Jarmila Glazarová: Vlčí jáma

Čtvrtý díl, kapitola 2

Čas míjí na běžícím pásu kouzelných proměn.
Stromy rozkvetly po světě, zaseje máj. Staré zahrady přetékají chocholatými vlnami bezů, městečko voní ve všech koutech. Voní i slepá ulička svou specifickou vůní, tou domáckou z kupectví a z pekárny, hořce ořechem a sladce a prchavě bezem.
Hodiny míjejí na běžícím pásu dní beze změny, dnes jako loni, jako před desíti, jako před dvaceti lety.
Židle na slunci, židle ve stínu, a podél židlí řadou defilují ženské. Jejich ústy jako potokem ropotí život městečka, zkřivený pod ubíhající a roztřesenou hladinou. Žlutý a nepohnutý rybář sedí na břehu a utkvěle a soustředěně pozoruje hladinu. Obratně švihá prutem otázek, a když přijde večer, má na čem pohodovat před spaním.
Prostřednictvím bab zvědělo taky celé město, že panička přemluvila pána, aby počkal se stěhováním do podzima. Jaro tady u nás uplyne rychleji a krásněji než v městě. Pak přijde dovolená, a zatím už budou dostavěny státní domy na Kylešovském kopci. Knížecí byty, povídám! Máme se stěhovat dvakrát? Ne ne. To už to léto radši počkám tady.
Májové večery tiše jdou modrou řadou. Staré hospodyně a děvčata ze sousedství se vracívají z májové a vůně kadidla vane z jejich kročejů, teskná a odevzdaná.
Petrův bílý nos je zavěšen jako věčná lampa v černém otvoru dveří. Knihař mlčí, opřen o zeď. Tetka Karolinka tichounce přede svou nitku dobromyslných úvah.
Pod ochranou tmy sunou se rychlé stíny podél zdi; v nejhlubším koutku kupecké uličky bydlí dcera brusiče nožů, krásná a přístupná. Marná snaha, pane adjunkte a pane kancelisto. Oko rybáře pronikne tmou a jeho chrup se mlsně zmocní nové pochoutky.
Jana sedí mlčky. Mlčky žhne svou palčivou ranou, která žeraví v jejím nitru. Ale májové noci tajemně vlají nad horečným pláním a tlumí je zázrakem svých krás. Stříbrný zvon měsíce proplouvá hladinou nebe a vyzvání hluboce a vroucně. Květiny a keře v zahradách, kaštany v alejích prozpěvují stohlasým přesladkým sborem. Vlhké louky, mokřiny a rákosí rybníků řinčí tenkými plechy žabích orchestrů. Vítr sbírá Šepoty osení, trav, krůpějí rosy a záře hvězd. A to vše dohromady je nádherná oslava života, silná a uchvacující hymna, která tise a závratně vlaje nad krajem a plní jej od dřeně žírných brázd až po průsvitný prapor Mléčné dráhy na nebi.
Janu unáší naléhavé volání nesčetných hlasů. Její duse, přikrčená k ponurému ohníčku, omámená jeho dýmem, povstává a naslouchá zázračným hlasům květnových nocí. Ten život, růst, rozkvěty, lásky a zrody na všech stranách. Můj Bože, uprostřed tohoto překypujícího žití nenecháš přece dojít, nenecháš zahynout toho jediného, poutníka, který teprve našel zřídlo krásy, který k němu pokleká s pokorou nového vyznavače a který ještě nenabral krůpěj a neuhasil jí svou žízeň.
Nemůže se to stát. Nestane se to.
Janino mládí se vztahuje z hlubiny beznaděje, prastarý pud naslouchá hlasům noci, milostným hlasům obžerství života a lásky. Nemůže se to stát. Nemůže, nemůže. Dvacetileté srdce touží uvěřit, nutí se uvěřit a uvěří konečně silou své vlastní životní vůle.
Lékař se mýlil.
Stane se div, nemoc se zhojí.
Dějí se přece občas zázraky, proč by se nestal také tady? A třeba ne úplné zdraví, ale přece alespoň život, alespoň několik let!
Janin stravující vnitřní život mění podivuhodně její zjev. Má skelnou křehkost, vysoký stvol těla nese obličej krásný, tajemně zralý zkušenostmi nesčetných složitých poznání a pocitů. Zvětšené oči hoří tajemstvím, uštvány strachem očekávání, vinami a sebetrýzní. Vznáší se starým tmavým domem jako mlčelivý, kouzelný stín, z kterého vyzařuje smutek i útěcha, bázeň i soucit, neklid i víra.

