Václav Řezáč: Svědek Starostovo odpoledne Nad pasekou zní spokojený hmyzí chorál; léto ještě žije a kvete vřes. Ta píseň, slitá do jediného tónu, zdá se vycházet přímo z tebe, jako by v tobě kmitala do prasknutí napjatá struna, rozechvívaná tisíci neustávajících úderů. Na kloň hlavu ke straně a naslouchej jí. Je to struna tvé vlastní radosti. Starosta naslouchá, pak zdvihne překvapeně hlavu a rozhlíží se. Něco se nám do toho napletlo, nějaký nelibozvuk, který nepatří do tohoto dne. Rudolf Nolč se ušklíbne. Příliš jsme se dali unést, chlapče, ale jak vidíš nebo slyšíš, není to už pro tebe. Zkrátka tady někdo chrápe. Sleduje směr toho zvuku a pustí se dále po pěšině, jíž sem přišel. Na konci paseky se mlází, jež míjí, střetá v pravém úhlu s jiným, o něco starším. A tady právě v tom rohu je takové místo, několik čtverečních metrů, pokrytých huňatým koberečkem nízké hebké trávy, jako lože, prostřené pro každého, kdo by na něm chtěl složit hlavu. Dovedla si vybrat pěkné závětří pro svůj odpočinek ta lidská mrcha, která tu chrápe, oblézána a obletována hmyzem jako zdechlina. Podívejme se, v jakou odpornou podívanou dovede člověka změnit bída. Takhle to tedy vypadá, když někomu praskne pod nohama poslední trámek, nemá-li už, čeho by se chytil, a nezbyde mu nežli plazit se v prachu a špíně. Možná, že se dal tou cestou, aby nám ukázal, jak na nás kašle, a výsledek je, že se ho štítíme. Ztratil naši podobu, ale nezískal žádnou jinou, která by ho někam zařadila. A člověk přece někam musí patřit. To si jen tak někdy myslíme, že jsme sami mezi ostatními, nestačily by nám však prsty na rukou, kdybychom měli vypočítat, co nás s nimi pojí. Hlava mu spadla z rance, který si dal pod ni, chrápe s hrdlem vypjatým a ústy otevřenými, roztřásá každým chrčivým vydechnutím žlutavé vousy, prolezlé špínou. Nedá se říci, kolik je mu let, je-li to ještě muž nebo začíná už být stařec. Obličej mu napuchl krví z té nepohodlné polohy i z chlastu, protože vedle rance se válí prázdná láhev od sodovky a nad chlapem se vznáší krom pachu špíny i čpavý smrad lihu, stravovaného tělem. Trhan, odpadek, kus bláta, který se ještě valí světem, protože život má někdy zvrácené choutky a smysl pro kruté hry. Nu, Rudolfe Nolči, tohle se nám nemělo připlést do cesty dnešního pěkného odpoledne, má-li to však už býti tečka za vším, co tebou před chvílí prošlo, tedy i v ní bude nějaký smysl. Snad ten, že všichni v sobě nosíme hranice, jež nesmíme nikdy překročit. Dost. Teď by se měl obrátit a jít zpátky. Pár kroků za tím spáčem pěšina zalézá do mlází a ztrácí se v něm. A procházka se nám protáhla natolik, že bude rozumné pomýšlet na návrat. Ano, na návrat. Neboť rozumní lidé se nikdy nevydávají na cestu, aniž by na něj pomýšleli. Ale starostu tady něco poutá, civí tu déle, než by si vyžadovala taková bídná podívaná na lidskou trosku, která si tu našla svůj kout, vypila doušek zapomenutí a teď je jím unášena proti proudu času a skutečnosti do dob, kdy byla ještě člověkem. Jeho pohled se zastavil na tom vypjatém hrdle, opáleném a zčernalém špínou, pod jehož koží nicméně vystupují žíly, naběhlé krví. Takový pohozený lidský střep, nic