačního okruhu Gellnerova, což je skoro vyloučeno vzhledem k pravděpodobnému věku původcovu, nebo na Moravu, kde po Gellnerovi zůstaly hlubší stopy života. 6/ Jistou věkovou hranici udávají také freudovské verše: Ó poezie komínů, nač lhát, můj chtíč je nekonečný." Tento freudovský erotický symbol je skoro nemožný u básníků předválečných. Je to už stopa surrealismu. 7/ Z jazykových stop je hodná pozoru gramatická a jazyková ledabylost autorova, která se tu pojí s obzvláštní bohatostí a znalostí češtiny. Původce klidně píše z něj (místo z něho), je vás nepřehledné řady (místo jsou vás), mezi svýma (místo mezi svými), je nás milióny (místo jsou nás), po vašich ramenách (místo ramenou), kam povede to se mnou (místo kam mne to povede nebo kam to se mnou dojde), točí se z něj hlava (místo z něho), plný přezk (místo přezek), do ďáblovy stoupí (místo stoupy); a není-li „štěkání oharů" a „planina" (místo planý tlach) tvar dialektický, ukazuje, že původce si dělá s češtinou, co mu je libo. 8/ Nejdůležitější jsou ovšem ty stopy, které ukazují na motiv činu: proč psal Robert David, a proč psal právě villonovské balady. Myslím, že motivem skutku je rozkoš z rýmů. Nalézt dvaapadesátkrát čtrnáct štěpných a neopakujících se rýmů, to je samo o sobě literární silácký a zároveň žonglérský výkon. Není to jen neobyčejná schopnost jazyková a sluchová, nýbrž také asociativní; čtrnáctkrát v každé baladě odpálkovat proud představ tak, aby nenásilně a lehce dopadl na napjatou strunu rýmu, to dovede jen výjimečný případ mezi básníky: básník, který se (promiňte) houpá v koruně řeči jako šťastná opice, vždy jistá, že se některou ze svých končetin chopí V přeletu té pravé haluze. 9/ A tuto náruživou hru s rýmy opakovat dvaapadesátkrát, na to už, myslím, musí být strašné silná a potlačená potřeba vyžít se v rýmech. Neznámý původce praví sám, že v tomto uzavřeném díle nesmí pokračovat: asi proto, že tato klasická, skrz naskrz rýmovaná forma je v rozporu s estetickou doktrínou, kterou vyznává svým ostatním básnickým dílem. Patrné si potřeboval jednou bezstarostné, blažené a trochu obžerně zarýmovat: i učinil to kryt pseudonymitou Roberta Davida, věčného studenta; vysypal to rovnou z rukávu (všimněte si, jak balada čtrnáctá a patnáctá jsou napsány doslovné jedním dechem), trochu nedbale a překotné, se snadností, která ho místy zavedla do veršování povrchnějšího; ale přesto jaká hojnost a síla – Kdo u nás si ji může dovolit? Domnívám se, že literární četnické pátračky by mohly na základě tohoto osobního popisu věčného studenta Roberta Davida zatknout a předvést před kritické samosoudce. Hlavně pro tu potulku. Nezval, Vítězslav: Balady a jiné básně věčného studenta Roberta Davida, Československý spisovatel, Praha 1988