Eduard Štorch: Lovci mamutů Na zlatém potoce Děti se bavily zajímavou hrou u potůčku. Stavěly hráz z kamení a dělaly si rybníčky z nadržené vody. Pokoušely se také chytit malé rybičky. Umazaný Cebík se při tom převalil do rybníčku a teď bečí a prská vodu. Kukačka ho utěšuje a ukazuje mu hezké kamínky v potoce. Děti tu v písku nacházejí hojná lesklá zrnečka, sem tam i větší žluté kousky. Krásně svítí a děti jich za malou chvíli nasbíraly hromádku. I v kamenech, z kterých stavějí hráze v potůčku, třpytí se lesklá zrnka. Děti běžely do tábora pochlubit se svým objevem. Ženy bez zájmu pohlédly na zlatá zrnka – vždyť nejsou k jídlu! – a usmály se na děti. Pak šly ještě nasbírat zásobu dříví na noc. Sova, přikládající na oheň, také se musil dětem podívat na to, co našly v potoce. Vzal do ruky lesklý kov, potřásal zrnky v hrsti, čichal k nim, kousl do většího valounku, vyplivl jej a pak všechno zahodil. Hleděl si dále svého zaměstnání; vyrýval ostrým kamenem jakési čáry do sobí kosti. Zklamané děti se vrátily k potůčku. Už nesbíraly zlatá zrnka, jen z větších kusů rudy upevňovaly hráz, kterou prve započaly. Radovaly se, že hráz vodu vzdula, takže mohly skákat ve větší hloubce. Vody v potoce přibývalo víc a více. I křiku přibývalo. Ve vodě se míhaly sem tam drobné rybky a prchaly před dětmi, až se jejich hemžením povrch vody zvlnil. Někdy rybička vyskočila i nad hladinu. Veverčák vykřikl: „Jé, tady je ryba – ryba!" – což znamenalo „veliká ryba". Všecky děti se hned ve vodě přikrčily proti proudu a jaly se chytat ryby po medvědím. Veverčák, také sehnutý a s rozevřenými dlaněmi, číhal, až polekaná rybka vpluje mezi jeho ruce, aby ji rychle sevřel. Jednou tak pozoroval medvěda, jak předními tlapami chytil rybu a potom s ní vyskočil na břeh. Ale rybka byla velmi hbitá a ostražitá – děti ji nechytily. I když Veverčák, Křikloun nebo Žabka měli už rybku mezi dlaněmi, vždy se jim vysmekla a uklouzla. Proto Veverčák po chvíli zvolal: „Hur – hur! Na ryby!" a rozběhl se k mělčině. Děti hned řetězem s ním a hnaly rybky před sebou. „Na břeh!" zavelel Veverčák. Řetěz dětí zastavil postup a obrátil se k břehu. Šplíchajíce a křičíce, zaháněly děti obklíčené rybičky na písčinu. Mnoho rybek uniklo z pasti, ale několik jich přece sebou mrskalo při kraji a dvě tři větší vyskočily z vody až na písek. Veverčák skočil po tlusté bělici a vítězně Ji pozvedl do výše, aby všecek tábor viděl jeho úspěch. I Žabka chytila rybičku, ale zase ji hodila do vody; byla tak maličká! Zato hbitě vydrápla Veverčákovi jeho bělici a utíkala s ní z vody. Cestou se jí zakousla do hlavy a chtivě z ní vyssála mozek. Ale už musila, prchat před duřícím Veverčákem. Vyšklíbla se mu a skočila za hradbu několika dětí, aby juni byla chráněna. Vtom Šklíba zahlédl nedaleko ježka. Kopl do zlaté rudy, kterou nesl k hrázi, a utíkal za ježkem. „Pichláč, pichláč!" křičel a všecky děti se k němu sběhly k nové zábavě s ježkem, který, schouliv se v klubko, stavěl se mrtvým. Zatím co se toto dálo v táboře, lovci