Egon Hostovský: Všeobecné spiknutí Ani bych nemohl říci, že Jiří Beck a Herbert Sturm lnuli k sobě exaltovanými city nějakého legendárního přátelství. I mezi nimi byl jistý chlad a odstup, který se časem dokonce prohluboval, protože nepřetržitá pospolitost (bydlili spolu a ve třídě seděli vedle sebe) je snad začínala nudit, ne-li dráždit. Ostatně byli v mých očích tak jiní, noví a nezařaditelní, že se mi zdálo čirou blasfémií tvořit si rychlé úsudky o jejich vzájemném vztahu. Hněv a pomstychtivost Ferdinanda Skály přijímali stoicky. A poněvadž byli daleko nejlepšími žáky ve třídě a poněvadž oba vynikali zejména v ředitelově oboru, fyzice a matematice, bylo nadmíru těžké se jim dostat na kobylku. Jednoho dne mi řekl Herbert, abych ho navečer navštívil v jejich bytě, že by si rádi, on i Jiří, se mnou o něčem důvěrně pohovořili. Pozvání jsem pokládal za velkou poctu a celý den jsem ani kloudně nejedl, jak jsem byl rozrušen a nedočkavý. Návštěva se podobala obřadu. Chlapci bydlili na náměstí v bytě paní lékárníkové a měli pro sebe prostorný pokoj se starosvětským nábytkem a spoustou olejomaleb v těžkých pozlacených rámech. Ty malby patřily k nábytku nejen svou nečasovou rámovou nádherou, ale i tím, co zobrazovaly: viděl jsem rytířské komnaty, babky v krinolínách, zamračené dědky se zlatými řetězy na vestách a s cizokrajnými širáky nebo rembrandtovskými čapkami na šišatých hlavách, pak pastorální výjevy z našeho podzámčí v 18. století. K obrazům a nábytku se přesně hodil sešlý květovaný koberec, rovněž nějak zchudlý a zchátralý pamětník zlatých časů. A oba chlapci, z nichž jeden sedel zasněné u piana a druhý spiklenecky za vyřezávaným psacím stolem nad spoustou zmačkaných poznámkových papírů, připadali mi jako ideální živoucí doplněk tohoto pokoje z jiného světa. „Posaď se," vyzval mě vlídně Herbert Sturm, a jakoby bezděky upustil ruce na klávesy. Zadunělo pod nimi v akordech známého chorálu a já si s úžasem šeptal: „On umí také hrát na klavír, a jak krásně, a nikomu se nepochlubil!" Herbert hrál jako profesionální virtuos nejen rukama, nýbrž i trupem, hlavou, proměnnými výrazy kolem semknutých rtů, a pro mne nejkrásnější na jeho produkci bylo bouřlivé vlnění havraních kadeří a to, jak pateticky je střásal s očí a odhazoval s čela nazad. Zatím Jiří řešil úporně nad ústřižky papíru nějakou rovnici života a smrti, já tajil dech, sedě na rokokovém divanu, z něhož lezly dráty a žíně, a kdyby mi v té chvíli řekl nějaký posměváček, že celé to divadlo je trochu trapné i komické, byl bych ho asi na místě ztrestal pěstmi. Konečně Herbert dohrál a Jiří Beck zmačkal poslední počmáraný papírek. Pak oba usedli ke mně na divan a započal se výslech. Otázka stíhala otázku, a já na žádnou neznal odpověď. Vrtěl jsem záporně hlavou nebo mlčel a bylo by snazší, kdybych rovnou vytáhl z kapsy bílý šátek a zamával jím na znamení, že se bezpodmínečně vzdávám. Co prý chci říci svým životem? Zdali vím něco o společenských silách, jimiž je náš život predestinován? Jestli jsem někdy slyšel o dialektickém materialismu? A když už píši básně, jak oba dobře vědí, zda jsem se konečně rozhodl pro poezii civilizační, proletářskou, pro dada, surrealismus nebo francouzský unanimismus? Jestli jsem si někdy uvědomil, že já a moji náchodští spolužáci se nelišíme od amerických Indiánů, kteří chtěli zvládnout osud tím, že se přizpůsobovali přírodě? Ale člověk civilizovaný si prý musí přírodu podrobit a tím také osud a nemůže nic podnikat na svůj vrub, nýbrž se musí organizovat. Jen organizovaným odbojem lze například zničit Ferdinanda Skálu. Zda vím, že náboženství je opium lidstva, že T. G. Masaryk není ani filosof ani státník a že příští válka musí skončit světovou revoluci? A jsem-li ochoten psát do Podkrkonošských rozhledů anonymní útoky na naše školní zřízení? Pak mi dali asi deset knížek, jež mám do týdne přečíst a o nichž na příští schůzce budeme diskutovat, a poslali mne domů. Na té zkoušce dospělosti oba examinátoři nebyli vždy zajedno a několikrát si vjeli do vlasů, byť šetrně. Řekl bych, že se rozcházejí, kdykoli byla řeč o tom, s kým a jak se organizovat. Jiří Beck sázel na „dělnickou inteligenci" (když jsem poprvé slyšel z jeho úst ten termín, nemohl jsem si pod ním nikoho jiného představit než kominíka Turecka, jenž