Marie Pujmanová: Lidé na křižovatce Lidé na křižovatce Průvan protáhl sálem a na pódiu nastal ruch. Tlupa mladých hochů, sportovně oblečených, s několika prostovlasými děvčaty nezávislého vzhledu, ve svetrech, se nahrnula bokem na tribunu a nastavěli se tam ke stěně, takže záda komisařova a předsedících nebyla kryta, a to policejní řád nedovoluje. Útlounká sekretářka vyšla ze svého místa, dotýkala se krajních ramen a domlouvala mládeži, ať sejdou do sálu, aby jim pro takovou hloupost nerozpustili schůzi. Hoši chvíli zamračeně vyjednávali; a jak odcházeli druh za druhem neochotně z pódia, ohlíželi se k zadnímu vchodu a za chůze tleskali. Neustávajíce tleskat, seskupili se před řečništěm. „Tamhle máte Gamzu," prohodil Rosenstam, a slečna Kazmarová viděla přijít nenápadného muže dobrého držení, hubené svěží tváře, s očima položenýma daleko od kořene nosu. Postavil se před stolek a začal mluvit obyčejným hlasem, dost tiše a velice zřetelně. Slova jako by bylo vidět. Nejdřív vítám ty úlecké dělníky, kteří měli kuráž sem dnes přijít (Francek Anténa se vyjasnil); víme, že v Úlech to není maličkost, tam jde hned o kůži. Ty Úly mají pověst jakéhosi ostrova blažených; dělníci tam žijí v lepších podmínkách, jsou slušněji placeni, lépe bydlí a laciněji nakupují. (Kolůšek se jal pozorně naslouchat s nastraženým obočím.) Bylo by hloupé neuznat to a zkreslovat skutečnost; zkreslováním skutečnosti se nikam nedojde; však my si to povíme od začátku do konce. Hořelo před čtrnáctí dny v prádelně, opravuje se tam a nedělá se. Část osazenstva, zejména muži, pomáhají, pokud to dovedou, za denní mzdu při opravách a mají slib, že je Kazmar vezme zpátky do práce, až bude zracionalizovaná prádelna v provozu. Čtyřicet žen pak dostalo výpověď. Abych tady hřměl proti Kazmarovi a dovolával se jeho citu pro povinnost a svědomí, nemá smysl a je škoda slov; je podnikatel a počítá. Ale zrovna tak my, kamarádi, máme počítat, a nepočítáme, a to je chyba, která se vymstí na těch netečných. Slyším, soudruzi, že většina dělníků zaměstnaných u Kazmara ty výpovědi klidně strpěla, nestará se o ty propuštěné a nebere se o kamarády; bojí se, aby si nepoškodili. Nebudu užívat silných slov a neřeknu, že je to hanba a zrada; řeknu vám jen a vyřiďte jim, že jsou ve své domnělé opatrnosti trestuhodně neopatrní. Když už ti dělníci nemyslí na druhy, že nepamatují na sebe! Každého z nich může zítra potkat týž osud, co potom? Kdo se jich ujme? Pes po nich neštěkne. Když jsme byli chlapci a chodili jsme do školy, všem nám učitel vypravoval tu pověst o prutech Svatoplukových. Všichni ji znáte. Je to moudré podobenství a podnes platí, a co bychom si z něho nevybrali, co nám patří. Pamatujete, soudruzi, jak hravě se lámalo těm kralevicům proutek po proutku, člověka po člověku, ale jak ti mladí bohatýři, ať se namáhali jak chtěli, nedovedli zlomit otep prutů, kolektiv? „A to bych se na to rád podíval," najednou jiskrně hodil Gamza do shromáždění, „kdyby deset tisíc Kazmarových dělníků a Kazmarových chlapců dnes mu položilo práci pro těch čtyřicet výpovědí, co by mohl dělat? Ten by si to rozmyslil! Není tak prosté shánět deset tisíc a třeba jen polovičku zaběhaných lidí, nevěřte tomu. Jafeta je zdravý podnik, neskladuje, zařizuje prodejny, rozpíná se, musí dělat, nesmí stát. Dnes, v době takového rozkvětu! Vy sami neznáte svou moc." „Pane komisaři, to je pobuřování!" vzkřikl svým pronikavým ženským hlasem Kolůšek. „Ven!" zahučelo několik hlubokých hlasů zlověstně a sportovní hoši se hrozivě hrnuli směrem ke Kolůškovi. Sekretářka, chůva schůze, se k nim vrhla a popadla zadního za rukáv. Všechny krky se natahovaly ke Kolůškovi. „Ale braši," vyřkl s politováním ze stupínku Gamza, „já se těšil, že si pohovoříme, a vy takhle. Nechtě ho, jen ať poslouchá! Ať se taky něco naučí." Ozval se smích, a Kolůšek, tváře se hrdě a odmítavě, nehledě na nikoho, seděl bez hnutí. „Je, soudruzi, žalostná podívaná," pokračoval Gamza, „na malé lidi, na chudáky střádaly, jak každý se svým hliněným prasátkem se tlačí a strkají okolo zlatého telete a čekají skrčeni na bobečku, až je to zlaté tele kopne. Veliký kapitalista, ten vidí do hry, ten zná souvislosti, ten ví a nepoví, jak se podmiňují vlastenecké nadšení a potřeba nových odbytišť či lacinějších plantáží, jak souvisí burza a válka, zbrojařská akcie a vojákův život, ten ví, co obnáší svět, a nelže si o zlatě na papíře pohádky. Ty jsou jen pro dětí, co ho poslouchají s ústy dokořán. Ano, malinký, chudý, závislý člověk s několika tisíci naškrcených úspor na knížce, ten vzhlíží s dětskou a nábožnou úctou k bohatství, které