Mamutíkovy tlupy dokončili lov s pěkným úspěchem. Ubili dva soby a vlekli je do ležení. Svázali paroháčům nohy, prostrčili dlouhé dřevo a dvě čtveřice mužů nesly kořist, která učiní konec hladovým dnům v tlupě. V lesní úžlabině byla chvíle odpočinku. Unavení lovci se natáhli na mechu. V duchu se již těšili na blízké hody. Mamutík se vzchopil, aby obhlédl úžlabinu, kudy by bylo nejlépe postupovat. Učinil několik kroků a náhle zaslechl praskot větví. Tiše zavolal lovecké heslo tlupy a všichni muži se okamžitě připravili se zbraněmi v rukou na boj s medvědem, nebo co to bude. Stráň byla dosti hustě zarostlá, takže nebylo vidět, co se k nim přibližuje. Opět zachrastily větve a najednou z houštiny vyskočí – žlutě pomalovaný lovec a za ním Lasička! Had byl velice překvapen, když najednou před sebou uviděl řadu ozbrojených mužů. Jako kdyby vedle něho udeřil hrom. Mamutík skočil po Hadovi a i ostatní lovci uzavřeli cestu cizímu mladíkovi. Avšak mrštný Had mžikém postřehl nebezpečí, otočil se a hup! – do křoví. Lasička zůstala. Mamutík zařičel jako divoký hřebec a skočil za prchajícím mladíkem. Ale Had činil čest svému jménu. Lezl velmi rychle vzhůru příkrou strání, pružně se provlékal větevnatou spletí a razil si cestu tak hbitě, že mu Mamutík stěží postačil. Někteří lovci se hrnuli za náčelníkem, jiní nadbíhali prchajícímu obchvatem, pohodlnějšími stezkami. Nebylo lze očekávat, že Had unikne. Zejména teď, když se udýchaný mladík zoufale namáhá, aby se vyšvihl na vyčnívající skalisko, stojící mu v cestě. Už je tu Mamutík, stahuje Hada za nohu dolů a kleká si naň. Přibíhají lovci a vrhají se mladíkovi na nohy, aby jimi nemrskal. Mamutík svázal přemoženému Hadovi ruce a táhl ho křovím zpět, nic nedbaje toho, že Had je větvemi houštin bodán do krve. Dole převalil Hada k zabitým sobům a pohrozil mu sekyrou. Spoutaný Had jen posupně koulí očima; mlčí se zaťatými rty. Osvobozená Lasička, stojíc zatím u stromu, čekala, jak se skončí honba za uprchlíkem. Teď vypravuje a hodně posunky znázorňuje, co se jí přihodilo. Lovci, vyslechnuvše její zprávu, byli pobouřeni a chtěli se vrhnout na chyceného smělce, aby ho krutě ztrestali za únos dívky. Avšak Mamutík velitelsky zabručel po medvědím a lovci opět usedali. „Až v táboře ho ztrestáme," pravil náčelník a dal povel k dalšímu pochodu. Nosiči vyzdvihují břímě na ramena a ostatní muži, obstoupivše s klacky v rukou zajatce, pobízejí ho vzhůru. V táboře byla radost, když unavení lovci předložili úlovek. Budou hody! Několik dní hody! Zajatého Hada pohodili opodál ležení, aby nepřekážel. Svázali mu ještě nohy řemenem, aby nemohl utéci, a dali k němu na stráž výrostka Onaše. Pak už si ho nevšímali a vrhli se na zabitá zvířata, aby nejdříve ukojili hlad. Obratně stahovali kůži, používajíce ostrých úlomků pazourkových, zasazených v parohových rukojetích. Sotva otevřeli útroby zabitých sobů, soukali z nich střeva a každý lovec nedočkavě urval odříznutý kus pro sebe. Prsty vytlačovali obsah střev a hltavě jej