Julius Fučík: Reportáž psaná na oprátce Měsíce úporného boje spojily nás nádherným kamarádstvím. Doplňovali jsme se všichni tři povahou i tím, co jsme dovedli. Zika – organizátor, věcný, úzkostlivě přesný, nedající se zmást žádným kulatým slovíčkem, vrtající v každé zprávě, až se dobral jejího dna, zkoumající každý návrh se všech stran a laskavě, ale tvrdě kontrolující provádění každého usnesení. Černý – vedoucí sabotáže a příprav ozbrojeného boje, myslící ve vojenských pojmech, vynalézavý, velkorysý, s rozmachem, neúnavný a šťastný v hledání nových forem a nových lidí. A já – agitpropčík, novinář, spoléhající se na svůj čich, trochu fantasta s kriticismem pro rovnováhu. Rozdělení funkcí bylo ovšem spíš rozdělením odpovědnosti, ne práce. Neboť zasahovat jsme musili každý do všeho a samostatně všude, kde bylo právě třeba. Nebylo lehké pracovat. Rána, zasazená straně v únoru, byla stále živá a nikdy se nezacelila docela. Všecka spojení byla zpřetrhána, někde padly celé úseky, jiné úseky byly dobře obsazeny, ale nebylo cesty k nim, celé organizace, celé závody, ba i celé kraje byly po měsíce isolovány, než bylo navázáno spojení, a musili jsme spoléhat, že se jim do rukou dostane alespoň ústřední list, aby se jím řídily. Nebylo bytů – nemohli jsme používat bytů dřívějších, protože mohly být ještě stále ohroženy – nebylo s počátku peněz, zásobování jídlem bylo velmi zatíženo, mnoho věcí bylo nutno začínat znovu... A to všecko v době, kdy strana už se nemohla jen budovat a připravovat, v době útoku na Sovětský svaz, kdy už musila přímo zasahovat do boje, organisovat vnitřní frontu proti okupantům, vést drobnou válku proti nim, a to nejen vlastními o silami, ale silami celého národa. V letech příprav 1939 – 41 byla strana v hluboké ilegalitě nejen před německou policií, ale i před národem. Teď, zakrvácena, musila utužit a zdokonalit svou ilegalitu před okupanty, ale musila z ní zároveň vyjít před národem, musila navazovat spojení s nestraníky, obracet se k všemu lidu, jednat s každým, kdo byl odhodlán bojovat za svobodu, a vést přímým zasahováním k tomuto odhodlání i ty, kdo ještě váhali. Na počátku září 1941 mohli jsme si poprvé říci, ne že jsme obnovili těžce postiženou organizaci, ach, to ještě zdaleka ne, ale že už máme opět pevně organisované jádro, které už samo může alespoň zčásti plnit větší úkoly. Zásah strany byl také hned patrný. Rostly sabotáže, rostly stávky v závodech – na konci září poslali na nás Heydricha. První stanné právo nezlomilo už rostoucí aktivní odpor. Ale zpomalilo jej a zasadilo straně nové rány. Zejména byl postižen pražský kraj a organizace mládeže, padli i noví jednotlivci, tak cenní pro stranu: Jan Krejčí, Štancl, Miloš Krásný a mnoho jiných. Po každé ráně jsi však znovu viděl, jak nezničitelná je strana. Padl bojovník – a nemohl-li jej nahradit jeden, vstali dva, tři na jeho místo. Do nového roku už jsme vstupovali s organizací pevně vybudovanou, neobjímající sice stále ještě všecko, nedosahující zdaleka šíře z února 1941, ale přece schopnou plnit úkoly strany v rozhodujících bitvách. O práci jsme se dělili všichni, zásluhu na tom měl především Honza Zika. Co bylo uděláno v tisku, o tom se snad po půdách a sklepích, v ukrytých archivech soudruhů najde dosti dokladů a není o tom tedy třeba mluvit. Naše listy byly hojně rozšířeny a čteny nejen ve straně, ale