se mu kryje s ctností, a hájí jeho čest, to je ten věrný hafálek a hlídač velkého kapitálu, pes svého pána. Zmítá se na řetěze, je k domu, má pánovo stavovské povědomí a štěká na proletáře. Ale abych nekřivdil psovi. Cvičený ohař pánovi vystavuje a aportuje zvěř, dobrá, ale přece nesní o tom, vzít pušku přes rameno a myslivecký klobouček a napodobit pána. (Francek se dal do dětského smíchu, když si představil takto vystrojeného psa a zároveň Kolůška.) Je hrůza, soudruzi, pozorovat ty vypůjčené mozky, ty žalostné karikatury v šatech od panstva odložených, to rošťáctví lokajů, ty číšnické ideály, být kavárníkem a oplatit sklepníkům pohlavky, co od nich utržil jako pikolo. Na maloměšťákovi stojí starý svět; to jsou ti ponocní soukromého řádu, který se pozdí za dvacátým stoletím jako hodiny, co docházejí. Žijeme, soudruzi, dobu přechodnou a přípravnou; to jistě všichni dobře víte z vlastní zkušenosti: jsme lidé na křižovatce. Jedna válka skončila a s druhou se nepřestává počítat; žijeme v ozbrojeném míru; na Západě se smráká, na Východě svítá, nikde není plný den. V sovětském Rusku zvítězila zbraní a vítězí prací dělnická revoluce, na Západě žije v myšlence –" „Té se nenajíte!" vpadl Kolůšek. „Nechtě ho!" volal Gamza na syčící a dupající. „Prý děti a blázni mluví pravdu. Ale my jsme muži, doufám, a vidíme dál než na špičku nosu. Buďto budou dělat dělníci politiku záplat ze dne na den, nebudou se dívat před sebe, nebudou se starat o druhy, budou brát mzdu, pokud je konjunktura, a nechají se vyhodit na dlažbu, až přestane, věčně nebude, to vám poví každý národní hospodář, a přejdou k nám nakonec přece – až jako vyšinutí a zlomení lidé, anebo se rozhodnou včas na té křižovatce, kde jsme se ocitli všichni, kudy se dát. Proč čekat, až z těch čtyřiceti propuštěných, pro které jsme se dnes tady sešli, budou milióny nešťastných a hladových lidí, proč nechat běžet věci, jak pánbůh zdraví dá, proč nechat jednat až zoufalství. Je všeho dost pro všechny na této krásné zemi, obilí, vína, vodní energie, železa, bavlny, nafty, dostatek všeho, čím je živ člověk, z čeho vyrábí stroje a čím je pohání, pro všechno obyvatelstvo světa. To není má fantazie, abyste myslili, na to jsou přesné statistické tabulky a čísla, a je dobře, abyste to všichni věděli a pověděli o tom kamarádům. My nejsme pochmurná armáda vyděděnců a ztroskotanců, jak nás s oblibou líčí měšťáci; milujeme život na zemi, nevěříme v život po smrti a chceme rovné právo na slunci pro všechny pracující světa. Kdo jste mladí lety nebo srdcem, kdo máte v žilách krev, a ne vodu, kdo máte jasnou hlavu a dvě ruce, dejte se k nám!" Slečna Kazmarová se ocitla v elektrickém poli. Přestala turisticky pozorovat, hájit u sebe otce, rozsuzovat otce a dělníky, rozbírat sebe, vinit se, stydět se a poslouchala, jako by to, co stavěl před oči shromážděným lidem vřelý mužský hlas, už bylo, jako by nebylo propuštěných pradlen, popáleného Horýnka, Kolůškova špehounství a sama jako by byla krásná a smělá žena, kterou miluje Rosenstam, poslouchající vedle ní. Dýchala zhluboka v podivné pýše, jako by sama mluvila k shromážděným, a proud, jako by se všichni lidé, kteří tu byli v sále, drželi za ruce, jí procházel. Nakonec se divoce roztleskala a vybíjela nahromaděné síly, docela tak jako Francek Anténa. „Ten jim to pověděl!" mluvil Francek nahlas, nevěda o tom, a tleskal, až ho dlaně pálily. „Pašák člověk." Halačka myslila na to, že se bude bratr zlobit, a spěchala na vlak. Byla zmatena a povídala ženským: „My tomu nerozumíme, my musíme hledět, abychom byly živy. Ale musí být študovaní lidé, aby se udržela myšlenka." „Hezky mluvil," podotkl vysměvačně Rosenstam. „Trochu nevěcně, ale hezky. Jen škoda, že ho úlečtí textiláci, kterým ta bylo určeno, neslyšeli, a drachovští kovodělníci, co se tu sešli, jsou přesvědčeni i tak." Slečna Kazmarová, když vyjeli – jako by se obávala, že pomine chvíle, kdy z ní byla sňata kletba, kdy se neostýchá a nepozoruje se – vyřkla podivně hlubokým hlasem jako po prudkém běhu: „Rosenstame – vy jste se divil, že sedím v Úlech a proč neodjedu. Vy dobře víte, kvůli komu jsem v Úlech." Rosenstam se na vteřinu odmlčel. „Vím," pravil pak s přímostí, jaké se slečna Kazmarová nenadálá. „A mám vás upřímně rád jako člověka. Přál bych si z celého srdce, abyste byla šťastna." Slečna Kazmarová seděla chvilku, aniž sebou pohnula, jako by ani nedýchala. Nebylo slyšet než motor a kamínky odhazované za večerní jízdy. Potom řekla slečna Kazmarová: „Ale nehněváte se na mne?" sňala brýle a dala se do pláče. Pujmanová, Marie: Lidé na křižovatce, ČSS, Praha 1983