Josef Váchal: Krvavý román Pokus o typ ideálního krvavého románu. Název: Mordýřská katovna aneb Peleš lotrovská v hraběcí kryptě či-li Mátoha a popravenec, t.j. Tajní duchové na pirátské lodi, nebo-li Krvavá nohavice či-li s poctivostí nejdál dojdeš, aneb Klášterní panna a nevěstinec ve Španělích či Žalářní lucerna a tajemní vrahové v pustém mlýně u černého lesa. Kapitola III. Mrtvola v komíně. Opustme na chvíli omdlelou Marii a odeberme se opět do ulic Barcelonských. Je vlahá noc kteréhos májového večera. Ve sklepním obydlí veliké budovy seděl sluha pitevního ústavu se svojí ženou a pojídali večeři. Před nimi stála plná butelka vína, z níž oba čas oba manželé důkladně si přihýbali. Z nedalekých pitevních sálů vnikal do tohoto obydlí zápach z rozřezaných nebožtíků, na který ale ten sluha i jeho žena byli už zvyklí a nic jim nepřekážel. Na hodinách odbyla jedenáctá. Bylo všade hrobové ticho. Jen ze sklepa ústavního ozývalo se jednotvárné bubření z některé mrtvoly. V tom bylo zaklepáno na dvéře. Manželka sluhy spěchala otevříti. Do dvéří vstoupil obrovský mnich, vlekoucí na zádech pytel. Ten mnich, pokročiv do světnice, odložil břímě své a pozdravě tiše, vlídně usedl. Zdálo se, že bývá tu častým hostem. Sluha nalil mu plnou sklenici vína, kterou ten mnich lačně vypil. Bylo viděti, že nepohrdne dobrým truňkem. Mnich ten, kterému Bruno budeme říkati, byl kvardianem kláštera sv. Sulcipiciusa na druhém konci Barcelony. V tomto klášteře rozdávala se každého dne barcelonské chudině o polednách výtečná uzená polévka. Hrobové ticho sklepního bytu v ústavu pitevním, rušené pouze mokvajícími mrtvolami, přerušil posléze Kuba, tak se ten sluha jmenoval, následujícími slovy: - „Do kdy to má být vyuzeno, velebný pane? Či už vám poslední maso došlo" – „Věc nespěchá, – odvětil páter Bruno, – nesu vám ostatně dnes jinou a důležitější práci než je uzení." S těmi slovy přikročil k tajemnému pytli v koutě stojícímu, kterýž byl sebou přinesl, a položiv jej na stůl, počal jej rozvazovati. Kuba se ženou mu v tom pomáhali. Když ten předmět byl obalu zbaven, oběvilo se tělo překrásné panny. Byla úplně nahá. Zdálo se, že je mrtva. Dle bílého těla a sepjatých rukou soudě, byla to asi nějaká jeptiška. Na těle neměla jediné ranky. Ten pytel byl zánovní a dle monogramu v rohu náležel klášteru sv. Sulciplciusa. Páter Bruno vytáhnul ze své kleriky těžký měšec, položil ho na stůl a řekl: „Paní abatyše vám nařizuje, byste tuto naší v Pánu zesnulou sestru, jeptišku Agátku, v nějaké kádi do líhu uložil, tak aby se tělo její do příštího léta neporušené zachovalo, a mohla pak býti co zázračně uchovaná prohlášena za svatou. Tím vzejde klášteru od lidu věřícího tučný zisk a také vy budete spokojen s odměnou." Po těchto slovech páter Bruno odešel. Jakmile ten kvardián zmizel, také Kuba se zdvihl a odešel do ústavu pro líh k naloženi té mrtvoly. Ve světnici zůstala jenom Kubova žena s tou mrtvou jeptiškou. Náhle se jí zdálo, že se ta mrtvola hýbe, Kubová si promnula zrak a přihnula z láhve. Na to si sedla a počla klímati. Brzy se ozývalo její hlučné chrápání. Najednou ta mrtvá pootevřela oči. Počala se kolem rozhlížeti kde asi je. Ten zápach z mrtvol musel jí být příšerný. Konečně se jí podařilo na stole se posaditi a rozhlédnouti se kolem sebe. Hrůzou počala se lomcovati, neb spatřila vedle sebe zbytek Kubovo nedojedené večeře: osmažené člověčí koleno a lidské ledvinky na paprice. S ošklivostí se odtáhla od těch příšerných hodů. V tom se znovu ulekla. Byly to ty zvuky z mokvajících v pitevním sálu mrtvol, které my již známe. Plná hrůzy chtěla rychle utéci. V tom zpozorovala, že nemá šaty. Kam také utéci a jak, aby se ta spící babizna neprobudila? Zrakem spočinula na krbu, v němž se netopilo, to byla jediná cesta k záchraně. Nesměla však ani minutu váhati. – Zatím již byl Kuba nesl velikou káď, v níž jak víme ta jeptiška v líhu uložena býti měla. Při tom asi vzpoměl, že by se měl do udírny podívati, neb tam dlouho už nebyl. Udírna nalézala se na půdě pathologického ústavu a žádný krom Kuby a jeho ženy o ní nevěděl. Kuba tam udil mrtvoly z pathologie a prostřednictvím kvardiana Brůny dodával je klášteru sv. Sulcipiciusa, kde Bruno z nich vyvářel polévku. Proto byla ta polívka pro chudý lid tak výtečná, že masa na ní bylo dost a mnoho nestálo. V klášteře ale o tom nevěděli, že Bruno polévku z mrtvol vyváří. O zisk se dělil ten příšerný kuchař s Kubou; oba to strašlivé řemeslo prováděli několik již roků. Líně se pohybuje, dolezl Kuba na