i mimo stranu, vycházely ve značných nákladech z mnoha samostatných, od sebe přísně isolovaných ilegálních „technik" /na rozmnožovacích stojích/, i tištěny. Vycházení bylo pravidelné a rychlé, jak to vyžadovala situace. Armádní rozkaz soudruha Stalina z 23. února 1942 dostali na příklad první čtenáři do rukou již 24. února večer. Výborně pracovali tiskaři, technika lékařů a zejména technika „Fuchs – Lorenz", která také sama vydávala svůj informační list „Svět proti Hitlerovi". Všecko ostatní jsem dělal sám, aby byly šetřeny další kádry. Pro případ, že bych padl, byl připraven nástupce. Ujal se práce, když jsem byl zatčen a pracuje dosud. Vybudovali jsme aparát co nejprostší, aby jedním úkolem bylo zatíženo co nejméně lidí. Vypustili jsme dlouhé spojovací řetězy, které –jak se ukázalo v únoru 41 – nechránily, nýbrž naopak ohrožovaly aparát. Bylo v tom sice více nebezpečí pro každého z nás, ale pro stranu to bylo mnohem bezpečnější. Taková rána, jako v únoru, už ji nemohla postihnout. Proto také mohl Ústřední výbor, doplněný novým členem, klidně pokračovat ve své práci, když jsem byl zatčen. Ani můj nejbližší spolupracovník neměl o něm ponětí. Honza Zika byl zatčen 27. května 1942 v noci. Byla to opět zlá náhoda. Bylo to té noci po atentátu na Heydricha, kdy celý aparát okupantů byl na nohou a prováděl razii po celé Praze. Vnikli také do bytu ve Střešovicích, v němž se Zika právě skrýval. Měl papíry v pořádku a byl by patrně unikl jejich pozornosti. Ale nechtěl vydávat v nebezpečí dobrou rodinu a pokusil se uniknout oknem v druhém patře. Zřítil se však a se smrtelným zraněním v páteři byl převezen do vězeňské nemocnice. Nevěděli vůbec, koho to dostali do rukou. Teprve po osmnácti dnech při srovnávání fotografií zjistili jeho totožnost a umírajícího přivezli do Petschkova paláce k výslechu. Tak jsme se tam viděli naposled, když mne zavolali ke konfrontaci. Podali jsme si ruce, usmál se na mne svým širokým milým úsměvem a řekl: - Buď zdráv, Julo! To bylo jediné, co od něho slyšeli. Nepromluvil pak už ani slova. Po několika ranách do tváře omdlel. A za několik hodin dokonal. Věděl jsem o jeho zatčení již 29. května. Tykadla pracovala dobře. Jejich přičiněním dohodl jsem s ním také zčásti svůj další postup. Vcelku pak byl dodatečně schválen i Honzou Černým. Bylo to také naše poslední usnesení. Honza Černý byl zatčen v létě 1942. V tom už nebyla náhoda, nýbrž hrubá nedisciplinovanost Jana Pokorného, který s ním byl ve spojení. Pokorný se nechoval, jak bylo povinností vedoucího funkcionáře. Po několika hodinách výslechu – pravda, dosti tvrdého, ale jaký jiný mohl očekávat? – po několika hodinách výslechu podlehl panice a prozradil byt, v němž se s Černým sešel. Odtud pak vedla stopa k Honzovi, který se po několika dnech dostal tak do rukou gestapa. Byli jsme spolu konfrontováni ihned, jakmile ho přivezli. - Znáš ho? - Neznám. Odpověděli jsme souhlasně. Odmítl pak vůbec vypovídat. Jeho staré zranění uchránilo ho dlouhých muk. Záhy omdlel. Než došlo k druhému výslechu, byl již přesně informován a zařídil se podle toho. Nedověděli se od něj nic. Drželi ho ve vazbě, čekali dlouho, že nějaké nové svědectví donutí ho promluvit. Nedočkali se. Vězení ho nezměnilo. Svižný, veselý, statečný, ukazoval dál perspektivu živým, maje před sebou sám jen perspektivu smrti. Odvezli ho z Pankráce náhle koncem