Jaroslav Havlíček: Petrolejové lampy Část třetí, kapitola sedmá Pavel Malina se neroznemohl po svém bláznivém výletě, nebylo mu dopřáno tak lidsky umřít. Byl Štěpce zachován k starosti i k hrůze. K hrůze i k starosti, neboť Štěpčin den musil být nyní docela jinak rozdělen. Jak? Matka potřebovala její péči a společnost, ale stejně potřeboval její péči a společnost hejtman. Nezbylo než být neustále na nohou. Neustále mezi městečkem a Vejrychovskem. Neustále u těch dvou pacientů. Štěpka se zmnohonásobila. Nyní měla teprve ukázat, co v ní je. Měla ukázat, co všechno dokáže. Červen, červenec – jeden druhému nezadal, po deštích nebylo ani památky. Slunce nemilosrdně pálilo. Hospodáři naříkali na suchý rok. Žně se hlásily předčasně. Jan huboval, že je obilí řídké, že budou malé výdělky. Štěpka neumdlévala. Kde se u ní braly ty zázračné zdroje síly a vytrvalosti? Člověk zapražený do nezvládnutelného díla hledá aspoň, komu by si postěžoval. U koho by si odpočinul. Štěpka od Pavlova útěku Janovi nedůvěřovala. Nemohla si postesknout ani matce, jejíž život zvolna dohasínal, ani tchánovi, který byl již jako pára nad hrncem. Hejtman byl choromyslný, o tom nemohlo být už žádných pochybností. Nemluvil, jenom blábolil. Nesloužil mu jazyk. Vyjádřit se mu dalo notnou práci. Stal se tím popudlivějším. Naštěstí se nemohl pohybovat, jinak by byl nebezpečný. Trpěl však mánií všechno rozbíjet. Musili z jeho blízkosti odstranit všechno, co bylo ze skla nebo z porcelánu. Nezbylo než mu jídlo předkládat v plechových miskách a hrncích. Hrozně se na to zlobil. Tloukl jídelním náčiním, klel, nadával, že se mu je nepodařilo roztřískat. Pustošit, ničit, to byla nyní jeho jediná radost. K oknu mu postavili postel a stůl, aby je nemohl rozbít. Vzali mu hůl. Jeho šílenství bylo zlomyslné a vynalézavé. V jasnějších chvílích si uvědomoval, že je všem na obtíž. Nesmírně ho to blažilo. Chechtával se po celé hodiny strašlivým, hýkavým smíchem. Ačkoli ho při jídle bedlivě střežili, přece se mu několikrát podařilo hodit svou misku nebo lžíci do okna. Ostré předměty mu nebyly svěřovány, a přece nalezl způsob, jak rozpárat svou svrchnici. Když se mu nějaká neplecha podařila, zmítal se blahem, řičel štěstím. Ustavičně musil být hlídán. Vždycky mu byl někdo nablízku, aby aspoň naslouchal u dveří nebo nahlížel klíčovou dírkou. Z bývalého úspěšného důstojníka se stal podšitý uličník. Choval se jako zlé, rozmazlené dítě. Umínil si, že nebude chodit na záchod. Štěpka dřela jako pes, celé dny lezla po podlaze, drhla, smýčila. V hejtmanově pokoji byl vzduch k zalknutí. Samozřejmě se všechna ta špinavá práce nemohla žádat od služek. Nebyly by vydržely ani týden v tom proklatém místě. Beztoho na Vejrychovsku žádná dlouho nepobyla. Mnoho práce, samé peskování, ale hlavně strach. Nikdy se nemohlo vědět, čeho je ten strašlivý mrzák schopen. Hejtmana bylo nutno strojit, mýt, česat. Štěpka se poctivě starala o to zvrhlé nemluvně. Musila být velmi opatrná, aby jí neublížil. Dovedl si své ostré nehty uhájit před stříháním a oháněl se jimi jako šelma drápy. Hotový ďábel! Pil víno z plecháče, jako někdo pije vodu. Otupělý alkoholem byl ještě nesnesitelnější. Jan ho nechtěl ani vidět. „To hnusné zvíře," říkával a odplivoval si. Zbavil se tak aspoň povinnosti být také někdy nahoře užitečný. Starého Malinu ovšem nevodili na návštěvu do toho páchnoucího doupěte. Byl již tak starý, tak sešlý! Na jaře mu bylo osmdesát let. Štěpka se nezajímala o to, co se děje v městečku, nezajímala se ani o život kolem sebe. Pohubla. Libovala si, že je štíhlejší a svižnější, že se jí lépe shýbá. V jejích černých havraních vlasech se objevily stříbrné nitky. Starost? Pravda, byla zdánlivě pořád stejně bodrá, veselá, výbojná a nezlomena, pořád stejně energická, neklesala na duchu, ale uvnitř se počínalo čehosi nedostávat. Ještě nějaký čas tohoto utrpení, ještě trochu málo, a ochabne i její nezdolná životní síla. Konec července se ohlásil četnými bouřemi. Blesk bil častěji než jiná léta. Hořívalo na několika místech obzoru najednou. Jekot hasičských trubek, odlesk požárů – Štěpka však