Jiří Weil: Moskva–hranice Kniha třetí, Rudolf Herzog, kapitola 21 Fischer se vrátil z demonstrace domů v horečce, byl již dlouho nemocen, ale věděl, že na průvod musí jít. Ne protože by se bál Finkelbrucha, který mu mohl vyčítat vlažnost a třeba ho zařadit mezi nepřátele republiky, nikoli, chtěl a musil demonstrativně vyjádřit jednotu s touto zemí, jednotu ve smutku, jednotu v touze po pomstě. Byl nepatrnou částí davu a patřil k tomuto davu, byť byl i nemocen, nemohl se vyhnout povinností – kráčeti s ním v řadě a směřovati tam, kam musí dav jíti, na Rudé náměstí, ke zdi Kremlu. Noviny uveřejňovaly další podrobnosti o zavraždění. Již byla zatčena celá leningradská opozice, stopy vedly do Moskvy, nyní bylo již zasaženo tajné srdce spiknutí – Zinověv a Safarov, nitky se rozbíhaly po celém Sovětském svazu, v každém větším městě, v každé továrně a v každém úřadě byla odbočka. Moskva žila v horečce, křičela po pomstě a odhalovala nepřátele – všude byli lidé, kteří patřili kdysi k opozici, a nyní bylo nutno zjistit, zda se nezúčastnili, byť i vzdáleně, spiknutí. Ve všech továrnách a úřadech byly pořádány schůze, na kterých se musili podezřelí zpovídat, stáli tu před rozhořčeným davem a mluvili – o lásce k zemi, o svých chybách, o tom, že nikdy, nikdy neměli nic společného s leningradskými spiklenci. Avšak bylo jim možno věřit? Bylo možno vůbec někomu věřit, když vrahové psali slavnostní články o zavražděných, když volali sami po pomstě a žádali nejpřísnější tresty? V úřadě se konaly schůze téměř každého dne, stále docházely nové zprávy, několik lidí z úřadu bylo již zatčeno, ale nikdo nevěděl, z čeho jsou obviňováni, snad jsou to opozičníci, snad vyzvědači. Na schůzích mluvili podezřelí, křičeli, bili se v prsa, a jen některým se podařilo vyváznout a vykroutit se, jen těm, za které se zaručili vynikající a zasloužilí lidé. Fischer chodil, jako všichni, na schůze a hlasoval spolu se všemi pro vyloučení a potrestání. To byla doba pro Finkelbrucha! Nikdo již nemluvil o plánu a denních úkolech, všechna pozornost byla soustředěna na vypátrání nepřítele. Finkelbruch hřímal na každé schůzi: „Zničte, rozdrťte, dobijte! Najděte nepřítele, třeba je to váš kamarád, vzpomeňte si na všechny podezřelé rozmluvy, na každé slovo pochybnosti, na každý ironický úsměšek. Každý člověk může být nepřítelem, jen si vzpomeňte a oznamte to na schůzi, každý, kdo kryje nepřítele, je stejným viníkem." Obvinění stáli před Finkelbruchem. Někteří se třásli a přiznávali se ke všem chybám: „Ano, byli jsme kdysi v opoziční organizaci a stýkali jsme se s nepřáteli republiky, ale nevěděli jsme o ničem, nevěděli jsme, že pokračují ve frakční činností a plánují vraždu. Stýkali jsme se s nimi jako se známými, pili jsme s nimi čaj a mluvili o všedních věcech, nikdy jsme od nich neslyšeli, že by byli nespokojeni s politikou strany, určitě jsme to neslyšeli, jinak bychom je byli ihned udali." Avšak kdo může věřit bývalému nepříteli, který se dnes kaje a zapřísahá svou oddaností, a zítra si nachystá revolver? Vždyť se všichni káli a všichni přísahali kdykoliv a na požádání, na každé čistce a na každé schůzi sebekritiky. Nikdo již nevěří plačtivým ujišťováním, nepřítel se třese a slibuje, je-li přitištěn ke zdi, každý nepřítel je zbabělý. Nebo jsou opozičníci, kteří si myslí, že to vyhrají drzostí, to jsou již ostřílení nepřátelé. Nepláčou, netřesou se, nýbrž sami obviňují. Podívejte se na ně, neviňátka, tolik milují republiku, tolik pro ni pracovali, a nyní jsou nespravedlivé obviňováni, ano, nespravedlivě a třeba z osobní záští, je sice pravda, že se zúčastnili kdysi opoziční práce, ale sami jí zanechali a bojovali proti opozici. „Vzpomeň si přece, soudruhu Finkelbruchu, jak jsem promluvil v květnu 1930 proti opozičníkům, tehdy jsi mne chválil a dával jiným za příklad! A nyní mám býti hozen do jednoho pytle se vzteklými psy a hnijícími odpadky lidství, já, který jsem tolik bojoval a tolik vytrpěl, když jsem se zřekl opozice a přerušil styky s nejbližšími známými. Nesmíte, soudruzi, uvěřit lehkověrné všem pomluvám, víte přece, jaký trest stihne pomlouvače, ano, všichni, kdož mě zde obviňují, odpoví před vyššími stranickými instancemi, nemyslete si, soudruzi, jsem dobře znám v rajónu a v moskevském výboru, jen si vyžádejte jejich dobrozdání!" Avšak ani taková taktika nepomáhá, účastníci schůze vědí velmi dobře, že by ani rajón, ani moskevský výbor nepřipustil obžaloby, kdyby ručil za obviněného. Ne, účastníci schůze, členové strany, nejsou hlupáky, ani touto drzostí nelze nic vyhrát. Finkelbruch se usmívá sebevědomě. Přišla jeho chvíle. Nu ovšem, obviněný mluvil proti opozičníkům! Jak by ne, když mu běželo o krk. Ano, dali