Franz Werfel: Dům smutku

Franz Werfel: Dům smutku

V

Na rozdíl od vulgárních podniků, jako byl „Napoleon", patřilo k dobrým zvyklostem domu, že milostné úmluvy se neděly beze studu před zraky všech. Páni se naoko odporoučeli své společnosti, zpravili nepozorovaně Editu, kterou dámu si zvolili, a hospodyně pak zprostředkovala nenápadně hodinku lásky; od pochybných nebo neznámých hostů neopomněla přitom vybrat obvyklou částku předem. Je třeba ihned podotknout, že tohle se stávalo jen zřídkakdy, protože zde se pohybovala jen prvotřídní společnost. Neznámí návštěvníci se tu neobjevovali téměř nikdy a mimo to se slečna Edita vyznala tak výtečně v lidech, že mohla bezpečně spolehnout na svůj úsudek. Právě tak zřídka tu docházelo – i tato skutečnost je v ostrém protikladu k nižší třídě „Napoleona" – ke skandálu. I zde ovšem vznikaly mezi chovankami nepřátelské skupiny, rozmíšky a nenávist, ale nepsaný zákon žádal, aby přátelství a mír byly zachovány aspoň v nočních úředních hodinách.

Tím neslýchanější bylo to, co se nyní udalo. Před otevřenými dveřmi Velkého salónu se náhle strhl nepříjemný povyk. Duněl odtud pivní bas neohrabaného maloměstského fotra, čím dál hlasitěji a nevhodněji v tomto starém a vetchém už domě. Zprvu bylo slyšet jen jeho neomalený zvuk. Dobré způsoby děvčat nebylo ovšem možno donekonečna přepínat; a tak už za chvilku protínaly nadávající bas vřískavé hlasy žen.

Kdo někdy spatřil zástup senzacechtivých lidí, který se srotí na ulici, kde padne starý, k smrti unavený kůň, dovede si představit, s jakou náruživostí se zde, v takovém prostředí a v tuto hodinu, všechno zvědavě seběhlo, aby vychutnalo tenhle nestydatý kravál. Dokonce i z řad návštěvníků Modrého salónu sem portiérou škodolibě nahlížely vzrušené tváře.

Stalo se toto: Starý agras s obrovským hodinkovým řetězem si u slečny Edity objednal podle obyčeje a práva k obsluze Ludmilu. Edita se marně snažila nějak se vymluvit, marně uplatňovala nejpádnější důvody, aby uchránila svou mladou přítelkyni před nevítanou, ba nenáviděnou epizodou. V duchu hospodyně proklínala Oskarovu nevěru. Jen nešťastná láska přiváděla dámy na scestí a byla příčinou vší nedisciplinovanosti a neplnění povinností. Všechen ostrovtip však nebyl Editě nic platný. Baalbot byl nejen prohnaný, ale i velice zatvrzelý a zlomyslný. Ovládal ho vzdor uraženého. Edita si už nevěděla rady a musela přivést Ludmilu. Ta však prohlásila s největší lhostejností a bez obalu baalbotovi do obličeje, že ji ani nenapadne, aby vyhověla jeho přání. Tak vypukl skandál.

Zuřící venkovský fotr se stáhl až na odpočívadlo schodiště a přidržoval se pravou rukou zlatěbronzové Venuše, která tu stála jako domovní znamení. (O půl patra níž byl umístěn Säckingenský trubač, také ze zlatého bronzu, ovšem už bez tohoto poslání.) Děvčata štěkala jedna přes druhou, hosté se smáli a hlas pokořeného se neustále dožadoval majitele podniku; nenechal se uchlácholit žádnou Editinou domluvou.

Konečně se sem dovlekl v doprovodu Nejedlého pan Maxl; a je třeba říci, přestože byl smrtelně bledý, trpěl tělesnou slabostí a těžce vládl jazykem, že se nejen zachoval duchapřítomně, ale počínal si jako představený svých dam rytířsky.

Baalbot na něho křičel:

„Pane majiteli! V jakém domě to tu jsem?"

Max zažvatlal:

„Edito, seběhni dolů a přines sem domovní číslo!"

Zuřivec se tím nedal zmást:

„Když vejdu do pekařství a chci si koupit housku..."

Maxl ho přerušil unaveným zakňouráním:

„Jděte do pekařství a kupte si housku!"

„Jak to myslíte?"

„Jak bych to měl myslet?"

Baalbot přinutil svůj štěkající bas do vlídného klidu rozvážné dialektiky:

„Pane majiteli! Předpokládejme, že do obchodního domu přijde kupec a že ho tam neobslouží zbožím, které je na skladě..."

Maxl pohlédl zádumčivě na kverulanta a opakoval s povzdechem:

„Na skladě..."

Trpělivost byla u konce. Teď se spustil řev:

„Himlhergot, dál se už nenechám tahat za nos! Takhle se nejedná s pořádnými zákazníky. Myslíte, že nejsou žádné jiné renomované domy? Jsou lepší domy, než je váš. U madam Pohlové v Ústí to není jen tak něco. Tam ještě existuje organizace! Upozorňuju vás naposled, že vlak mně jede ráno v osm hodin třicet pět minut. Hodlám v tomto domě strávit zbytek noci, a to s děvčetem, které si určím a zaplatím!"