dubna 1943. Nevím kam. To náhlé mizení lidí zde má v sobě vždycky něco zlověstného. Můžeš se ovšem mýlit. Ale nemyslím si, že se spolu ještě někdy uvidíme. Počítali jsme vždycky se smrtí. Věděli jsme: dostaneme-li se do rukou gestapa, znamená to konec. Podle toho jsme také jednali i zde. Teď snad potřebuje vysvětlení, proč já sám po nějaké době jsem začal postupovat poněkud jinak. Sedm neděl jsem nevypovídal. Byl jsem si vědom, že žádné slovo mne nemůže zachránit, ale zato může ohrozit soudruhy venku. V mlčení byla moje aktivita. Ale Klecan mluvil. Bylo tu již několik lidí z řad inteligence. A přišlo stanné právo. Hromadné zatýkání a popravy bez dlouhých výslechů. Na gestapu se kombinovalo: Když Vančura, proč ne také jiní? Proč ne S. K. Neumann? Proč ne Halas? Proč ne Olbracht? Ti tři byli mi přímo označováni jako autoři článků v Rudém právu. Jejich zatčení bylo na vážkách. A zatčení to znamenalo jistou smrt. Na programu byli i jiní: Nezval, Seifert, oba Vydrové, Dostál a z důvodů mně už docela neznámých dokonce i Frejka a takový mnohoživelník jako Bor. Kdybych byl naráz vylil své ledví před gestapem, nebyl bych jim většinou mohl ublížit. Ale o to teď nešlo. Šlo o něco jiného: mohl jsem je zachránit svým mlčením? Bylo mé mlčení ještě aktivní? Nebylo pasivním? Na tuhle otázku jsem si musil dát odpověď. A dal jsem si ji. Nejsem nepozorný k tomu, co se kolem mne děje a s kým mám co dělat. Sedm neděl na gestapu naučilo mne mnohému. Poznal jsem ty všemocné lidi tady, jejich metody, jejich úroveň. Pochopil jsem, že mám i tady příležitost k boji; docela jinými prostředky než venku, ale se stejným smyslem a stejným zaměřením. Mlčet dál znamenalo nevyužít této příležitosti. Teď už bylo třeba něčeho víc, abych si mohl říci, že jsem na každém místě a v každé situaci splnil svou povinnost. Bylo třeba začít hrát vysokou hru. Ne o sebe – to bys musil hned prohrát – ale o jiné: Očekávali ode mne senzaci. Dal jsem jim ji tedy. Slibovali si mnoho od mého mluvení. „Mluvil" jsem tedy. Jak najdete v mém protokolu. Výsledky byly dokonce lepší, než jsem předpokládal. Obrátil jsem jejich pozornost docela jiným směrem. Zapomněli na Neumanny, Halase, Olbrachty. Dali pokoj české inteligenci. Docílil jsem dodatečně i propuštění zatčené Boženy Půlpánové a Jindřicha Elbla, jejichž svědectví se dovolávám. A víc. Získal jsem důvěru a pokračoval jsem. Několik měsíců se honili za vidinou, která – jako každá vidina – byla větší a svůdnější než skutečnost. A skutečnost venku mohla zatím pracovat a růst k velikosti, která předčí všechny vidiny. Mohl jsem pak i přímo zasahovat do případů, které se sem dostály , a tyto zásahy „nezůstaly bez následků". Byla to jediná práce, kterou jsem jako „hausarbeiter" v Petschkově paláci poctivě konal. Že jsem tím oddálil svou smrt, že jsem tím získal čas, který by mně snad mohl pomoci, byla odměna, s níž jsem nepočítal. Rok psal jsem s nimi divadelní hru, v níž jsem si vyhradil hlavní úlohu. Bylo to někdy zábavné, někdy vyčerpávající, vždycky dramatické. Každá hra má svůj konec. Vyvrcholení, krize, rozuzlení. Opona padá. Potlesk, Diváci jděte spát! Hle i má hra se chýlí ke konci. Ten už jsem nenapsal. Ten už neznám To už není hra. To je život. A v životě není diváků. Opona se zvedá. Lidé, měl jsem vás rád. Bděte! 9.6.1943 Fučík, Julius: Reportáž psaná na oprátce, Orego, Praha 1994