Jiří Weil: Život s hvězdou V Onoho týdne padal sníh neustále, někdy roztál a opět zmrzl, měl jsem ruce plné mozolů a trčel jsem doma, nikam jsem neodcházel, protože stále padal sníh, a já jej sotva stačil odklízet. Pomalu jsem zapomínal na Střešovice a dotazníky, nedostal jsem již žádnou obsílku, ale přišel posel z obce s příkazem, abych odevzdal hudební nástroje a psací stroj. Neměl jsem žádný hudební nástroj a neuměl jsem na žádný hrát, psal jsem tužkou, protože jsem již dávno prodal plnicí pero, bylo to dobré pero značky Watterman. Pak přišel jiný posel a žádal šaty a textilie, jiný chtěl zase kožich a mikroskop. Stále něco na mně chtěli, a já nic neměl. Opět přišel posel s příkazem, že nesmím nic prodávat ani darovat, že si musím být vědom, že mi můj majetek nepatří, že jsem vlastně jen správcem posledního obleku, ve kterém chodím, a prošoupaných střevíců. Spravuji tyto předměty a jsem placen jejich užíváním. Vida! Mýlil jsem se, když jsem si myslil, že si mě nebudou všímat, a já zalezl mezi popraskané stěny a chránil se před zimou spacím pytlem. Chtěl jsem jen spát, nevědět nic a neslyšet. Ale stále něco ode mne chtěli. Tak jako tak. Měl jsem zakázány určité ulice v různých dnech, do některých jsem nesměl vkročit v pátek, do jiných zase v neděli, v některých jsem musil kráčet rychle a nikde se nezastavovat, pletl jsem si názvy ulic a dny a některé ulice jsem ani neznal, představoval jsem si, že někdy vkročím náhodou do některé ulice, která se bude jmenovat Hermelínová, že odkudsi vyskočí strážník a zatkne mě, protože Hermelínová ulice je v nějakém nejnovějším seznamu zakázaných ulic, který jsem si ještě nepřečetl. Bylo mi nařízeno, že nesmím chodit do parků, ale věděl jsem, že se dobře nevyznám, co je park a co není, byly tu cesty vroubené stromy, jež mohly být považovány za sady, a také nemusily. Toužil jsem být zvířetem. Viděl jsem z okna mansardy, jak si hrají psi na sněhu, viděl jsem, jak se plíží pomalu kočka přes sousední zahrady, viděl jsem koně, jak svobodně pijí vodu z věder, viděl jsem vrabce, jak vylétají, kdy je napadne. Zvířata si nemusila lámat hlavu, do kterých ulic smějí vstoupit. Přál jsem si onoho roku, aby již bylo jaro, byl jsem unaven stálým odklízením sněhu a štípáním dříví. Dostával jsem čím dál tím více oběžníků, v nichž byly opět nové zákazy, dověděl jsem se, že nesmím chodit na umělecké aukce a jezdit na parníku, nesměl jsem chodit na hon a jíst vepřové maso. Snažil jsem se porozumět novým nařízením a mít je stále v paměti, nevěděl jsem, jak je mám dodržovat, nevěděl jsem také u některých, jak bych je mohl porušit. Neměl jsem v úmyslu střílet koroptve a nemohl jsem jíst vepřové maso, protože jsem lístky na maso neměl. Ale třeba přijdu do krámu a pan Halaburda mi řekne: „Tady máte vepřové maso, pane Roubíčku, jaké byste si přál, je libo žebírka nebo krkovičku a co takhle libovější?" „Mám zakázáno vepřové maso," váhavě odpovím. „Aha, pán má dietu," řekne pan Halaburda, „tak bychom tady měli pěkná jatýrka, nebo snad telecí?" Ne, nikdy se mnou nebude takhle mluvit pan Halaburda, ale snad mi prodá zase kosti. Kosti nejsou ještě zakázány. Ano – kosti – nejsou zakázány. Lámal jsem si hlavu oběžníkem o jízdě tramvají. Jezdil jsem tramvají, když jsem musil do města, byla to docela obyčejná věc, nasedl jsem na stanici a zaplatil průvodčímu za lístek. Někdy přišel kontrolor a prohlížel lístky, měl jsem vždy lístek a nebyl jsem nikdy pokutován. Skákal jsem však také z tramvaje a jednou jsem se pěkně natáhl a rozbil si brýle. Uvnitř tramvaje byly jakési reklamní nálepky a také tam visela pravidla jízdy, nečetl jsem je nikdy. Musil jsem chodit nyní pěšky, bylo to někdy velmi zlé, protože jsem bydlil daleko za městem, a nejhůře bylo, když jsem se vracel, někdy padal sníh a promáčel mi chatrný zimník, někdy jsem klouzal po náledí. Bylo vždy zlé, když jsem se vracel, protože jsem musil dlouho šplhat do kopce, abych si trochu zkrátil cestu. Cesta byla plna výmolů a někdy jsem zapadal do závějí, promáčel jsem si boty i ponožky a těžko se mi vytahovaly nohy ze sněhu, byl jsem velmi unaven a také jsem měl hlad, zdálo se mi, že nikdy nedojdu k domovní brance. Nemohl jsem se pak svalit a odpočívat, protože jsem musil rozdělávat oheň a štípat dříví. Když jsme stoupali po nějaké serpentině s Růženou, byly mezi domy mezery ohrad a stavenišť, ulice byla špatně osvětlena, bylo to poprvé, když jsem se sešel s Růženou po silvestrovské noci. Chodili jsme jen dlouho ulicemi, ale byli jsme veselí, tiskl jsem se k Růženě a nevěděl jsem, co mám povídat. „Jsem docela obyčejný člověk, Růženo, a pracuji v bance." Bylo to hloupé, ale nenapadlo mi nic lepšího, šel jsem vedle ní a dotýkal se jejího kožíšku. Na ulici bylo zima a tma. Chytil jsem Růženu a zvedl ji k sobě, byla nyní vysoká jako já, líbali jsme se tak dlouho, až se Růžena první vzpamatovala. „Je pozdě, musím již domů." A tak jsme zase šli, zavěšeni do sebe, nepříliš rychle, protože jsme se každou chvíli zastavovali, nemohli jsme však dlouho stát, protože Jarka patrně ještě nespal a čekal na Růženu. Doprovodil jsem Růženu k jejímu domu, byla to novostavba mezi malými baráčky a staveništěm, vypadala hrozivě a mohutně v černé noci, kdy jsem viděl jen její obrysy. „Je mi tě líto, Pepíku, budeš muset asi pěšky domů, ale říkala jsem, abys mě nedoprovázel." Tiskli jsme si ruce, ale nelíbali se, protože se Růžena bála, že by nás mohl vidět někdo z domu, loučili jsme se v pozdní hodině. „To nevadí, Růženo, dojdu docela dobře domů." Bydlil jsem na opačném konci města, a když jsem vykročil, přidal jsem do kroku, byl jsem veselý, bylo mi teplo, jak jsem šel rychle, a domy se míhaly v černé tmě jako stíny, nevěděl jsem ani, zda potkávám lidi, ačkoli jsem tu a tam zaslechl nějaké hlasy, smál jsem se tiše pro sebe a nemusel jsem ani poroučet nohám, aby šly, rychle šly po tvrdém chodníku, aby klouzaly po náledí, a přece nesjížděly, myslil jsem na Růženu, jak jsme se líbali mezi holými stromy na cestách zanesených sněhem. Růžena mě stále provázela dlouhou cestou, má ruka stále tiskla její paži, stoupali jsme příkrými uli cemi a sestupovali do tichých městských údolí. Opustila mě teprve tehdy, když jsem vstoupil do středu města, bylo tam ještě mnoho osvětlených oken, na ulicích vykřikovali kameloti názvy novin, zdálo