Z tety se zatím vytrácí blažené rozechvění z navráceného života. Jen žádné zbytečné dojímání. Stonala, uzdravila se. Má dobrý kořen. Doktor dělal, co mohl. Účet beztoho bude mastný. Doktor tu je, aby léčil, peníze tu jsou, aby se mu platilo. Jaképak zázraky a jaká přepjatá vděčnost. Vše šlo přirozenou cestou. A nebýt Robertovy nesmyslné, nerozumné, ba přímo bláznivé vášně po práci, nemuselo se vůbec nic stát.
Ach, Robert! V tetě zas jednou láska ustupuje do pozadí, zastíněna pocitem křivdy. Cítí se opuštěna a vyvržena, a podivným pochodem myšlenkovým činí celé město odpovědným za svou samotu.
Každou neděli vídá všechny ty manželské páry, vystrojené a sváteční, přecházet po rynku. Všechny ty hloupé a závistivé živnostnice a úřednickou nuzotu. Dva a dva. Kam se podívá, samé dvojice. V teplých podvečerech procházejí se zlomyslnou schválností uličkou, kde sedí sama. Každá visí na tom svém, až je člověku stydno. S kdejakou hloupostí může každá hned přijít k tomu svému. A večery. A noci. – A ona je sama, tak sama, všem pro posměch.
Co jí zbývá než hojit svou pohanu jejich nedostatky a slabostmi. Ať si jen chodí okolo židlí se svou licoměrnou účastí. Teta ví, co ví. Dík pradlenám, švadlenám prádla a posluhovačkám vidí už dávno do žaludku, do postelí i pod košile všech. Tetě je jedno, že vhání Janu do útrapy studu, že zablácenou botou surově šlape po čisté ploše nedotčené obraznosti. Je sama, stýská se jí a svět ji mrzí. Lidé jsou odporní, mají všelijaké choutky, ale na všechno jsou vždycky dva. Jen ona je sama, zbůhdarma a neomluvitelně, čím se má hojit, když se jí stýská?
A doktor, protivný sýček, posedlý ledvinami, ten taky člověku radosti nepřidá. Co má pořád se svou analýzou a se svými bílkovinami? Teta chce mít pokoj. Měla dost jedné nemoci, a teď se nedá doktorovi pro potěšení vehnat do druhé. Ne ne. Nic ji nebolí, nic necítí, a tak silná ještě je, že ze sebe nedá udělat hypochondra pro radost jeho kapsy.
Mimo to není slepá. Dnes už ví, koho se týká ten jeho soukromý zájem. To ji přec mohlo dávno napadnout! Tetu tahle myšlenka pálí. Jana je takové podivné děvče, možná, že ani netuší, ba jistě vůbec netuší, jak se ten doktor na ni dívá.
Ne, Janu ztratit, to není možné. To je nepředstavitelné. Co by si počala bez ní? Bez její trpělivé péče, bez opory její stálé přítomnosti. Ale to je nemyslitelné! Jana nesmí odejít.
Teta se obává o věci promluvit, aby nevzbudila Janin zájem. Ale což jestli promluví doktor?
„Jano, viď, ty zůstaneš se mnou navždycky. Navždycky, ano? Počkej, jak se nám bude v Opavě krásně žít. Já tě mám ráda, Jano, a postarám se o tebe na celý život. Vid, že ode mne neodejdeš?"
A jindy zase: „Jano, kdyby ses jednou chtěla vdát, to uvidíš, jakou ti v Opavě najdeme partii. Mladého, nadaného člověka, kterému Robert připraví kariéru. Jen nic ukvapeného a žádnou hloupost. Jsi ještě mladá, ve čtyřiadvaceti letech je času dost. Já tě mám, Jano, ráda a ty mi přece nebudeš chtít odejít. Přece mne nenecháš samotnou?"
S doktorem se rázně zatočí. Svou povinnost vykonal, bude řádně honorován, a dost. Jeho obcházení a jeho úmyslné vymýšlení chorob se přetrhne. Taky je nutno mu ukázat, že jeho plány tady nebudou nikým podporovány: Naopak!
„Pane doktore, račte mi předložit svůj účet, chci konečně nadobro zlikvidovat svou nemoc."
„Milostivá pani, je mi líto. Ale ve vašem zájmu vám nesmím zamlčet, že zaplacením účtu nemoc nezlikvidujete. Nechcete přec jen poslechnout, než mnoho zameškáte?"