Maxl byl po tomto křiku naprosto pokorný:

„Promiňte..., pane... pane... lesní rado..., jen si poslužte. Jste člověk? Jistěže jste člověk. A je Ludmila člověk? Je člověk! Promiňte... pane... pane... silniční inspektore..., člověk musí přece pochopit, že nějaký člověk s ním nechce jít..."

Velký řehot. Maxl se obrátil vítězoslavně k těm, kteří se smáli:

„Dobrý! Cóó?"

Ludmila tu po celou dobu stála, jako by se jí to netýkalo. Teď se však začínala nálada obracet. Děvčata se čím dál víc rozhořčovala: Tahle hrdopyška si už dovolila příliš mnoho. Edita se rozhlédla úzkostlivě kolem a uvažovala, jak zabránit hrozící bouři. Počaly se tu tvořit skupiny, záští a nenávist nebylo možno nadále spoutat, všechno sebeovládání bylo totam.

Tlustá Maďarka Ilonka se rozkročila před Ludmilou:

„Tak nám řekni, k čemu jsi vlastně kurva?"

Gréta se do toho vzrušeně zamíchala:

„Nech ji být! Copak nemáme lidská práva?"

„Lidská práva," opakoval nějaký hlas.

Ilončina nenávist rostla čím dál víc:

„Kdyby to tak udělala každá, to by tu byl kšeft! To by ti tak sedlo, ještě si mezi hosty vybírat! Pro mě to taky není vždycky potěšení!"

Ludmila hlesla tiše:

„Pro tebe je to vždycky potěšení!"

K Editinu zděšení zhoršila ještě situaci Gréta se svými přepjatými názory:

„Nestydíte se? Ludmila je v právu! Musíme si dobýt svobodu..."

Tato nabubřelá věta, víc ještě než Ludmilin vzdor, rozhořčila dámy na nejvyšší míru. V Berlíňance nenáviděly domýšlivost nejnadutější, domýšlivost na vzdělání.

Ilonka zařvala:

„Na tebe jsme čekaly, ty mešuge!"

Gréta se zatvářila velice dotčeně:

„Nemůžu přece za to, že jsem se naučila číst. Každý nevyrostl v konírně!"

A teď došlo k neštěstí. Malá Ilonka se totiž vrhla na dlouhou Grétu a tloukla ji tučnou pěstičkou do obličeje. Bitva byla okamžitě v proudu. Několik zápasnic se v tu chvíli válelo na zemi. Hedvábné košilky se na mnoha místech roztrhaly a vyvalilo se pružné maso všetečného ženství. Máňa, to nemotorné děvče z Rokycan, svlékla bez okolků košilku, než se s radostným výkřikem vrhla mezi zápasící. I v hněvu zůstala dobrou hospodyní. Teprve pak se bila jako lítice na všechny strany bez ohledu na to, koho zasáhne. Msta hrobníkovy dcery platila celé bandě.

Pro tuto podívanou rozdmýchávalo několik surových zpustlíků nesvědomitě plamen boje. Původce rozepře, baalbot, se však snažil, těžce oddychuje, dostat se blíž k Ludmile, aby si ji podrobil násilím. Byla ale natolik obratná, že se jí podařilo nenápadně zmizet.

Tato podívaná k nezaplacení, která se odehrávala na schodišti střídavě mezi Velkým a Modrým salónem, rozněcovala pány nejvyšší měrou. Doktor Possler se blaženě řehtal. Ve vytřeštěných očích úředníka místodržitelství a satanika Pepplera se uhnízdila rozkoš ze zkázy světa; podněcoval neupravené bojovnice k novým činům. Jedině poručík Kohout a prezident More opustili bojiště. Poručík byl pamětliv předpisu, podle něhož se měli důstojníci pokud možno vyhýbat událostem, které by je mohly zneuctít, a také More musel dbát na čest svého povolání. Oba pánové se stáhli tiše ke klavíru.

Naproti tomu byl Nejedlý jedním z mála, kdo se snažili odtrhnout od sebe rozlícené ženy. Námahou sotva popadal dech, jeho „kocourek" se posunul ke straně a regatka – šitá kravata – mu visela šikmo.

Edita hleděla na boj se zoufalstvím, Maxl jako omráčený. Něco takového se v těchto místech dosud nikdy neodehrálo. Až dosud, přes všechny drobné hádky a rozmíšky, měly dámy vždy na paměti důstojnost prvotřídního podniku.

Kdo ví, jak by skončilo toto povstání, kdyby byla v tu chvíli neudeřila i do tohoto domu jako blesk strašlivá událost.