se mi, že nějak ječivě a úpěnlivě, protože byla pozdní hodina a měli málo naděje, že by prodali své noviny pozdním chodcům a opilcům. Nekoupil jsem si noviny, nechtěl jsem vědět, co je nového, čekal jsem, až se do mne zase zavěsí v tichých temných uličkách, až přejdu střed města. A tak jsem došel s Růženou až k svému domu a tam se s ní nadobro rozloučil, věděl jsem, že je již k ránu. Bylo již pozdě a já jsem spěchal domů, byl jsem na návštěvě u strýce a tety. Chodil jsem tam nerad, a přece jsem tam občas chodil, protože jsem se tam zahřál a dostal bylinkový čaj a chleba s pomazánkou, ale musil jsem poslouchat bědování. „My jsme tu válku už prohráli," opakoval stále strýc, „zabijí nás, to je jisté." „Všechno nám vzali," naříkala teta, „všechno, co jsme si našetřili na stará kolena za ta dlouhá léta. Jsme žebráci!" křičela. „Žebráci!" „A proč nám nepomohou tvoji Angličané a Američané?" vyčítal mi strýc. Nevěděl jsem, proč bych se měl odpovídat za Angličany a Američany, vždyť jsem neuměl anglicky. „Ty jsi na tom dobře," říkala závistivě teta, „ty jsi nic neměl, tak ti nemohli nic vzít. Ale my jsme žebráci. Žebráci!" Pil jsem hořký čaj a přikusoval chléb s pomazánkou, strýc na mne sypal výčitky. Chtěli zřejmě, abych hájil Angličany a Američany nebo abych říkal, že je mi hůře než jim, potom by se mohli ještě více rozčilit a ještě více bědovat. Upadl jsem do tuposti, přestal jsem vnímat slova, slyšel jsem jen zvuk, třaslavý, naříkavý, věděl jsem, že strýc s tetou stále bědují, vyčítají, žalují. Možná že jsem vinen, že Dánsko nechce bojovat. Byl jsem ukolébán k polospánku hučivými, zlostnými hlasy, přivíral jsem oči v teple a pokyvoval, probouzel jsem se, když strýc křičel: „A Rusko, tvoje Rusko, proč na ně nepošle tanky?" „Musila jsem jim dát prsten od strýce Poldiho a měděný kotlík od tety Rozy, sebrali nám všechno, jsme žebráci, a také tu formu na bábovky," plakala teta. Řekl jsem z polospánku: „Kotlík jste neměli dát, měli jste jej zakopat." Vzpomněl jsem si na kotlík, o kotlíku jsem něco věděl, ale neměl jsem to dělat. Strýc s tetou se rozčilili. „To chceš naši smrt? Zabili by nás za ten tvůj kotlík, víš přece, že potřebují měď na válku." „Věděla jsem vždycky, že nemáš porozumění pro rodinu, to by se ti líbilo, aby nás umučili za kotlík." Upadl jsem zase do polospánku, snad jsem i tvrdě usnul, protože jsem vyletěl se židle, když do mne strýc vrazil a řval mi do ucha: „Neseď tady jako nemehlo, seber se a běž domů. Povídám, je šest hodin a v osm musíš být doma." „Nemám hodinky," řekl jsem. „Prodal jsem ty niklové předešlého týdne. Mám doma jen starého budíka. Jde, když se položí na bok. A když to nikdo neví, tak vůbec nejde." „Nežvaň tady o budíku a jdi domů, nemůžeš tady přespat, copak nevíš, že po domech chodí prohlídky? Chtěl by sis vzít na svědomí naši smrt?" „Jdi, Pepíku," řekla kupodivu mírně teta, „tady máš buchtu na cestu, máš to daleko, budeš mít co dělat, aby ses dostal domů." Vyšel jsem z domku a venku mě popadl mráz, začal jsem se klepat a třást, to asi proto, že jsem byl tak ospalý a zmožený teplem. Nutil jsem se k rychlé chůzi, ale nohy nechtěly poslouchat, byly