„Pane doktore, vy do mne nevidíte. Mohu vám jen opakovat, že mne nic nebolí. A já vám taky nechci zamlčovat, že mne vaše věčné záhadné varování otravuje. Já už to poznám, až budu potřebovat léčení. Požádám sama o vaši návštěvu, až budu cítit, že ji potřebuji."
Doktor nemá hroší kůži. Pokyn je jasný. Ví, s kým má co dělat. Říci jí o svém podezření? Stejně by neuvěřila. A kdoví jaká by byla reakce u této silné slabošky. Nesmí se toho odvážit. Ale Jana, která teď zůstane docela sama v tomto podsvětí mezi Harpyjemi! Jana vsak o něm ví. Nemůže udělat víc, nebude dotěrný. Paličatost staré paní nezbytně bude mít následky, které, bohužel, pocítí taky Jana. Ale on bude nablízku, až bude zapotřebí!
Jednoho rána objeví se v chodbě Vojta Vavrečka, s kabátem, naditým na prsou záhadnou vycpávkou. Otálí u kuchyňských dveří a „kaj je slečna, něch přidě hevaj, mušim se one coši zoptač".
„Copak potřebuješ, Vojtěchu, honem, ať nepřijdeš pozdě?"
„Ale tuž, myslel sem si jednak, že je vam smutno tak same hevaj," mávne rukou dokola posunkem, zahrnujícím celý dům. „Oto vam coši nesu, aby vam bylo veselši."
Odhrne klopu kabátu a z teplé skrýše vyklouzne bílá hlavička, žluté ucho a černý nosík jako ostružina. Štěňátko, foxteriér. Jana je vytáhne z Vojtova záňadří, štěně se třepotá v jejích dlaních, převaluje očka jako černé koraly a fňuká. Zívne, a droboučký mléčný chrup se zatřpytí, slaboučký a špičatý.
„To je od tebe milé, Vojto, takový krásný pejsek!"
Jana přitiskne teplé a chvějící se štěně k tváři. Růžový jazýček ihned horce olízne její bradu.
„Ach, Vojto, jestli si ho ale budu smět nechat! Počkej, zeptám se."
Jana vnese Štěně do kuchyně. Petronila i Martina se zadívají na bílý uzlíček v Janiných rukou.
„Le pšiček!"
„Ky djas!" řeknou jedněmi ústy.
Martina poškrabe psíka za žlutým uchem a zatahá za bílý ocásek. Špičáky jako jehly se zatnou do její červené ruky.
„Co tež hevaj s gizdem! Krmič ho a učirač po něm dlažky. Panička ho hevaj něsmja něchač, potforu flekovitu!"
„Le, le, panička něsmja? Ty mi budeš, stará, předpisovač, co panička smja lebo ni?" teta stojí ve dveřích do pokoje. „Kdes to vzala, Jano?"
„Vojta mi ho přinesl z domova. Tetičko, smím si ho nechat? Budu po něm uklízet a naučím ho pořádku. Prosím vás, smím si ho nechat?"
„Je nam hevaj třa pšiska! To by uchoval bravka, co také psisko zežere. A škaredy je ten gizd, ošklivo pohlednuč. Paničko, vyhoďa ho!"
„Hevaj zostaně! Je to šumny pšiček. A ty bud počichu, ty nemáš hevaj co rozkazovač!"
Kdyby byla Petronila slůvkem projevila přání štěně tady ponechat, byla by ho teta stejně bez váhání vyhodila. Takto je tedy přijat na milost se svým určením, kterého se hravě zhošťuje. Jeho bílé tělíčko je pořád na dosah, zrnitá a studená ostružina čenichu se vkrádá pod dlaň a tmavé oči jsou jediným vyznáním. Cvoček je krůpějí živé vody v mrtvém domě. Je Janin duší i tělem.
Gerta přijede s módními žurnály a s dokonale zapomenutým posledním vyhazovem.
Teta zkouší novou eleganci, plna chuti do života, plna žádosti ukázat těm jemným dámám v Opavě, mají-li ještě proč se shovívavě usmívat.
Večer si vtáhne Gertu do ložnice, na Robertovu postel. Nikdo mi nebude kazit zábavu, a nikdo mne nebude kritizovat.
Traude, začni ve jménu božím. Od otčenáše až po tvou defloraci chci slyšet všechno.
Ach, pastva!
A vedle ať si přepjatá Jana omotá hlavu peřinou.
Nebo ať pukne!

  • Glazarová, Jarmila: Vlčí jáma, SNKLU, Praha 1962