jsme se tehdy oklamat, věřili jsme v jeho poctivost. Ať nám raději tento občan řekne, s kým se scházel v restauraci Livorno. Povíme to za něho. Scházel se tam se Safronovem, známým opozičníkem, který je dnes zatčen. Víme také, že posílal Petrovskému peníze do vyhnanství. Strana ví všechno, stranu není možno oklamat. Účastníci schůze hlasují. Rozhoduje se o osudu člověka, ale jeho osud je již dávno určen, shromáždění jen potvrzuje mínění stranic kého výboru. A před stranickým výborem jistě již rozhodl o obviněném rajón nebo moskevský výbor, tam byla jeho věc prozkoumána dříve, než se dostala na pořad schůze členů strany s vyloučením nestranické veřejnosti. Fischer chodí na schůze a hlasuje. Vidí slzy, slyší výkřiky, hysterická zhroucení, prosby o milost. Každý se tváří jinak a každý se bije jinak za svůj osud, život, práci, lásku a rodinu. A všichni jsou odsuzováni zvednutím ruky. Nezáleží na důkazech. A přece se lidé bijí do posledního okamžiku a snaží se přesvědčit křečovitě účastníky schůze o své nevině. Snad proto, že v sobě tají ještě jiskřičku naděje, snad se stane zázrak, lidé uvěří a budou hlasovat proti mínění partorga. Nebo je snad již takový řád boje – i když je všechno ztraceno, pokusit se o vykroucení. Někteří se káli, přiznávali téměř všechno, jen nabízeli jiné vysvětlení: nikoli z nenávisti k republice, jen z hlouposti, politické krátkozrakosti upadli do chyb a stali se obětmi prohnaných zrádců. Smilujte se nad hlupáky a obětmi! Jen jediný člověk se pokusil o odpor a výsměch, a byl to člověk právě nejbližší středisku organizace, Polák Kowalski, který byl kdysi odsouzen v Evropě k smrti a zachráněn podivuhodnou náhodou, vynikající pracovník, jehož národohospodářské spisy byly uveřejňovány v předních časopisech. Stál na pódiu, zapaloval si jednu cigaretu od druhé, byl jistě vzrušen, jako všichni ostatní, nenávistí, která proudila z davu, ale ovládal se, navenek byl klidný. Finkelbruch byl zmaten. Bylo to příliš velké sousto pro Finkelbrucha – tento člověk, kterému se Finkelbruch dříve klaněl a jehož pohyby byly ještě dnes velitelské, pohyby člověka zvyklého poroučet a ovládat dav. Finkelbruchovi musil přiskočit na pomoc delegát z rajónu, který se tentokrát výjimečně zúčastnil schůze: případ nebyl obyčejný. Bylo vůbec podivné, že tento bývalý vysoký funkcionář a vynikající vůdce opozice není zatčen a že je mu dovoleno mluvit na schůzi členů strany bezvýznamného úřadu; mělo to však jistě svůj důvod, rajón chtěl bezpochyby přimět Kowalského, aby řekl všechno, co ví o organizaci spiklenců. Všichni ostatní obvinění nevěděli o ní nic, byli to nepatrní, řadoví vojáci opozice, organizace byla budována, jak je zvykem u ilegální strany, přísně spiklenecky. Avšak Kowalski byl člověkem blízkým ústředí a bylo možné, že bude mluvit, poskytne-li se mu naděje na milost. Předsednictvo schůze bylo ovšem rozhodnuto, že se spokojí jen s dobrou vůlí Kowalského a jeho pokáním, o spiklenecké činnosti bude vyslechnut na jiném místě. A naději na vyváznutí mu mohla dát jen schůze, nikoli zatčení, Kowalski je přece starým, zkušeným pracovníkem a rozumí této taktice. Kdyby byl zatčen, bylo by mu již všechno lhostejné a nemluvil by. Avšak Kowalski ani teď nepromluvil. Usmíval se pohrdavě na předsednictvo a účastníky schůze. „Co bych vám povídal?" říkal. „Beztoho mi to nebude nic platné." Stál na pódiu a kouřil, z davu se ozývaly výkřiky, lidé byli pobouřeni – hle, ten člověk se osmělil porušit nepsaný zákon: nepřítel se přiznává, nebo se vykračuje, nebo prosí o milost. Avšak Kowalski se jen opovržlivě díval a ušklíbal se, jako by se ho vůbec nic nedotýkalo, ani jistý trest, ani rozhořčení účastníků schůze. Předseda zrudl a vyskočil, vyžádal si ticho, ukázal na Kowalského a zasykl: „Dost této komedie. Nebudeme již mluvit s banditou a vrahem!" Bylo ticho a nikdo ani nezatleskal. Kowalski odcházel potácivě, věděl již, co ho nyní očekává. Schůze se konaly každého dne, souzených přibývalo. Noviny křičely: „Více bdělosti!" Stále více podrobností, stále více zatčených po celém Svazu. A moskevský krutý mráz a matné světlo. Zničit, potřít nepřítele!, to heslo se ozývalo z každé továrny a z každého úřadu. Schůze již Fischera unavovaly. V každé z nich bylo napětí lidského osudu a v každé musil být Fischer soudcem, alespoň musil hrát úlohu soudce hlasováním. Zato na něho Finkelbruch docela zapomněl. Měl jiné starosti než malicherný případ Fischerův, vychloubal se nyní za předsednickým stolem a jistě se radoval z křečí obviněných – byla to přece moc, sladká a vznešená moc, která nutila lidi, aby se zalykali v pláči a prosili zajíkavě o smilování. Weil, Jiří: Moskva–hranice, Mladá fronta, Praha 1991