víc. Nikomu není k užitku a budí jen odpor, ať se povaluje někde v koutě nebo se kutálí po cestách, hnán bezcílným větrem pudu, který jej nutí, aby šel a žil, dokud neklesne. Ztracený, nikomu a na nic dobrý. Nemá ani ceny brouka, lezoucího v trávě, a kdo ví, kolik jsi jich zašlápl, plouhaje se bezstarostnou procházkou. Ale co když smysl jeho života byl položen právě do jeho smrti? Možná, že neštěstí, jež z něho udělalo to, co je nyní, jej zamířilo právě k tomuto cíli a že všechny cesty, nechť bloudil kudykoli, jej neodvratně vedly k tomuto místu a setkání. Proč ti byl položen přes pěšinu jako závora přes hospodářnici v panských lesích zrovna ve chvíli, kdy jsi pocítil, že bys mohl žít jako jiní lidé? Nebyl to závan předtuchy a není tohle její naplnění? Starosta se ušklíbne. Kdopak jsi, aby ti byly poskytovány takové významné dary, abys byl navštěvován znameními jako prorok na poušti? Ale ten zdvih posměchu a jasného vidění rychle mine a starosta už zase letí spirální kluzavkou do hlubiny, která v něm čekala léta. Nebyla mu poslána právě tato troska, od níž bůh dávno odvrátil tvář, nemoha se dopátrat svého obrazu, nebyla mu poslána proto, aby nezahubil nic, v čem by ještě přihořívala jiskra naděje? Ale nikdo, přišlý odnikud, může zmizet v prázdnotě, vždyť i ta pohozená láhev ti dosvědčuje, že ji sám hledá, aby se zbavil strašidel vědomí a paměti. A ty vejdeš branou jeho smrti do světa, který jsi ztratil v den, kdy se ti narodil mrtvý synek a kdy tvé myšlení začalo červavět představou: Život za život, jako akt msty na osudu a nepříčetném hospodaření přírody. Je to tak nepřirozené, čeho se chceš dopustit, je to tak zlé? Copak neumíráme všichni jen proto, abychom učinili místo jiným? Odvážíš-li se toho, přestane za tebou chodit stín smrti a zhasínat barvy života. Starosta má slunce za zády a před sebou rozsvícenou zeleň borového mlází, v němž právě propukla ptačí váda, a o kus dál řídký les vznosných borovic s brunátnými kmeny a větvemi křečovitě pokroucenými, jako by vzpíraly nesmírnou tíhu. Postavil se opatrně tak, aby jeho stín nedopadl na tvář spícího a neprobudil ho, a nyní se rozhlíží dlouhým slídivým pohledem, který by nikdo neočekával od tohoto člověka, uvyklého chodit přímo proti věcem i lidem. Není to nesmysl? Za bílého dne a takřka na volném prostranství? Ale Hajky jsou dnes pusté a krom starosty a tuláka není v nich lidského tvora, pokud ti dva, vyšinutí na pomezí všeho, co je a být může, jsou také ještě lidskými tvory. A o hladinu ticha, pokrytou tenkým povlakem hmyzího bzukotu, cvrnkne jen tu a tam ptačí hlas, žabí skřehotání nebo zaskřípění borovice, rozkolébané větrem. Starosta se podivuje svému klidu. Vždycky si myslel, že naskytne-li se mu vůbec podobná chvíle, bude se muset zříci provedení pro přílišnou úzkost a rozechvění. Nuže, teď je to tady a řekl by, že mu srdce bije spíše pomaleji než jindy. Rozhodl se již o činu, k němuž se chystá, uvedl všechna pro a nedovede si vzpomenout na žádné proti. Tady leží brouk, kterého už někdo přišlápl, šlápneš-li podruhé, prokážeš mu milosrdenství. Nu dobrá, není třeba si to nijak přizdobovat. Bude to vražda, povídej si kolem