Richard Weiner: Lazebník Pocit, že je nezbytno předeslat následujícímu cestopisu několik slov, zmocnil se mě náhle. – První věta, a všechno se už kymácí: pochybnost, dostojím-li slibu, slibuje pouhých několik slov; a skrupule, nebylo-li by mé myšlence odpovídalo lépe, kdybych byl řekl spíše, že se mě zmocnil náhlý pocit nezbytí, než že se mě zmocnil náhle. Rozpaky dotěrné poctivosti! Skládám hlavu do dlaní; usilovně přemýšlím; ó, krásy syntaxe a slovní morfologie!; přemýšlím, sleduje bezděky fialové řádky, a trnu jakoby před čímsi nebývalým, shledav hned na první, že se netáhne donekonečna, nýbrž že, tak brzo po její početí, jsem nucen přeskočit tam, odkud jsem byl vykročil, ledaže o poznání níž; a trnu podruhé, když mě už pátá – jak dlouho čtu? sotva dvě minuty! – skládá jako slepá stezka na kraji pouště nepopsaného dosud listu, nad nímž kavárenský šum (je půl šesté večer, doba aperitivů) jako tetelivá zář; žádná tu fata morgána; a slyším-li krom toho ještě cos, tedy ticho tak celistvé jako hlazená smolivcová koule; jím promlouvá ke mně to, na čem mi jedině záleží; odhodilo skladbu jako člověk, jenž vystupuje z léčivého pramene, odhazuje berle a morfologii jako nepotřebnou masku, kterou nasazují lháři, aby skryli své rozpaky; neboť i ve lhářích zbylo kus tísnivého vědomí, že slova jsou jen pískem do očí. A tu tedy první můj podstatný objev: adjektiva náhlý byl by užil člověk, který se nezbytí babsky byl podrobil; užil-li jsem já adverbia náhle, to z podvědomé pýchy, že jsem onoho nezbyti bezděčnou hříčkou. Píši „několik slov", ale jsa hříčkou, možná že jich bude mnoho. A trvám na tomto prý falešném přechodníku tak tvrdošíjně jako na svém právu popírat, že by mezi málo a mnoho byl nějaký rozdíl, a aťsi jen kvantitativní. Řeknu docela „především nikoliv kvantitativní", neboť na něm záleží opravdu nejméně. Váhal jsem mezi poznámkou úvodem a poznámkou pod čarou. K poznámce pod čarou byl bych se však musil odhodlat, bůhví! snad už na třetí řádce. Toť zahrávat si se čtenářovou blahovůlí. Ustanovil jsem se tedy na poznámce úvodem. Neboť na rozdíl od mých spisů ostatních, které jsou především tiché, kniha tato ticha se domáhá. A domáhá se ho hlučíc. Jsou v ní hněv a zlost oněch, kdo poznali, že jsou v kleci, a snaží se uniknouti z ní. A marně; ó, o to je postaráno: marně! S klecí jako s bahnem: čím více se oháníš, tím těsněji se přimyká. –"Buď tedy ticho!" – „Ano; ale což svědomí? Ale hlavně: co zlost? Je to příliš dobrý a účinlivý druh, než že bych ho zkracoval až k vydědění." – Nejde o to, jak dostat ptáčka ven; jde o to, přesvědčit i toho nejprolhanějšího, že je v samovazbě. Zpívat bude i potom, jako zpíval; bude tomu však jinak rozumět. To už je něco. Zneuznává-li tolik lidí skutečnost, že jsou za mřížemi, je to následkem optického klamu: mají mříž za mřížku. Víte, za onu umně vystříhanou mřížku na dešifrování tajného písma. Mřížku odstíněnou jako sluneční spektrum (té vytrestané zvědavosti! Tak jako by nebylo lépe spektrum v bílém paprsku vědět a odpírat si pouštět ho rozkladným hranolem); skladnou jako kapesní metr; metodickou jako rozvrh hodin venkovského notáře a spořádanou jako jeho rodinné poměry. Kdo by se nebyl už dovtípil, naší klecí že je odstíněná, skladná, metodická a spořádaná řeč lidstev, „dospěvších vysokého stupně