půdu. Právě u kraje v prvním komíně měla viseti uzená mrtvola jedné ženy, pověšená tam as před měsícem. Leč té mrtvoly tam více nebylo. Kuba jal se jí horlivě hledati. Tu mrtvolu musel někdo z komína ukrásti. Náhle dostal Kuba ránu do hlavy klackem. Bez dechu skácel se k zemi. Kapitola XX. Bitva s piráty. Jsme opět na Albatrusu, kde se vaří grog. Na to dal Rodriguez svolati všechny otroky a námořnictvo bez rozdílu věku a pohlaví na palubu. Všichni počali s velikou lačností ten dobrý mok píti. Některým nováčkům to příliš nechutnalo, neb ten grog docela nic sladkým nebyl. Tehdy totiž ještě cukr vynalezený nebyl, neb poprvé se začal vařiti v šestašedesáté válce z kostí mrtvých Prušáků. Když to páter Jgnác uhlídal, zželelo se mu těch lidí, i vytáhl ze šosu nějaký balíček, který do toho grogu ponořil. V tom balíčku byly modlitby, pod názvem: Sladké nebeské království. Skutečně, hned těm lidem grog sladčeji počal chutnati a kuchař musel vařiti druhou várku Záhy počala ta lihovina každého rozpalovati. Bojechtivost sálala všem z očí. Nedočkavě již připravovali se na ty korsáry a dovaření druhé porce grogu. Náhle zavzněl z pirátské lodi výstřel. Padesáti liberní koule vrazila na palubu Albatrusa a smetla 10 námořníků do kotle s grogem. Tomu kuchaři ta koule utrhla obě ruce i nohy a odhodila jej přes palubu do moře. Na štěstí byl ten kuchař výborným plavcem i podařilo se mu se zachrániti. Jeho zachránění přijato s velkým jásotem, neboť byla opětná naděje, že bude dále zas ten výborný grog vařiti. Zatím však již ta korsárská loď se přiblížila na 200 kroků k Albatrusovi. Rodriguez pobíhal rozčileně po palubě, k boji nabádaje. Také ti jezuité nemeškali k hrdinému zápasu povzbuzovati, dávajíce předem zálohy na odpustky námořnictvu, které zatím horečně na brusech brousilo sekyry a nože. V tom přiletěla z korsárské lodě druhá rozpálená koule a převrhla nádobu s lihem na grog, přiberouc k tomu dva námořníky. Od té doby nebylo již na vaření grogu ni pomyšlení. Korsáři plnou silou najeli z boku na Albatrusa a uřízli svou přídou mu zadek. Ta zadní část lodi hned se potopila. Ve vlnách zmizelo kormidlo i s kormidelníkem, který nepřestal do své smrti si libovati, že si vzal dvojitou porci odpustků a tudíž že rovnou do nebe povandruje. Ono mu sice, pravda, bylo drobet líto, že se té třetí várky grogu nedočkal, co však jiného šlo už dělati, zvláště když už žádný líh nebyl. Rodriguez dal na ty korsáry vypáliti půl centu sekaného olova, ale nic to nepomáhalo. Korsáři se k Albatrusu zahákovali a pomocí prken přeběhli na palubu. Byli to strašní chlapové, nemytí a dávno už neholení. Ve svých rukách třímali obrovské sekyry, jimiž máchali kolem sebe jako zběsilí. Mužstvo Albatrusa kladlo jim hrdinný odpor, takže jednu chvíli již se zdálo, že zvítězí. Kapitán Rodriguez, na velícím můstku stoje, s velikým zájmem sledoval průběh boje. Jeho znaleckému oku neušlo, že ti piráti zápasí s daleko větši bojechtivostí. Příčina vězela asi v tom, že byli k tomu boji nějakým silnějším nápojem povzbuzeni. Také skutečně ti korsáři daleko chrabřeji útočili než mužstvo Rodriguezovo. Takový korsár na jedno máchnutí svou širočinou rozetnul svého protivníka vejpůlí jako hada veskrz na dvě stejné polovice a ještě přibral dvěma jiným ruce i nohy. Šplounající o ty lodě moře bylo těmi osekávanými údy celé zkrvavělé; četné dravé ryby požíraly ty údy hned jak do vody dopadly velmi hltavě a s chutí. Ty ryby měly z toho radost, protože ustavičně vrtěly svými ocasy. Polovina mužstva Albatrusu ležela již na palubě povražděna. Také ti korsáři utrpěli veliké ztráty; zejména to je hnětlo nejvíce, že ta stříkající z Albatrusu krev jim uhasila na pirátské lodi oheň, na kterém se jim grog vařil. Proto byli rozzuřeni do krajnosti a tím vztekleji bojovali. Vítězství také se sklonilo k pirátům. Rodriguez počal pozdě litovati, že svému mužstvu silnější grog neuvařil, neboť jen od tohoto neředěného nápoje korsárové své vítězství táhli. Na Albatrusu již leželo tři čtvrtě mužstva decimováno. Jen málo plavců bylo ještě způsobilých k dalšímu boji. Chrabrý Rodriguez seznal, že přišla jeho chvíle. On musel z lodě co nejdříve zmizeti, by od těch korsárů rozsekán nebyl. Proto počal ze stěžně opatrně slízati. Již se mu podařilo dolézti na první ráhno, když spatřil před sebou obrovského černocha s nožem v ruce. Rodriguez neztratil duchapřítomnosti a s hrdiností neobyčejnou chopiv jej pravou rukou za chřtán, druhou mu plivnul v tvář. Váchal, Josef: Krvavý román, Paseka, Praha 1990