toho, co chceš. Důležitější je, jak se ti podaří ji provést. Postup, který si starosta vymyslel, hoví jeho utajovanému romantismu. Je to takový trochu dětinský pokus zapřáhnout vesmír a čas do svého skutku. Hle, teď dopadá starostův stín tulákovi na prsa. Až se posune tak, že mu zakryje obličej, spáč pocítí neklid a začne se probouzet. A v tu chvíli, dříve ještě než se mu podaří prohlédnout, starosta naň padne a zmáčkne mu hrdlo svými železnými prsty, sevře tak prudce, že mu tím jediným hmatem strhne chřtán a zlomí vaz. Co se přitom stane? Až spáč otevře oči a vyboulí je, jako by chtěl dohlédnout za hranice, kam kdo kdy dohlédl, mráz smrti o ně udeří a nenáviděná tvář jeho vražedníka zmizí navždy pod ledem, který je bleskem pokryje. Snad hmátne ještě po záchranné ruce života, ale mine ji, snad zaryje podpatky svých rozedraných bot do země, která ho zradí a unikne pod nimi. Pak nebude třeba už nic jiného než otřít si ruce, rozhlédnout se, zda jsme tu nic neztratili, zahladit stopy svých šlépějí a vrátit se vrzavými vrátky této smrti do života, který se asi rázem promění. Slunce tedy rozhodne o chvíli, kdy se to vše stane, a starosta sám se učinil rafijí, jejíž stín se sune po číselníku života tohoto muže k hodině nulté. Vyčkává klidně, ale pozorně svůj okamžik, mohl by si dokonce zapálit cigaretu, kdyby se neobával, že tu někde pohodí nedopalek a pak naň zapomene nebo jej bude marně hledat. Stín stoupá po tulákových rozhalených prsou, pokrytých zešedivělým porostem a příškvarem špíny, a blíží se k vypjatému hrdlu. A tu se přihodí něco, s čím starosta nepočítal. Spáč přestane chrápat, mlaskne a polkne těžce okoralé sousto spánku. Na krku mu vystoupí mohutný ohryzek, vyjede vzhůru až kamsi pod bradu a opět se vrací. Starostův klid se zřítí s rachotem, který kdyby mohl zaznít z jeho mozku do vnějšího světa, vylekal by celý les jako výstřel. Rudolf Nolč, vrcholek pyramidy svého rodu i bohatství jím nakupeného, manžel Kateřiny Mochnové z Měnína, elegantní a chladný promeneur ze světových lázní, vlídný, ale uzavřený byteňský starosta, stoupl sám v sobě na podkop, o němž neměl tušení. Strašná, nepoznaná zuřivost v něm vybuchne. Pěsti se mu zatnou jako v křeči a na čele mu vytryskne pot. Zlomek vteřiny ještě a vrhne se na spáče se zvířecím, daleko slyšitelným řevem. Ale zatím si splete slina v tulákově propáleném hrdle cestu a dostane se do průdušky. Kašel ho vymrští, posadí a chvíli jím neurvale lomcuje. Chlap se dusí, bije pěstmi do země, z očí mu stříkají slzy a z úst sliny. Zdá se, že nemá být konec zvratům, jimiž starosta dnes prochází. Zuřivost v něm opadne, zanechá ho na břehu střízlivosti trochu omámeného a nyní palčivá sůl soucitu se mu rozpouští v krvi a vniká do srdce. Tulák přestane kašlat a vysílen tím záchvatem i zpitomělý náhlým procitnutím dřepí, opíraje se dlaněmi o zem, a chrčivě dýchá. Teprve nyní si povšimne, že nad ním někdo stojí, zamžourá překvapeně očima, ale vzpamatuje se okamžitě a je ihned pohotově. Vyjede pohledem od bot ke tváři a nasadí lstivý a pokorný výraz řemeslného žebráka. - Milostpane, zachrčí, podarujte chudáka. Řezáč, Václav: Svědek, ČSS, Praha 1979