civilizace", a její podařená odnož: foneticko-analytické písmo! Lučavka a skalpel. Sonda, nořená dryáčnicky do nevyjádřitelného a vytahovaná s balamutivým předstíráním, že se nevyjádřitelného opravdu dobrala. Důkazem toho, pánové, vzácný onen destilát, jejž si tu před vámi dovolujeme vypustit: náš slavný slovník abstrakcí! – Jak nezávidět Křovákům, že nemají slovesa „milovat", a Číňanům, nesdílným jako jejich kaligramy. Nemohouce se dohovořit, mohou aspoň trochu doufat, že se posléze dorozumějí: s lidmi i s nelidským. A ne-li, že zbývá stále ještě možnost nebránit se nevyslovitelnému, utonout v něm, tj. splynout s ním. Zatímco my, na břehu oceánu, měříme a přeléváme svou mírkou navzdory výstrahám svatého Augustina. – Jedním ze vzácných zdarů, jichž se výraznost lidské řeči dodělala – jsou to zdary vesměs negativní –, je toto: „Velké city nemají slov." Od racionalistické zbabělosti nebylo lze ovšem očekávat, že dodá: „Malá poznání mají jich tím méně." Natož velká (ale po pravdě: jakýpak rozdíl mezi poznáním malým a velkým?). Vystavujeme je ve vitrínách „tout habillé", aby nebylo vidět, že to jsou paňácové a jejich orgánem poznání že je hodinový stroj (tiká jako srdce). – Dostaneš-li se nepravím na Gauríšankar, nýbrž jen buďsi na Ararat – básníkovi se to tu a tam přihází –, máš svět pod sebou; řeč stále po ruce. Zkus to s ní! Nad světem zvysoka jsi s ní jako s párátkem před horou, kterou je prokopat. Co si s ní počneš? – „Jistě aspoň tolik co Křovák se svou řečí kusou." „On by mlčel." – „Račte stejně tak." – Tak jako by šlo o to! Tak jako by šlo o něco jiného než o to, jak se dorozumět se sebou samým! Nám nelze právě toho. Ďáblova všetečnost vnukla nám víru v přelud poznání dialektického, a dialektika, rarach, prohání nás v kruhu jako psa, honícího se za svým ocasem. Na obelhání druhých řeč nestačí; na vlastní přesvědčení, na vlastní stižení ještě méně. – Mřížka na dešifrování? Mříž klece, kde nelze nic jiného než obcházet. Nedělám si iluzí. Jsme veverkami v kotouči a zůstaneme veverkami v kotouči. To, co následuje, jsou beznadějné pokusy zlosti a hněvu – a beznadějné proto právě, že ze zlosti a z hněvu –, jak z této samovazby vyrazit, jak přemoci centripetální silu a dostat se z kruhu do přímky. Neradíme, nekážeme, nevysvětlujeme, nepřesvědčujeme. Jsme jako divadelní hlediště, javší se hulákat „ticho, ticho!", protože kdosi kýchl. Podniká-li se cos tak marného, je dobře poohlédnout se, neopomenuli-li jsme nic z toho, čeho třeba, abychom se nenapravitelně zkompromitovali. Mezi námi: po takových opatřeních zbývá jakási, a vlastně dost značná naděje, že do nás udeří Milost. Jenomže se to nesmí dělat naschvál. – O, naschvál! Nevyhlížím-li pak jako člověk, jemuž záleží na tom, aby byl brán doopravdy? A vlastně, a vlastně ano: kdyby šlo jediné o úvod – úvod bývá tak téměř bezvýjimečně pokryteckým pokusem o to, jak pomocí pokorných záplat nalátaných ex post, ale vydávaných svatouškovsky za směrnice a vůdčí ideje, čtenáře odřít –, mohl bych tu s klidným svědomím položit péro a říci si, že jsem dostál aspoň jedinému: napsal jsem slov opravdu jen několik. A řekl jimi vše, čeho třeba, abych tu stál jako provazolezec upustivší rovnovážnou tyč, totiž v postoji jedině důstojném. Weiner, Richard: Lazebník, Hra doopravdy, Torst, Praha 1998