zdřevěnělé dlouhým odpočinkem. Na ulici bylo jako vymeteno, nebylo tak pozdě, ale lidé utíkali domů, bez paprsku světla, musil jsem přivykat tmě, sklouzl jsem z chodníku a málem bych byl upadl na jízdní dráhu, vrazil jsem do jakéhosi člověka, který do mne také vrazil oplátkou, uskočil jsem k domu a snažil se utíkat. Bál jsem se, že na mne zavolá stráž. „Ty hlupáku," řekl jsem si, „vždyť je přece kolem tma, domy a ulice jsou zatemněny a nikdo neví, kdo jsi zač. Vždyť můžeš být úředník, dobrý a pilný úředník, který se vrací z banky, kde sčítal položky, vrací se domů, kde ho čeká rodina. Je docela blízko svého domu, jen ještě pár kroků a již bude stoupat po teplém schodišti, dlouho si bude utírat boty o rohožku, vysvlékne si v předsíni kabát a obuje si bačkory, žena ho již očekává s teplou večeří." Přál jsem si, aby mě doprovázela Růžena, měla bystré oči, dovedla vždy najít čtyřlístek, a já jsem jej nikdy nenašel, dala mi jej pokaždé, aby mi to nebylo líto. Nechtěl jsem však vláčet Růženu v mrazu a tmou, byla by mé musila podpírat, kdybych klopýtal, byl bych pro ni příliš těžkým nákladem. Chtělo se mi hvízdat, abych přehlušil tmu a strach, ale bál jsem se. Zvykal jsem pomalu tmě a již jsem šel dosti rychle, přestaly mě pálit uši a zábst nohy. Byl takový zákon, že se nesmím objevit na ulici po osmé hodině večerní. Nebyl nikde napsán na policejní vyhlášce, nebyl mi doručen. Chodil jen od úst k ústům, byl podpírán příklady. Nevěděl jsem dlouho o tomto zákonu, ale slyšel jsem o něm šeptat. Mrzly mi zase uši, když jsem došel na nábřeží, od vody foukal ledový vítr, ale šel jsem po nábřeží rád, protože jsem se řídil zamrzlou řekou, viděl jsem bílou barvu uprostřed tmy. Viděl jsem i zhaslé svítilny a naměřoval podle nich cestu, určil jsem si vždy jednu a dával si s ní schůzku, říkal jsem: „Již brzy budu u tebe," a pak, když jsem ji míjel, omluvil jsem se: „Ne, to nejsi ty, má lucerna je jiná, ta je až na konci mé cesty, ale promiň mi, vždyť jste si všechny podobny." Dokud jsem si hrál s lucernami, bylo dobře, pokaždé jsem na nějakou vyzrál, ale poslední svítilnu jsem podvedl nejhůře, a to se mi nevyplatilo. To jsem již kráčel po mostě, byla to poslední svítilna mostu, ale nikoli má, protože jsem musil dlouho a dlouho šplhat do kopce, abych se dostal domů. A když jsem tedy míjel tuto poslední lucernu a vysmíval se jí, jak hloupě trčí na mostě a jen čeká, zatímco já si pohvizduji, sklouzl jsem z náspu a kutálel se dolů. Ne, nebylo to hluboko a padl jsem jen do sněhu, byl jsem však všecek zmáčen, musil jsem se škrabat po sněhu zase nahoru a pěkně jsem se zapotil. Vyšplhal jsem se přece nakonec na kopec a pak jsem již šel rychle, nyní byl již blízko můj dům. Dostal jsem se na hlavní ulici, právě když vjížděla tramvaj do konečné stanice a vystupovali z ní lidé. „Vidíte," řekl jsem si, „právě jsem také vystoupil z tramvaje, ano, jel jsem s vámi, ale neviděli jste mě, protože jsem stál na plošině, nyní se vracím domů, a protože je zatemněno, nemůžete vidět, že jsem zválen a že mi visí ze zimníku rampouchy." Weil, Jiří: Život s hvězdou, Na střeše je Mendelssohn, Žalozpěv za 77297 obětí, NLN, Praha 1999