znal tři latinská přísloví a při každé stávce jich použil, mluvě na náměstí k dělníkům o rozpadu římského impéria), kdežto Herbert Sturm chtěl se spíše orientovat na „duchovní aristokracii", a pod tímto pojmem jsem si už nedovedl představit živou duši. V příštích týdnech a měsících můj neradostný život se posunul do jakýchsi horečnatých mátoh. Půl dne duchem nepřítomen vzdoroval jsem tupě ve třídě přívalu nového učiva, o něž jsem ztratil zájem a jemuž jsem přestal rozumět, šikanován Ferdinandem Skálou a profesory matematiky, fyziky, přírodopisu a chemie, kteří urychlovali můj pád jednou výčitkami a posměchem, jindy mlčenlivou lítostí. A zbylý čas jsem věnoval četbě podivných knih a brožur, zapřísahaje sebe, abych vytrval nad jejich stránkami a vzývaje nebesa, aby mě osvítila a abych pochopil skrytou moudrost toho, co čtu. Kromě toho psal jsem nové básně bez rýmů, inspirován jinými básněmi, o nichž moji dva noví kamarádi tvrdili, že jsou veskrze moderní. A pak jsem ještě psal pod jménem Jan Zbojník-Náchodský do „Podkrkonošských rozhledů" rozhořčené útoky na pozůstatky feudalismu v našem středoškolském zřízení. Ty články, v nichž jsem se mstil Ferdinandu Skálovi, bych psal s radostí i rozkoší, kdyby mě oba chlapci nenutili, abych je rouboval na „širší ideologickou základnu", což se mi zdálo těžší než štěpovat plané třešně. Na štěstí ideologii do mých rukopisů připisoval vždy Jiří Beck, který také získal redaktora „Podkrkonošských rozhledů" (jeho syn propadl dvakrát na náchodském gymnasiu) pro naši tiskovou kampaň. A bylo mi tenkrát úzko. Už ne tak ani z gymnasia, z důsledků špatného prospěchu, o nějž se beztak rodiče nestarali, a z nevraživosti Ferdinanda Skály, jako z vlastní nedokonalosti a neschopnosti vyrovnat se Herbertovi a Jiřímu. Věděl jsem dobře, že se dokáži po nich jen pitvořit, a toto vědomí bylo zvlášť bolestné. Jednou na podzim mě pozval Herbert Sturm na hon zajíců, divokých kachen, bažantů a koroptví. Byl jsem přesvědčen, že Jiří Beck bude s námi, ale nebyl. Přijela pro nás do Náchoda obrovská limuzína, k níž se seběhla všechna drobotina z náměstí; livrejovaný šofér nám s úklonou otevřel dvířka, a když jsem nasedal, rozhlížeje se v obvyklém pocitu sebeuspokojení po přihlížejícím obecenstvu, spatřil jsem nad sebou v okně domu paní lékárníkové hlavu Jiřího Bečka. Nikdy nezapomenu na výraz jeho obličeje. Vrásky kolem úst stažených k posměšnému úsměvu sebou škubaly jako klubko háďat, rty mlely, drtíce vzlyk, a přimhouřené oči zaostřovaly pohled, jako by bylo v jejich moci propálit vztekem vše, nač pohlédnou. Byl to ošklivý obličej, pomačkaný mstivou zlobou, kterou protáhlý krk a odstávající uši ještě nějak zdůrazňovaly, měníce celé jeho vzezření v karikaturu. Zeptal jsem se polekaně Herberta: „Ty se na Jiřího hněváš, něco jste si udělali?" Odpověděl nevrle: „Nehněvám se a nic jsme si neudělali. Proč? Že nejede s námi? Sám odmítl jet, ještě než jsem ho pozval, on pokládá hon za zvrácenou choutku kapitalistů, ale teď má vztek, že odmítl. Koukej, nestarej se o něho, se všemi lidmi se tak jako tak nemůžeš oženit!" Byl jsem nějakou dobu zaražen. První zjevná roztržka mezi těmi dvěma znamenala pro mne nový problém. Ke komu se přidat? Ale byl příliš krásný den a naše cesta na panství Herbertova otce vedla nás krajinami roklí, lesů, pískovcových skal, jezer a rybníků, vzduch narůžověl a vítr byl nasát vůněmi bledé modrých dálek a kouřem pastýřských ohníčků, takže stačilo hledět do víření žlutých a hnědých listů a zhluboka dýchat, chtěl-li člověk zaměnit bolestné přemýšlení za slastné snění. A pak jsme byli na zámku a procházeli se komnatami pod křišťálovými lustry, pili čokoládu z pozlacených šálků a převlídné služebnictvo nás obskakovalo, jako bychom byli z rodu královského. A projel jsem se po nádvoří na Herbertově bělouši a pak jsem dostal brokovnici a v průvodu vousatého hajného a dvou psů vydali jsme se na lov. Byl jsem celý čas u vytržení, překypoval jsem jakýmsi nostalgickým štěstím a mé oči byly plné vidin odvážných činů. A když jsem sestřelil první divokou kachnu a sklidil pochvalu Herbertovu i vousatého myslivce, zalily se mi oči slzami a já vydechl jako u zpovědi: „Herberte, jsi můj jediný a nejlepší přítel!" Hostovský, Egon: Všeobecné spiknutí, Melantrich, Praha 1969