nevycházela z lhostejnosti ke všemu, co se netýkalo jejích dvou pacientů. Bylo by jí snad jedno, i kdyby byla vzplanula její vlastní stodola, do níž bylo horečně sváženo obilí vždy mezi dvěma bouřemi. Jan se vracíval z pole unaven a zkrušený starostmi, často byl nespravedlivý, byl to Jan, drsný a sobecký Jan. Měl výhodu, že na něm byla Štěpka závislá, směl si něco dovolit, mohl si dupnout. Nikdy neměl mnoho pochopení pro trápení druhého, soucitem se příliš nezatěžoval. „Musíš si také trochu hledět hospodářství. Je toho na mne mnoho! Praštím s tím, to udělám!" „Je toho na tebe mnoho?" Štěpčina ústa ozdobil úsměv bezmála krásný. „Chudáku Jene, je toho na tebe mnoho?" Nechtěla se mu tím posmívat. Byla by mu mohla říci něco o vlastní námaze, něco o vlastním tělesném i duševním vyčerpání, ale neřekla. Otec Kilián býval také kavalír, dovedl zatnout zuby a snést křivdu bez hlesu, byl příliš hrdý na to, aby se hájil. Štěpka se mu podobala v těchto měsících utrpení. Posledního srpna Anna tiše skonala v Štěpčině náruči. Štěpka shledala s úžasem, že je teď na světě nadobro sama. Pochopila celou propast své siroby, která ji postihla v nejtěžší době jejího života. Velmi se však změnila od otcovy smrti. Nelamentovala, nelíbala chladnoucí skráně jako ten krát. Neštěstí jí už nebylo tak cizí, nabyla zkušenosti, že jsou pitvornější rány osudu, než je žal a ztráta, naučila se brát všechno tak, jak to přichází. Ano, Štěpka se velmi změnila! Stala se praktickou a rozšafnou i v bolesti. Sama ustrojila mrtvou do rakve, ten ubohý uzlíček kostí, na kterém snad nebylo již ani gramu masa, a pak sama kráčela za rakví – opět zbytečnou oklikou po náměstí. Tentokrát bez manžela. Druhý kamenný obdélník v Kiliánově hrobce byl vyzdvižen a zalit, na druhé polovině dlažby byly rozžaty svíce. Manželé spali svorně vedle sebe. Hejtman ještě tentokrát vyhrál svůj závod. Štěpce se skoro ulevilo. Ubylo jí mnoho běhání, polovina práce a starostí. Nebylo již zapotřebí chodit z jednoho místa na druhé, věnovat se dvěma nehybným ubožákům zároveň. Přece jen měla nyní trochu víc času. Bohužel, musila téměř všechen ten získaný čas věnovat Pavlovi. Pavlovi, své domácí příšeře. Hejtman přijal zprávu o úmrtí své tchyně se záhadným úšklebkem. Po jistou dobu Štěpka vůbec nevěděla, zdali jí porozuměl. Později seznala, že jí rozuměl náramně dobře. Snad se vjemy a obrazy spřádaly v jeho hnilobném mozku v myšlenky a úvahy až za jistou dobu. Uvědomování bylo u něho asi velmi zdlouhavým procesem. „Mrtvý – mrtvá," počal jednoho dne slabikovat těžkým jazykem. „I ty mrtvá, Štěpko, – dřív než já – já zůstanu! Ta stará rachota zavřela oči – hle – já nesmrtelný. Já ještě koukám – takhle!" Vykulil oči a otevřel ústa. „Já živý – takhle!" Štěpka snášela pokorně všechna příkoří, která jí působil, od rána do noci se plahočila po podlaze a poklízela jeho nečistoty, trpěla mlčky rozbíjení nádobí a ničení bytu, ať je prováděl plecháči, úlomky střepů, lžicí nebo poleny, avšak urážku, cynickou urážku své drahé, mrtvé maminky snést nedovedla. Rozpřáhla se a udeřila. Hejtman ztichl. Hleděl na ni vyděšeně kalnýma očima. Přišlo jí ho líto. Když však začal podruhé se svými děsnými vtipy, postačilo mu jen pohrozit. Štěpka si to zapamatovala. Pochopila, že její moc nad ním má být nadále podepřena fyzickou převahou. Byla také jen člověk, ubohá Štěpka, byla jen prostý, uštvaný člověk, první zvednutí ruky k ráně ji svedlo. Byla již víc než syta toho věčného posluhování. Měla už také právo na trochu klidu. Začala hejtmana odvykat jeho nepěkným zvykům – bitím. Kdysi – jednou – dal se do pláče. Sedla si na zem u jeho nohou a plakala s ním. Plakala pro tak mnohé. Později, když na toto období vzpomínala, nebyla si jista, zdali se jí to všechno přihodilo doopravdy, nebo zda se jí to jen zdálo. Její sny byly zrovna tak vzrušující jako každodenní shon. Celé dny trávila u šíleného muže – připadala si už také napolo bláznivá. Naštěstí to všechno trvalo jen krátký čas. Události měly neobyčejně rychlý spád. Bylo je obtížno zaznamenávat ve zmučené hlavě. Havlíček, J.: Petrolejové lampy, ČSS, Praha 1987