Náhle, jako by vyrostl ze země, stál tu posel, ordonance šestého dragounského pluku. Objevil-li se tu už někdy z jakéhokoliv důvodu posel státní moci, ať už nějaký pán od zdravotního úřadu nebo policejní úředník, věděl si rady, jak diskrétně utajit svou přítomnost. Avšak tento voják, světlovlasý český vesnický chasník, vstoupil náhle a rovnou doprostřed zhýralé scény. Stál tu přímo ve středu tance čarodějnic a vnesl do atmosféry prosycené potem a plné kouře proud čerstvého vzduchu, svěžího jak ruměné líce. Voják vypadal ve vojenské uniformě s přilbou, nábojnicí, palašem a mocnými ostruhami, jako by opravdu táhl do pole...

V tu ránu pranice ustala. Dámy se dávaly nakvap do pořádku, jako by se nic nestalo. Náhle se rozhostilo hluboké ticho. Každý cítil osudovost chvíle. I do Maxlovy tratící se postavy vjela čilost. Vedl sám posla tam, kam si přál být doveden.

O dvě minuty později duněly dolní chodbou kvapné kroky kavaleristů a zabouchla domovní vrata. Pomalu, vytřeštěně a bez dechu stoupal Maxl po schodišti. Plakal a nesrozumitelně naříkal.

Teprve ponenáhlu bylo možno z něho dostat hroznou zprávu: následník trůnu byl v Sarajevu zavražděn.

Ještě nikdy se vážený dům v Kamzíkové ulici nevyprázdnil tak rychle jako v tuto noční hodinu. Ukázalo se, že dionýská hojnost, ono lehkomyslné opojení Velkého salónu, bylo do značné míry vylháno, tak rychle se pánové octli zase ve své kůži. Doktor Possler, duchaplný noční korzár, se změnil ve vážného člověka, který hleděl do budoucnosti – byl záložní důstojník – pln obav. Pan prezident More ze sebe setřásl lehkou nedbalost, kterou strpěl v posledních hodinách jako poprašek na svém kabátě. Pln výčitek brumlal: „To je tím, že si člověk večer vyrazí!" Jak to myslel, do jaké hořké spojitosti uváděl katastrofu s lehkovážně prožitým večerem, zůstávalo nejasné.

Baalbot už nepovažoval za věc své cti trvat na Ludmilině obsluze.

Poručík Kohout a oba dobrovolníci se tvářili tak odhodlaně, jako by měli za úkol předsedat válečnému soudu. Pán z Pepplerů se zahalil romanticky do své pláštěnky a uzavřel v předtuše řítících se událostí s mladou generací mír. Všichni se tlačili ven na schodiště. Někteří chtěli navštívit noční redakce, aby se dověděli, jak se tragédie vskutku udala. V hlavním proudu hostí se tu a tam kmitlo několik rozpačitých postav, které se ukrývaly ve stínu, protože jim záleželo na tom, aby nepřišly o nedotčenou reputaci nebo o vyložené manželské štěstí.

V opuštěném salónu zůstal představený domu sám s Nejedlým. Dřepěl na lavici u klavíru celý zhroucený. Zdálo se, že už zase zapomněl na hroznou zvěst, protože blábolil:

„Nejedlý, mám jít spát?"

Pianista zíval:

„Jdou spát, pane Maxl, dnes už se tu stejně nikdo neobjeví!"

Staříka stihl zděšený pohled:

„Ale já spím strašně rychle, Nejedlý, předtím jsem prospal deset let... Nejedlý, já mám před spaním strach..."

Nejedlý už neodpověděl; byl zaměstnán tím, že sléval všechny zbytky koňaku do sklenice, kterou vyprázdnil s důmyslnou rozvahou. Když však už nenacházel nic, co by se dalo vypít, a když viděl šéfa sedět se zavřenýma očima, shrábl peníze z talíře pro hudbu a s povzdechem se odtud po špičkách odplížil.

Neuslyšel již stísněné blábolení, které se neslo za ním:

„Nejedlý... mám jít spát...?"

Velký salón byl vzhůru nohama. Po zemi se válely rozbité sklenice, převržené židle zatarasovaly cestu, odevšad čišel opar rozlitého vína, kávy a kořalky. Ve vzduchu se válelo špinavé mračno. Maxl mžoural na tu spoušť. Nabral zhluboka dech, jako by chtěl přivolat Editu a poručit, aby dali zase všechno do pořádku. Čelo mu náhle rozřízly bezmocné vrásky hněvu. Zalapal jen po vzduchu a z jeho ochablých rtů nevyšel hlas. Konečně vstal a vypotácel se z pokoje. Bylo ještě dlouho slyšet, jak se tápavými kroky škrábe nahoru, až se ztratil v mansardě.

Když dozněl dole v úzké uličce krok posledních hostí, nedokázala se už Ludmila déle ovládat a otevřela dveře do noci, což měly dámy přísně zakázáno.

Před ní stál Oskar.

Byla by ráda potlačila křečovitý výkřik, který se jí vydral z hrdla, ale neměla už nad ním moci.

Werfel, Franz: Ne vrah, zavražděný je vinen a jiné prózy, přel. Kafka, Karlach, Odeon, Praha 1990