pojídali. Stejně si pochutnávali i na žaludku, v němž byl rozemletý mech, okořeněný vonnými bylinami. Ženy i děti seděly kolem a nemohly se ani dočkat, kdy už i na ně dojde. Šklíba, podrápaný na celém těle, stojí před Mamutíkem a kouká, jak náčelník jí. Nevědomky napodobí jeho pohyby a žvýká naprázdno. Jeden sob je už rozčtvrcen a kusy masa, napíchané na větvích, opékají se nad ohněm. Všecka pozornost tlupy se upírá k přípravě hodů. Lovci bez patrného vzrušení vypravují o dnešním sobím lovu a o tom, jak se kdo vyznamenal. Ale také posměchem stíhají některé muže za neobratnost. Lasička prvá z žen obdržela kus pečeného masa. Rychle je zhltla a šla se k potoku napit. Musila popojít proti proudu, poněvadž zde byla voda ještě příliš zakalena. Vracejíc se do ležení, zastavila se mezi keři nedaleko ležícího zajatce a chvíli ho pozorovala. Vůně pečeně se táhla až sem a strážný Onaš, nemoha vydržet, popolézal blíž a blíže k ohništi, aby slyšel, co se povídá. Kdykoliv sebou Had zalomcoval, uchopil hoch kámen a hodil jím po zajatci. Lasička se dostala až blizoučko k zajatci. Má nejspíše něco za lubem, poněvadž dává pozor, aby nebyla nikým zpozorována. Snad se nechce pomstít na bezbranném? Slyš! – Lasička jemně zapískla jako svišť, když si hraje s mláďaty. Po chvilce se svišť ozval ještě jednou. Zajatec se pomalu obrátil a pohlížel do křovin. Zpozoroval přikrčenou Lasičku. Dívka náhle přiskočila k Hadovi a připraveným pazourkovým nožíkem mu přeřezávala pouta na rukou. Nešlo to dost rychle a dívka, obávajíc se, že bude přistižena, uskočila zase zpět do křoví. Nožík jí upadl, ale už jej nezvedla. Strážný hoch asi něco zahlédl, poněvadž otočil hlavu a chvíli pozoroval ležícího Hada. Nic se nehýbalo. Když se Onaš opět zahleděl do ohně, uchopil Had dívčin nožík do zubů, a opřev jej o kámen, pokoušel se předřít svá pouta. Vskutku – jedna ruka byla brzy volná a za okamžik i druhá. Teď se Had pokoušel osvobodit i nohy a provedl to velmi obratně leže, takže nikdo nic nezpozoroval Je volný! Může prchnout... Had však leží dále na zemi. Jen údy si narovnává a protahuje. Lasička na něj z křoví kývá, aby utekl. Had vrtí hlavou a naznačuje, že neuteče. Neuteče samoten... Jen s ní, s Lasičkou! Dívka plna zmatku odpírá. Had se posadil a je připraven ke skoku. Lasička mu stále jen rukou ukazuje, že ona zůstane. Onaš se zase obrátil a dívá se na zajatce. Štěstí pro Hada, že hlídající mladík měl oči trochu ohněm oslněné; jinak by byl musil vidět, že zajatec má ruce volné. Had se chytře opět natáhl na zemi, jako by byl ještě svázán. Onaš naň zavolal: „Ležíš!" a hodil po něm kamenem, v kterém se blýskala žlutá zrnečka. Pak utrhl stéblo trávy a bezstarostně je žvýkal. Had pohlédl vyzývavě na Lasičku. Dívka konečně přikývla. Had skrčen doplížil se do křoví a vztyčiv se udělal posměšný posunek proti táboru. Zmizel v houštinách a Lasička s ním. Z lesa vyletěla sova; namířila k táboru, ale pak zahnula někam do daleké stepi nalovit si myší. Štorch, Eduard: Lovci mamutů, NNDK, Praha 1954