Josef Knap: Věno Kapitola jedenáctá, Svatební - Na stěnách díže zůstávaly zaschlé zbytky těsta od jednoho pečení k druhému, po celá léta, jak byla díž stará. Mohlo se myslet, že nějaká nepatrná částečka z prvního pečení výměnkářčina zůstala obsažena v díži, přecházela z těsta do těsta, převtělovala se... pak pod týmiž krovy se narodil synek, dnešní hospodář, a když dospěl, přivedl si nevěstu a její dcerka se teď chystala vyvdat z domu... pekařky chleba se příliš rychle střídaly, měřeno zorným úhlem díže. Díž měla své místo na špýchaře a otec ji přivalil do světnice hned ráno, den před pečením, aby měla čas se ohřát, a podestřel pod ni koňskou deku, neboť teď v mrazech se při podlaze plížila zima. „Na to nezapomeň," připomínala hospodyně Pavle, která dnes měla poprvé zadělávat sama. „Chleba chce teplo. Mouku dej na kamna, aby z ní vyšla zima, jestli chleba nemá mít pěšinku. Pamatuj si, že cizej člověk tě bude posuzovat podle chleba." Ze všeho nejdřív bylo třeba díž zevnitř polít horkou vodou, aby se oživil kvásek. A jak se to stalo, po světnici se rozešla nakyslá žitná vůně. Navečer se zadělávalo. Pavla se musela zeširoka rozkročit, aby vykloněna nad otevřenou díž udržela v rukou síto plné mouky, kterou bylo třeba přesít. Než by se pomalý člověk ohlédl, zůstalo ze vší mouky na dně síta jen trochu hrudek. Rozetřela je rukou, jak vídala u matky, a vytřásla znovu; zbytek vyklepala do prasečího žrádla. Vzala kopist a mísila, chodíc kolem díže jako v žentouru. Tomáš se pokusil vzít jí kopist z ruky, ale odstrčila ho. Teď nesmí překážet. Hospodyně jí přitom chvíli pozorovala, ale brzy musela odvrátit oči, jak ji pojala lítost. Nedalo se zakrýt, že to bylo ještě mladičké děvče... – jako by z ní samé opadalo čtvrt stovky let a chodila teď v dceřiných stopách vedle díže. V druhé půli života čas příliš prchá. Dávno-li je tomu, co musela dávat pozor, aby při míšení nezaklopýtla o malou buchtičku, batolící se kolem díže po všech čtyřech, a teď je z ní nevěsta. Za několik málo týdnů nebo měsíců, až bude chodit kolem Rudišovy díže, zadělávajíc na chléb, bude jí možná pod srdcem růst nový život, vzcházet jako chlebové těsto. Bylo jí holky líto, nemohla si pomoci. Ať na ni v chomoutu manželství čeká jaké chce štěstí, nikdy už nebude bezstarostným děvčetem. Do rána byla díž plná kvasu až téměř po okraj. Tu byl čas přidat mouku a mísit, pak nechat rodící se chléb v klidu. Těsto vzešlo. Zápolila s ním mezi valem a pecí, obklopena ošatkami a zviřujíc moučný prach, který sedal všude po světnici. Měla mouku ve vlasech, jak občas odháněla s čela kadeř, aby nepřekážela. Vybírala na ošatky pláty těsta a zdálo se jí, že to nebere konce, vybírala pořád a pořád bylo v díži plno, jako by těsto ještě rostlo. Vysýpala těsto z ošatek na vál a válela, zaoblovala, nakonec otiskla na každý bochník svou pravici jako pečeť. Matčino připomínání, aby počítala s tím, že bochníky na ošatkách ještě vzejdou, bezpochyby jí připadalo nadbytečné – jako by takovou samozřejmost dávno nevěděla! Odbíhala k peci, kde praskaly poslední zbytky polen, prohrabovala oharky, zametala pec starým věchtem, a když jeho očernalá sláma chytala, honem s ním přede dveře do sněhu. Zasyčel a bylo cítit zápach jako po spáleništi. Tomáš přinášel bochníky k peci, když je sázela dovnitř. Rychle, aby bochník nepřetekl z lopaty! „Tři menší dozadu. Pak ty největší. Pak zase menší," sotva slyšela matčino připomenutí. Už zase měla v peci tmu. Musela foukat do uhlíků pod přísvěcem, aby dračky vzplály a ozářily jícen peci. Pot s ní stékal, kudy mohl, byla sama rozpálená jako pec. Fuj, ale už byly bochníky šťastně tam. Prohnula se v kříži, aby se narovnala. Hospodyně nahlédla do pece. Bochníky seděly ne tak spořádaně jako při jejím pečení; byly nasázeny do pece trochu nachvat, trochu opile, některý se šrámem. Ale to už bylo to nejmenší. Byly to první Pavliny bochníky. Hospodyně okamžik zůstala sedět, dívajíc se do řeřavých uhlíků. Ne, tady byla příliš na očích se svým zamýšlením. Pocit uspokojení a osten stesku se spolu spojily a vlekly hospodyni do chléva. Tam byla sama. Opřela se o dveře opocené teplou párou z kravských tlam a z hnoje. Ubohá malá Pavla, jak se pustila do pečení chleba. Teď už vlastně uměla všecko. Teď mohla být propuštěna z domu, z matčiných rukou do ženichových. Knap, Josef: Věno, ČSS, Praha 1968